Shlédnuto dne 22. června 2024 (premiéra) a 7. listopadu 2024. Divácká recenze divadelního představení.

Slovácké divadlo uvedlo rockové divadlo Zapeklitě autorů Pala Drábka a Ondřeje Kyase ve světové premiéře již v červnu. Celé představení vychází z antických příběhů a Shakespearových děl, hudba je původní. Dějová linka je spletitá, jak se na pořádnou hru se zpěvy patří. Najdeme zde lásku praktickou, platonickou i vypočítavou, mužské části protagonistů se dostane poučení a někteří se i polepší, ženské části se dostane vzrušení i zklamání a dojde k jednomu přerodu z naivní husičky v bestii… Celým dějem se proplétá nadpřirozeno a magie, rozum bojuje s citem a fantazií, s ochotou nechat se okouzlit a unést pozlátkem a leskem třpytek na showmanově oděvu, aby se nakonec ukázalo, že třpytky jsou omšelé, satén se již neleskne…  

Magickou atmosféru na jevišti vytvářejí barevné projekce a dynamické světelné efekty. Scéna se vůbec povedla, stejně tak i kostýmy, které podtrhovaly charakter jednotlivých postav. Postavy vyžilého rockera Grobiana, platonicky zamilované Minotti a Markolta měly tu správnou kolotočářskou třpytivou omšelost devadesátých let minulého století.

Tomáš Šulaj v roli Grobiana jako vždy nezklamal. Zahrál a zazpíval charismaticky a s nadhledem stárnoucího seladona, tedy vlastně rockera, na každé štaci obluzujícího místní dámy.

Natálie Rašín jako bohyně lesa byla naprosto podmaňující.  

Nejpůsobivější ovšem byl přerod Isabelly, manželky radního v podání Kateřiny Michejdové ve druhé části představení. Když uvolní bestii v sobě a z naivní husičky se stane sebevědomá mladá dáma, jedná se o nejlepší dramatický moment představení.

Představení jsem viděla již v červnu na premiéře. Od té doby jsme s recenzí otálela. Mé dojmy přitom byly docela jednoznačné: mám ráda všechny herce, kteří ve hře vystupují, ale ta hra byla jenom dlouhým slepencem oblíbených motivů jiných, bezpečně mrtvých autorů. Délka přes tři hodiny, prostě mi přišlo líto času a námahy herců (zvláště těch, které nevídáme tak často, jak bychom si přáli, jako např. Tomáše Šulaje) a nakonec i nás, diváků. Navíc mám citlivé uši na úroveň zvuku a hercům nebylo při zpěvu rozumět, jak byli převálcováni hudbou. Písně nikam děj neposouvali, připadaly mi až zbytečné, což je ovšem u rockového divadla dost podstatná vada, že ano. Prostě jsem si to neužila.

Nenechala jsem se odradit a šla jsem ještě jednou, abych si svůj názor potvrdila anebo upravila. Potěšilo mne, že v představení došlo k několika změnám, které ze hry udělaly šmrncovní náplň příjemně stráveného večera. Především došlo k vypuštění několika scén a zkrácení na dvě a půl hodiny. Nesmírně to pomohlo. Pravda je, že některé dějové linky jsou pak vysvětleny jako v Cimrmanech při rekonstrukci operety Proso, ale vůbec ničemu to nevadí. Důkazem je například to, že nevím, co vypustili, nechybělo mi to tam, protože představení najednou mělo spád. Také zpěv a hudba byli v rovnováze a najednou se mi ty hudební motivy zdály pěkné, písně byly k věci a bylo ve hře všeho tak akorát.

Já jsem to viděla dva krát, Vám to možná bude stačit jednou. Nepřipravte se o tuto příležitost. Na repríze jsem zaznamenala velmi pozitivní ohlasy spoludiváků. Líbily se písně i jejich podání i hra samotná.