Slovácké divadlo: Jak jsme se dostali až sem. Shlédnuto dne 6. 4. 2024, 26.5.2024 a 12. 9. 2024. Divácká recenze divadelního představení.

Představení rozvíjí myšlenku, co se mohlo dít v zákulisí při jednom z předvedení Tří sester, které Slovácké divadlo v režii Zetela uvedlo v r. 2022. První část má daný text, něco se v ní děje. Začíná jako běžná divadelní hra, se strukturou, která se postupně drolí, až se úplně rozpadne. Herci mění kostým, repliky hry probíhají v pozadí a jsou nahrazovány osobní výpovědí postav, mizí scéna. Dozvíme se, jaké jsou možné varianty vztahů mezi herci, technickým zázemím, režisérem. Kdo s kým, knedlíky s vajíčkem nebo suši. V osobních výpovědích každá z postav odhaluje svou niterní motivaci.

Poté přichází druhá část představení, kdy se zruší čtvrtá stěna. Diváci jsou vybídnuti k tomu, aby se také zamysleli nikoli PROČ, ale JAK se dostali až sem. Herci jdou příkladem, pak dostane šanci i obecenstvo. (Nebojte se, je přitom úplná tma, můžete něco říct a nebude vidět, že jste to vy. Anebo můžete mlčet a v tichosti rozjímat. Obojí je přípustné.) Nakonec se herci rozloučí nádherným zpěvem.

Reakce diváků byla pokaždé jiná – na premiéře slavnostní a možná částečně i připravená. Při druhém shlédnutí se jedna z divaček zvedla, že to nemá zapotřebí a odešla. Herci, zejména Pavlína Hejcmanová situaci s grácií ustáli, tento typ interakce nemusí být pro každého. Ti, co zůstali, pokračovali a mluvili. Napotřetí byla reakce z publika slabší, ale moc pěkná.

Vrátím se teď ke Třem sestrám v režii Zetela. Věřte mi, že traumata, která mně a manželovi v minulosti způsobil Čechovův Strýček Váňa před asi třiceti lety v Národním divadle v Brně a poté Višňový sad v podání zdejšího divadla, mohlo napravit jen zcela mimořádné provedení nějaké jeho další hry – a bylo málo pravděpodobné, že mu ještě vůbec dáme šanci. (Platonova, když ho ve Slováckém hráli, jsme zbaběle vynechali. Nelíbil se ani dceři.) Jako předvoj jsme po uvedení Tří sester opět vyslali dcerku, která se vrátila nadšená. Prý dal naštěstí autor na radu Mistra, počet sester skutečně ze dvou zvýšil na tři a v kombinaci s kreativitou režiséra a zdejšího souboru se jedná o krásný divadelní zážitek. Zašli jsme, viděli jsme, odcházeli jsme nadšeni.  

Byla jsem proto velmi zvědavá, co se vyklube z počinu, který ideově navazuje na tuto hru. Bude to „(Panenanebesích) jak jsme se dostali AŽ sem?“, anebo „JAK jsme se dostali až sem?“, případně ještě jinak?

Fakt jsem to viděla tři krát. Pro jistotu, abych se přesvědčila, že představení skutečně funguje. Já sama totiž preferuji klasickou strukturu divadelní hry úvod-jádro-závěr. Bez angažování diváků. Do divadla chodím za zábavou. Nikoli nevyhnutně zábavou ve smyslu hihi-haha, spíše ve smyslu „jsem tady, zaplatila jsem si, tak mi smysluplně vyplňte čas, abych se nenudila“. Proto se mi líbila více první část hry. Syna a dcerku zase oslovila druhá, experimentální část.

Přesto, že se jedná o experiment, nuda v žádný večer nebyla. Nebylo to ani blbé. Pokaždé mne potěšilo, když jsem na odchodu mezi diváky slyšela, že se jim hra líbila. Že rádi využili příležitost k zamyšlení v potemnělém divadle nad tím, jak se dostali až sem.

Přiznám se: nečekala bych to. Není to typ představení, kdy divadlo praská ve švech, s výjimkou premiéry bylo poloprázdno. Avšak ti, kdo mají divadlo rádi ve všech jeho podobách (snad kromě nudy), si přijdou na své.

Za pokus to stojí, neváhejte.