Shlédnuto dne 7. července 2021 (koncertní verze) a 27. září 2023. Divácká recenze muzikálového představení.

Ty tři dny, co uplynuly od představení jsem potřebovala na to, abych to vstřebala. Bylo to spektakulární!

Dobrovolně přiznávám, že jsem neviděla žádnou jinou verzi a bylo pro mě novinkou, že spousta známých písní patří právě do „Ježíše“. O to autentičtější snad můj názor na nastudování muzikálu ve Slováckém divadle vyzní.

Co se mi líbilo:

Charizmatický Jidáš. Ne vždy jsem úplně rozuměla, co zpívá, ale tu a tam chodím i do opery, takže na to jsem zvyklá a nevadí mi to. Nasazení Toma Šulaje je jedinečné a nominace na Thálii byla na místě. Naléhavost, bezradnost, zrada a pak bídný konec, jak se patří.

Lidský Ježíš. Konzistentní ve svém vystupování, někdy spíše jako by před svými následovníky chtěl uniknout, nechápaje, proč ho (pro)následují, naštvaný při vyhánění kupců z chrámu, ochoten pomáhat a léčit až za hranice sebeobětování, přesto pokorný až do samého konce. Pokora při vědomí své jedinečnosti a opuštěnosti.

Máří Magdaléna. Krásný hlas, pohladil po duši, nesmírně se mi zpěv Kristýny Daňhelové líbil.

Skvělý Petr Čagánek, mám ráda jeho hlas. A postrádám ho na scéně, právě tak i Martina Hudce. Patřili k mým oblíbeným hercům. Ze stávajících akvizicí postupně přicházím na chuť Danielovi Gajdošovi, který se mi zpočátku zdál být na scéně hřmotný, velký a neohrabaný a nyní začíná velmi dobře zapadat.

Sbor a jeho fungování. To, jak celá skupina oddaně pracovala ve prospěch představení. To bych ráda vyzvedla ještě jednou. Vidět všechny členy souboru, v jaké jsou souhře, jak jsou všichni skvělí, byl obrovský zážitek.

Diváci. Společně jsme dávali najevo nadšení a dokázali jsme být tak zticha, že by bylo slyšet i spadnout špendlík. Existuje lepší důkaz, jak moc jsme byli vtaženi do dění na scéně? Dokonce nikdo v tom tichu nešustil obalem od cukrovinek!

Scéna. V porovnání s velkými produkcemi se na scéně Slováckého divadla jedná v podstatě o kapesní muzikálek. Nastudovaný a předvedený všemi protagonisty tak, že by snesl i jeviště dvojnásobné velikosti a pravidelně zaplnil hlediště právě tak zvětšené.

Kostýmy. Někdo mohl být (a byl) překvapen, že herci ve hře nevystupují v hábitech jak ze starého Říma. Pro mně je ta představa, že by to tak muselo být, směšná, přenesení kostýmů do dnešní doby je mimořádně povedené. Provedení muzikálu je totiž takové, že je úplně jedno, co herci mají na sobě, vůbec to nehraje roli.

Bylo to skvělé. Šla jsem sama (nemám problém jít sama kamkoli a do divadla už vůbec ne), potkala jsem tam spoustu známých, všichni byli unešení. Kromě dámy, která byla zaskočena kostýmy a dvou mladých děvčat, kterým se nelíbilo, že je to „moderní“, což mně docela překvapilo, protože jde přeci o rockovou operu. Připisuji to však spíše mizení křesťanské tradice a kvalitního rocku z našich životů než kvalitě představení.

Prostě, řečeno s klasikem: erőmű!