Shlédnuto dne 20.10.2023. Divácká recenze ochotnického divadelního představení.

Tento rok Veselský podzimní divadelní košt zahájil Divadelní spolek Slavkov u Brna velmi zdařilou jevištní adaptací románu Reného Falleta Zelňačka.

Sledujeme příběh dvou starých kamarádů, Claude a Francise, kteří žijí poklidný život na společném dvorku někde na francouzském venkově. Jejich život pomalu plyne při vaření starých vydatných polévek a jídel, popíjení skvělého červeného vína a večerním posezení s občasnou hlasitou ventilací útrob. Ta dosahuje takové frekvenční kvality, že přivolá létající talíř s mimozemšťanem Hmotou, který přichází z planety Oxo.

Na této planetě dosáhli dokonalosti v tom, že vyřadili ze života vše zbytné – kromě osobního kontaktu i dobré jídlo, pití, přátelství, intimitu a jakoukoli další radost ze života. Společnost moudře vede 5 mluvících hlav, počet obyvatel na planetě je konečný, vše je zglajchšaltováno do rovnoměrné strojové šedi. Když moudré hlavy vycítí problém, ustanoví komisi, která ho vyřeší, dovedeme si domyslet, že obvykle potřením jakékoli odchylky a kreativity. Do této koncepce jim ovšem hodí vidle vůně zelňačky jednoho z našich přátel a ochtlík, ke kterému se Hmota nechá nakonec zlákat. Hmota přichází s tím, že jejich společnost je dokonale zařízená a nutně potřebují zjistit, zda nesmírně chutná, voňavá zelňačka náhodou nenaruší harmonii, ve které žijí. Komise zřízená za tímto účelem dokázala dekomponovat polévku na prvočinitele, dokonce ji dokázala i složit do původní podoby, výsledek se však nedal srovnat.

Hra se skládá z dialogů, stojí na konverzacích postav. Hybatelem děje je Hmota a poklidně plynoucí děj každá jeho návštěva posune kupředu. Vše se odehrává v krátkém časovém úseku, hlavní postavy staroušů neprojdou žádným zvláštním vývojem. Postupně vychází najevo několik jejich vlastností, například u Clauda velkorysost, která se projeví v momentě, když zjistí, že toho měl kdysi se svým přítelem společného více, než by mu bylo milé. Není ovšem malicherný, a nakonec se po dobře sehrané konfrontaci s Francisem povznese nad staré hříchy.

Zvláště se povedlo polidštění Hmoty až k fanfaronství, které přináší již zmíněný ochtlík červeného vína.

Věra Stojarová jako policejní komisařka mnoho prostoru neměla, v dialogu s Francisem, který přišel nahlásit UFO mu ovšem velmi pěkně nahrávala. Petra Vyšehradská, oživlá nebožka, manželka Clauda, která přestala býti po zákroku Hmoty tuhá a vrací se do života svého manžela ve věku a stavu odpovídajícím svatební fotografii, tedy o nějakých 50 let mladší. Přejde od zažitého stereotypu milující semetriky k příjemné současné mladé ženě, rychle se v dnešním světě zorientuje a vydá se svou vlastní cestou.  

Svou úlohu velmi dobře zahrál i Jaromír Matějka coby arogantní starosta zahlcený svou vlastní jedinou správnou vizí zábavného parku na místě domků a dvorků našich dvou přátel, kteří si ovšem s pomocí Hmoty poradí a než by se s ním zahazovali v zbytečných bojích, nechají se přesvědčit, že se společně s dvorkem a polem nechají přemístit na planetu Oxo, kde budou pěstovat zelí a vařit zelňačku pro celou tamní společnost. Věřím, že si sebou vzali i sklípek plný vína, protože na Zemi zanechají po sobě jenom pár prázdných lahví červeného vína.

Herci si text hry a jednotlivé situace užívají, po jevišti se pohybují s jistotou, větry (oba hlásí: mám je!) jsou vyřešeny elegantně a vtipně zvukem trubky. Jak staříci v podání pana Ivana Marka a Milana Hrazdílka, tak Hmota v podání Radima Kachlíře byli skvělí. Obecenstvo se velmi dobře bavilo.

K výrazu „ochtlík“ mám svůj vztah. V původním francouzském filmovém zpracování s Louisem de Funesem se tento pojem neobjevil. Byl však v českém překladu románu a také v české filmové adaptaci z r. 1995. Proto jsem čekala, zda se v dialozích objeví „Nebudu již ochtlík píti!“. Bylo to tam a tak moje spokojenost byla úplná.

Příjemně strávený večer.