Slovácké divadlo: Monument pro Hradiště. Shlédnuto dne 22.2.2024. Divácká recenze divadelního představení.

Druhou premiérou sezony 2024 ve Slováckém divadle se stala hra Pavla Molka Monument pro Hradiště v režii Lukáše Kopeckého. Podtitul „nekorektní komedie“ z české historie velmi dobře charakterizuje průběh i vyznění celé hry. Já bych ještě k „nekorektní“ dodala přívlastek „absurdní“.

Hra se sestává ze třech scének, každá představuje jinou variantu vývoje kolem Mnichovské dohody. V hlavních rolích paní Hany Benešové, Edvarda Beneše a jeho tajemníka excelují Tereza Novotná, Pavel Hromádka a David Vaculík.

Hanko, Neville, Jarmilo! V první části jsem ocenila tu absurdní představu přejmenování perly Slovácka, takto Uherského Ostrohu, na Chamberlainův Ostrov. Stejně nikdo neví, co to ten ostroh je a vyhovělo se panu britskému premiérovi v jeho touze, aby po něm byl pojmenován výměnou za změnu postoje k Mnichovské dohodě nějaký ostrov. Nejenom jakési hradiště zbylé po Uhrech. Hle, kam až lze v myšlenkách typu „coby, kdyby“, zajít.

Tím pochopitelně výčet absurdních komických situací nekončí. Až na tu hru půjdete, počkejte si a soustřeďte se na srovnání, jak jsme na tom v tancích.

Ve druhé části autor dovádí ad absurdum možnost pomoci ze strany SSSR. Tato část byla nejmrazivější, protože to jsme si my, husákovy děti ještě částečně odžily. Vlastně nejméně absurdní mi přišel socrepík (socialistický rap). Úplně si dokážu svazačku podobnou Natálii Rašín představit na diskotékách v domově mládeže v polovině osmdesátých let, jak roztleskává a roztancovává přítomné mladistvé. Slovácké divadlo Maxima Gorkého by zas uvádělo výrobní dramata, ve kterých bychom mohli ocenit solidně vypracované a citlivě diferencované morálně kvalitní postavy žijící podle pokrokových myšlenek socialistického člověka.

Ve třetí části jsme doslova srovnáni se zemí. To je totiž varianta, kdy po komickém, absurdně dlouhém čekání na návrat paní Benešové z lázní (ještěže čekají ve třech, to se totiž čeká podstatně líp a méně trapně, než ve dvou) se chlapi odhodlají k akci, Beneše zbaví moci a národ bojuje až téměř do posledního muže. Ovšem, pár jich přežije a v Hradišti může být odkryta monumentální socha hrdinovi, který se nevzdal a bojoval do posledního dechu.

Každá z variant je něčím zajímavá, absurdní slovní humor a tradičně skvělé herecké výkony jsou silnou stránkou inscenace. Hra je svižná, střídmá délka 2 hodiny 10 min včetně pauzy je akorát.

Musím však přiznat, že se mi inscenace zdála být nedotažená. Jde o to, že to pořád byly pouze tři scénky bez příběhu, který by postavy někam posunul, pospojované průvodním slovem paní bufetářky v podání Pavlíny Hejcmanové. Zahráno perfektně, ale tmel to byl drolivý. Než tři varianty alternativního průběhu dějin, raději bych viděla jednu, s rozvinutým příběhem, dramaticky vstavěným a vypointovaným (a klidně bez pauzy, i když to by se paní bufetářce vůbec nehodilo z hlediska tržeb).

Divák v duchu srovnává co si pamatuje z hodin dějepisu, co se na něj nalepilo za oněch nedělních rán, kdy v TV dávali „Hitléra“, čili dokumenty o druhé světové válce. Pravda je, že o koeficientu potivosti říšského vůdce tam nepadlo ani slovo.

Kdyby bylo něco, kvůli čemu se oplatí tuto hru vidět, je to postava prezidenta Beneše v podání Pavla Hromádky. Já do toho divadla chodím 20 let, kde ho ukrývali? Samozřejmě, viděla jsem ho hrát v mnoha představeních, ale s výjimkou Kosmického jara jsem to, jak skvělý je herec, zaregistrovala teprve v Opilých a nyní v Monumentu.

Co na hru říkají moji divadelní souputníci? Dcera byla po premiéře nesmírně spokojená, dobře se bavila. Na hru klidně půjde ještě jednou, líbila se jí víc než Zamilovaný velvyslanec. Manžel byl rozpačitý, ale ve zdraví přežil a rozhodně neodcházel z divadla otráven. A co já? Prezidenta Beneše jsem poznávala prostřednictvím jeho elegantní manželky Hany v knížce První dáma elegance od M. Burianové. Oblíbila jsem si ho přes její oddanost a postoj. (Její vztah k manželovi je ostatně ve všech třech variantách nesmírně důležitý pro rozuzlení scénky.) Tak pořád přemýšlím nad tím, proč ani v jednom případě chudákovi nebylo dopřáno udělat něco tak, aby to dobře dopadlo.