Ochotnický soubor Pavla Högera: Česká maminka. Shlédnuto dne 11.10.2024 (premiéra).

Novým kouskem v repertoáru ochotnického souboru Pavla Högera ze Strání se stala hra Richarda Branalda Česká maminka v režii Romana Tomáše. 

Pojďme se nyní, milí přátelé, na křídlech Branaldovy hry přenést v místě i v čase: na český venkov počátku minulého století. 

Začnu silnými stránkami představení. Ochotničtí herci odvádí skvělý výkon, díky opulentní scéně evokující selské hospodářství z českého venkova na začátku dvacátého století je jeviště zaplněné, fungují příchody i odchody postav. Léto, poklidné poklízení hospodářských zvířat (takto nejoblíbenější činnost Růženky, jedné z postav hry) i lopotu na nedalekém poli jsem si dovedla živě představit. Chápala jsem znaveného čeledína Jakuba, když si po takové práci sedl, zapálil fajfku a hudroval na dnešní nezvedenou mládež. 

I další postavy hercům dobře sedly, sehranost souboru je jeho silnou stránkou a patří bezesporu ke kladům představení.  

Maminka Bártová, vdova, matka dvou dětí a vychovatelka schovanky Růženky neuvěřitelně trpělivě řeší jejich vztahové a osobnostní krize. Vůči svým dětem je natolik nekritická, že nedokáže zamezit úpadku svého syna Jana ani přehnanému sebevědomí své dcery Heleny. Nechá se od dětí peskovat a miluje je opičí láskou. Humor a vtip do hry vnášel Vít Máslo, řezník po otci a duší básník. Každé jeho vystoupení bylo vítaným a vtipným osvěžením děje. 

Hra se točí kolem vztahových peripetií Helenky a jejich nápadníků Jiřího a Pavla a kolem nešťastně zamilovaného Víta a odmítavé Růženky. Další dějovou linkou je vývoj nezvedeného syna Jana, zběhnuvšího ze studií,  kterému se statek po víru velkého města zdá být tím nejnudnějším místem na světě, protože tam není co dělat. Tedy práce je tam dost, jenom si Jan pod pojmem “něco dělat” nepředstavuje právě práci na poli. 

Kostýmy byly krásné a odpovídaly módě počátku minulého století. 

Fungovaly všechny součásti představení, až na hru samotnou. V první polovině hry se nic moc neudálo a ta druhá polovina to jenom dotáhla do konce. Děj, ve kterém to mělo jiskřit, se bavil typickými situacemi venkovského života – láskou, sváry mezi generacemi, hledáním svého místa ve světě. První polovina představení se táhla, ve druhé části se tempo ale opravdu jenom malinko zrychlilo, aby došlo k logickému vyústění. Zbloudilý syn našel správnou cestu a polepšil se, všechna srdéčka se správně zamilovala a spojila, mamince odlehlo. I nám, protože čas od času jsme její otázku „Jak tohle skončí?“ doplnili ještě další „A kdy?“. 

Této konkrétní hře by prospěla aktualizace a významné přidání na tempu, nebo zkrácení, aby získala trochu spád a dynamiku. Jistě, hodnoty, o které v ní jde, jsou nadčasové, ale kvůli rozvláčnosti postrádá šmrnc a to je velká škoda.