Shlédnuto dne 11.1.2024. Divácká recenze divadelního představení.

Jak si vede lidová slovesnost transformovaná do recitálové podoby v kraji, kde se folklor žije a není pouhou „lidovou hmotnou a zvykoslovnou kulturou„?

Scénická montáž lidové poezie převádí v režii Lukáše Brutovského na jeviště hru E. F. Buriana Láska vzdor a smrt v jediném živém obrazu.

První, co mne upoutalo hned po příchodu do hlediště bylo množství světla na scéně. Slovo, hudba, písně, bílá a černá barva byly hlavními výrazovými prostředky této hry.

Dění na scéně si pomyslně rozdělme na třetiny. V jedné třetině hudebníci hrají, herci jako voiceband zpívají a recitují. Hra se skládá ze známých lidových písní, které jsou seskládány tak, aby tvořily příběh na ose láska – vzdor – smrt. Přiznávám, že jsem ho na první slyšení vůbec nepobrala a bez vysvětlení jsem události, které se v nich odehrávaly, nedala dohromady. Vůbec mi to však nevadilo. Postavy na jevišti věděly, co se děje a já mám lidové písně ráda a ráda poslouchám jejich čisté provedení ve sboru s dobrým hudebním doprovodem.

Ve druhé třetině dění, které se také odehrává na jevišti, probíhá vystoupení neherců. Představení je pohybově minimalistické. Když říkám minimalistické, tak to myslím doslova. Herci voicebandu stojí, hudební doprovod sedí. Jediný, kdo se hýbe, je kameraman, který převádí různé detaily na plátno, pak trochu maskérky, když nejprve nalíčí, pak odlíčí a na závěr nabílí neherce. Neherci většinu času sedí, občas se postaví a stojí, případně leží.

Třetí dění na scéně probíhá formou promítání různých zajímavostí ze života mrtvol na plátno nad jevištěm.

Provedení hry bylo absolutně stylizované. Drželo formu a jednotu výrazu. Díky tomu se z ní stal statický lyrický recitál. Režisér divákům nevysvětluje, co se v průběhu hry děje, co si postavy myslí, nebo jak se zachovaly a proč. Alespoň malinko občas odkáže na text přednášený voicebandem pohyb neherců. I ve svém minimalismu je vyznění jejich přítomnosti na jevišti velmi intimní.

Nyní se vrátím k otázce z úvodu. Hodně jsem přemýšlela nad tím, proč několik mých známých hodnotilo svůj dojem z představení jako „rozpačitý“. Výkon voicebandu by podle mého názoru obstál i jako samostatný koncert. Na takový koncert ovšem divák jde s tím, že „nic“ (myšleno žádnou hru s dějem) neuvidí a jde jenom poslouchat, a navíc by ta hodina a čtvrt byla přerušována potleskem.

Tím, jak se na jevišti „nic“ nedělo, bylo pro mne – diváka – nesmírně náročné udržet pozornost. Vlastně mi dlouho trvalo, než jsem vůbec pochopila, že to líčení, odlíčení, nabělení a občasná krátká procházka po jevišti je celé dění, ž se opravdu nic víc dít nebude. V tom momentě jsem představení začala brát jako koncert sui generis.

Nevím proč, ale hned při prvních tónech jsem si vzpomněla na Karola Plicku a jeho film Zem spieva, který jsem naposledy viděla před asi 25 lety na strážnických. Myslela jsem na to, že by bylo nesmírně zajímavé vidět tuto hru právě v prostředí strážnického festivalu.

Na závěr odkaz na stránky Českého rozhlasu, kde jsou i zvukové ukázky originálního voicebandu Emila Františka Buriana.