Shlédnuto dne 30. března 2023 a 22. září 2023. Divácká recenze divadelního představení.

Psal Shakespeare s vizí, že jeho hry se budou hrát i po 500 letech? Jaká hra má potenciál, aby byla uváděna i po 2 500 letech podobně jako řecké tragédie? Myslím, že tito bardi se o to nesnažili (poučení z textu: snaha není koksovatelná) a přeci se to stalo.

Ta otázka tady totiž pořád je, a proto s ní začínám: proč psát nové hry? Odpovím si sama: tuto novou hru napsanou na objednávku Slováckého divadla panem Šotkovským jsem dobrovolně viděla dva krát a v obou případech jsem byla potěšena a pobavena. Takže já to vidím tak, že nové hry lze psát, protože když někdo má invenci, dovede napsat svěží neotřelou zápletku na téma romantických vztahů (opravdu, i po těch pěti tisících let, co počítáme kulturu lidské civilizace se to může stát, což je vlastně největším překvapením hry).

Hra byla napsána pro Slovácké divadlo a zejména pro Zdeňka Trčálka (Adama). Jeho postava projde největším vývojem, od roztomilého nekňuby, který se jen tak klackuje životem, vztahy i v práci až k roztomilému organizačně zdatnému asistentovi režie, který vyhoví i nesmírně náročné režisérce z Prahy a stane se pro ni v mnoha aspektech nepostradatelným.

Pro mě je nejlepším momentem hry poznání, že i když člověk cokoli zvládne i sám, nemusí na to přece nutně být jenom sám. Může mít vedle sebe někoho, kdo mu pomůže.

Takže když se pak paní pražská režisérka z výlučně „mužské role“ přetaví v ženu, která by se ráda doma po návratu z práce jako koťátko přitulila ke lvovi a zněžní dokonce natolik, že jí nevadí, když se nakonec místo koťátka a lva tulí doma dvě koťátka, máme i vývoj druhé nejdůležitější postavy ve skvělém podání Kateřiny Michejdové dokonaný. Ani lvice v práci nepotřebuje doma lva, u kterého by byla koťátkem, protože i dvě koťátka si rozumí, i když se občas „klbčí“.

Hlavní poselství hry vidím v tom, že třináct párů, které se v průběhu děje díky Adamovi dají dohromady a uzavřou sňatek, představuje už skoro významný statistický vzorek, který dokazuje, že nic v párovém soužití není špatně, pokud se k sobě pár hodí a sedne si. Všimneme si to někdy všichni – páry zdánlivě nekompatibilní, a přesto skvěle souznějící. Právě takové páry má Adam v moci najít a seznámit. Každému někoho najde, i sobě. S trochou peripetií nakonec i tu pravou.

Scéna je jednoduchá, díky figurínám není přeplněná a figuríny jsou jako živé, což pocítíme, zejména když paní pražská režisérka dává najevo, co provede pánskému příslušenství ředitele brněnské televize. Fyzicky to bolí, i když příslušné části příslušenství nemáme.

V představení účinkuje 7 herců. Postav je tam samozřejmě více než na orloji, kolem 30… a přesto je scéna dost zalidněná a přitom nepřecpaná. Navíc neztrácíme přehled o jednotlivých osobách ani jejich osudech. Poklona patří hercům s více rolemi, jak dokáží pěkně odlišit jednotlivé postavy. Jedná se mimochodem o první hru, ve které se mi velmi líbil výkon Daniela Gajdoše ve všech rolích.

Vše, o čem píšu, jsou drobné střípky, ze kterých je poskládána odlehčená, svěží, vtipná, moderní hra o střídmé délce 2 hodin a max 40 minut.

Celou hrou se vinou stereotypy „na Brno dobrý“, „my to tady tak děláme“ a „to si nikdo nevšimne“. No, možná v Brně nebo v Praze ne. My v Uherském Hradišti bychom si všimli. Páč co je na Brno dobrý, nemusí být dobrý na Uherské Hradiště. A tato hra a její provedení je dost dobrá i na Uherské Hradiště. Protože dost dobrý na Uherské Hradiště znamená perfekt v Brně a skvělý v Praze.

Jo a vidím to tak, že „tata Vás ožere“ je jakási slovácká danost, kterou má v DNA každý moravský tata.

Začínám práci pana Šotkovského vyhledávat, natolik se mi tato hra líbila.

Pokud Vás zajímá, kdo je pro Vás tím nejideálnějším partnerem, kupte si program. V mém případě to fungovalo, tak zkuste také své štěstí. Třeba se to Adamovi povede a doporučí i Vám Vaši nejlepší lepší polovinu.