Shlédnuto dne 18.05.2023 a 18.11.2023. Divácká recenze divadelního představení.

Adaptace klasické hry Edmonda Rostanda z pera Martina Crimpa v interpretaci režiséra Doda Gombára a tvůrčího týmu Slováckého divadla.

Jde o jednu z her, které divadlo nabídlo v rámci předplatného 2022. Už samotný fakt, že jsem ji viděla dva krát a dcerka čtyři krát mluví sám za sebe o její kvalitě a atraktivitě. Nemá v sobě spektakulárnost Ježíše, ale je velkolepá a současně velmi intimní ve způsobu, jakým sdílí svou vizi sebehodnocení, chápání svobody a prožívání nešťastné lásky.

Hra má fantastický nástup, který dá náboj celému představení. Svěží, vtipné provedení monologů o nose (pustil byste ho sám na procházku?), byla asi nejlepší částí, slovní přestřelky měly perfektní spád až člověk nestačil poslouchat, co se na jevišti všechno děje.

Pak přijde ta vážnější část, ale to už jsme chyceni, hledíme a čekáme, co se stane, i když (s alespoň elementární znalostí učiva ZŠ a SŠ) víme, co přijde. Přesto nás provedení hry natolik vtáhne, že zatajíme dech a sledujeme odvíjející se příběh jako nějaký napínavý film.

Cyrano ční nad všechny, introvertní, odhodlán bránit svou svobodu až k hranici vytvářet si nepřítele, protože bez nepřítele anebo někoho, proti komu by svou svobodu obhajoval, není svoboda svobodou.

Není to fanfaron. Ano, se samozřejmostí reka vybojuje bitku se stem chlapů. Z rukávu sází na počkání verše, z nichž dámy jdou do kolen a páni se raději klidí, aby s ním nemuseli na poli literatury soutěžit. A přeci je velmi zranitelný, nevpouští do svého vnitřního světa nikoho, domnívaje se, že vše musí zvládnout sám. Nevěří si na poli lásky, protože srdce má jenom pro tu jedinou, a ta touží po někom jiném.

Ostatně pole lásky je v této hře polem minovým: Ligniere oddaně miluje Lejlu, Lejla oddaně miluje Cyrana, Cyrano oddaně miluje Roxanu a ta oddaně miluje Kristiána. Všichni se dokonale míjí v objektu své lásky, žádná z lásek nedojde naplnění, přestože Kristián Roxaninu lásku opětuje. Jejich vztah však nemá řešení – Kristián záhy umírá a i kdyby přežil, vztah založený na Cyranových verších by sotva měl perspektivu.   

Režisér kromě otevřené scény využívá hluku, mluveného slova, písní, elektrické kytary, bubnů a pak ticha. Absolutního ticha, toho ticha, kdy slyšíte špendlík spadnout, ticha takového, že ani nejneomalenější žrout si nedovolí zašustit obalem od bonbonu nebo tyčinek. Ticha, kdy Roxanin němý výkřik „Kristiáne“ má decibely jako start stíhačky.

Práce režiséra Dodo Gombára, způsob, jakým zhmotnil svou vizi je obdivuhodná. Na jevišti vládně disciplína, soustředění, a to vše přináší divákovi velmi mnohovrstevnatý zážitek. Tato hra rozhodně nesedla na mucholapku průměrnosti.

Jsme vtáhnuti do děje natolik, že nám ani neschází popcorn, abychom sledovali vyústění. Představení má co přinést pokaždé, když ho znovu vidíme. Sdělení a emoce, které si odnášíme, jsou natolik silné, že vyžadují nějako dobu na zpracování. (O to více obdivuji herce, prožít, co prožívají ve hře na jevišti opakovaně musí být darda.)

Pokaždé, když vidím nějakou hru ve verších mě zas a znovu napadá ona otázka, kam se poděla poezie z našich životů? Dokázal by ještě někdo mluvit ve verších? Budě znovu někdy cool skládat básně na počkání? Inu, vrátily se horší věci, licousy, brady, zvonáče, tepláky ve veřejném prostoru, dokonce i devadesátková široká ramena na oblečení dam… Tak snad někdy přijde i mluva ve formě poezie. A snad to nebude veršování pouze s akustickou konstantou typu Jupi-jupu-jou.

Délka představení je 3 hodiny 10 minut. Můj názor na délku divadelních představení je takový, že cokoli nad 2.40 je dlouhé, pokud to má mít více než 2.50 min, musí to mít sakra dobrý důvod a cokoli, co trvá 3 hodiny a déle, je prakticky neodůvodnitelné (s výjimkou Ceny facky, ale to je osobní téma).

U této hry asi záleží na tom, jak se s dějem na jevišti při každém jednotlivém provedení sžijí diváci. Když jsem jividěla poprvé, měla jsem pocit hluchých míst a odcházela jsem s přesvědčením, že přes nespornou vynikající kvalitu hry by se dalo alespoň 15 minut ubrat. Při druhém shlédnutí bylo „flow“ dokonalé, sledovala jsem dění na jevišti se zatajeným dechem od počátku až do konce a vydržela bych i déle, vůbec jsem čas nesledovala.

Fun fact (čerpám z programu): Hector-Savinien de Cyrano, který byl předobrazem našeho rozervaného hrdiny, opravdu napsal cestopis Cesta na Měsíc (1649).