Shlédnuto dne 10.11.2023. Divácká recenze ochotnického divadelního představení. V krátké době další premiéra ochotnického souboru Čapek z Uherského Hradiště se odehrála na Malé scéně Slováckého divadla. Tentokrát divadelníci předvedli hru Josefa Kainara Ubu se vrací v režii Stanislava Nemravy. Jedná se o variaci na Krále Ubu od Alfréda Jarryho. Král Ubu evidentně přežil své svržení z trůnu, vylézá i s matkou Ubu z kanálu, odhazuje krysu v dál a za asistence markraběte napajedelského vyráží do města, aby se po očištění před motorovým soudem stal opět králem a vedl obrannou vojnu proti slabším sousedům až do svého neslavného konce ve vaně. Při jeho zeleném pupku a hovnajs. Jednotlivé typy postav byly vybrány pro hru dobře. Král Ubu byl Ubu jak vyšitý, postavou i kostýmem. Zejména ve druhé části představení a v pasážích, ve kterých se cítil jistě, byl výborný. Jeho mluva, možná v duchu původního Jarryho doporučení pro inscenaci hry (1) obsahovala zvláštní přízvuk, který v mých uších ovšem byl slyšet jako huhlání, kterému jsem dost často nerozuměla. To se týče i markraběte napajedelského. (Myslím to huhlání, jinak obsazení postavy dobré.) Oběma pánům to pěkně klapalo s matkou Ubu, která byla z trojice hlavních postav herecky nejlepší a nejsuverénnější a také nejlépe připravena. Provedení hry obsahovalo několik vtipných a velmi vynalézavých rekvizit a řešení. Za všechny bych jmenovala dvě: motorový soud a scénu, když ve druhé části jdou vojáci do boje. Nejsilnější a nejlépe zvládnutou stránkou představení byl „hudební a rušivý doprovod“ Olgy Strašákové. Scéna byla postavena uprostřed sálu. Malou část zabíralo zákulisí, kde se všichni pohybovali. Jeviště se rozprostíralo napříč místnosti od jedné stěny k druhé a sedadla pro diváky byly z boku po obou stranách. Toto uspořádání mělo jednu velkou nevýhodu: nikdo neměl možnost vidět představení en face, všichni jsme hru sledovali z jednoho nebo druhého boku. Myslím, že to nebylo šťastné řešení. Herci nehráli na všechny strany, aby toto rozložení bylo odůvodnitelné, ale klasicky zezadu dopředu. A tam nikdo nebyl, pouze stěna. Diváci, kteří seděli u vchodu, viděli, co se dělo v zákulisí. (To nevadilo, rušivé bylo to, že tam hrozně ale fakt hrozně vrzala podlaha. Za to herci nemohli, jenom já seděla přímo u toho a těžko jsem to odfiltrovávala, proto to zmiňuji.) Na rozdíl od Zlomatky, kde jsme viděli hotové představení, zde jsme byli svědky provedení možná v úrovni veřejné generální zkoušky. Že v kruciálním momentě zradí technika a vybijí se baterie, to se stane. Zvláště když připravené promítání bude dobře zapadat do kontextu hry, až se příště povede. Na mě nepůsobila rušivě ani přiznaná hlasitá nápověda, pořád dobré, když nemusel zasáhnout zvědavý invalida Jirka aby představení nahazoval zpátky na koleje. Takže – šla bych na to podruhé? Ano, ze zvědavosti, jaké je konečné provedení. Líbí se mi absurdní divadlo a toto provedení je dobré, jen zatím nehotové. Z mojí divadelní party bych na to klidně vzala dcerku. A klidně ho doporučím i dalším účastníkům, zvláště pokud bychom byli účastni pokusu se scénou en face. Literárně historické okénko týkající se postavy krále Ubu: jedná se o charakter, který vymyslel Alfred Jarry, když mu bylo asi 15 let (to se pozná génius). První provedení hry v roce 1896 v Paříži způsobilo skandál, Ubu vylezl na jeviště, prohlásil „merdre“ a na 15 minut prý muselo být představení přerušeno kvůli nepokojům v sále. (1) Pokračovalo se další větou, a to si řekněme, Jarry v originále nepoužíval „zelený pupek“ – což při mé fantazii je hodně nechutná záležitost, ale „chandelle verte“, překládáno do češtiny jako „zelený pták“. (2) Zatím se mi nepodařilo dopátrat, jaký překlad pro tento výraz použil Voskovec pro inscenaci této hry v Osvobozeném divadle v r. 1928, kde krále Ubu hrál Jan Werich. (3)