Shlédnuto dne 25.01.2025 (premiéra). Divácká recenze divadelního představení.

Slovácké divadlo uvedlo jako svou první premiéru v nové sezóně slavné psychologické drama Tennesseeho Williamse Tramvaj do stanice Touha v režijním nastudování Anny Davidové.

Tento titul patří mezi nejikoničtější díla americké dramatiky a jeho zpracování vždy vzbuzuje vysoká očekávání. I já jsem byla napjatá, zejména po oznámení obsazení a týmu tvůrců. Jak se inscenace povedla?

Silnou stránkou inscenace je propracovaná psychologická kresba hlavních postav a skvělé herecké výkony tria Hejcman (Stanley), Hejcmanová (Blanche) a Hlaváčová (Stella).

Stella v podání Jitky Hlaváčové balancuje mezi svou vášní ke Stanleymu a loajalitou k sestře. Jitka Hlaváčová perfektně vystihla rozpolcenost hrdinky, která miluje svého manžela a ví, proč s ním zůstává v malinkatém bytečku. Je samostatná a sebevědomá. Přestože podmínky, ve kterých žije, jsou podstatně horší než ty, ve kterých vyrůstala, nelituje odchodu z rodičovského domu Belle Rêve. Život bohaté jižanské společnosti nechala za sebou a nežije v minulosti. V průběhu hry je však patrné, že Jih v ní svým způsobem zůstal zakořeněný. Na svém manželovi vidí především jeho dobré stránky, i když má temné násilnické chvíle, kdy ani ona před ním není v bezpečí. Svou sestru přijímá takovou, jaká je. Projevuje s ní až andělskou trpělivost, naslouchá jejím útěkům do fantazií a brání ji před Stanleym.

Pavlína Hejcmanová fantasticky ztvárnila Blanche jako ženu na hranici šílenství, která zoufale lpí na iluzích o vlastní výjimečnosti a společenské úrovni. Její postupné propadání do bludů je přesvědčivé. Blanche se upíná k minulosti, budoucnost je pro ni vidinou, ale současnost popírá. Traumatický zážitek z raného mládí ji připravil o schopnost zvládat realitu. Chce si udržet úroveň, na jakou byla zvyklá. Vůbec se nehodí do prostředí, ve kterém se ocitla, ale nemá na výběr. Kritizuje Stellin způsob života, bydlení i výběr partnera, kterého vidí pouze jako primitivního rváče. Pohrdá prostředím, ve kterém její sestra žije. Postupně se propadá do snů a vidin, ztrácí kontakt s realitou. Nedokáže se od minulosti odtrhnout a dívat se dopředu.

Stanley v podání Jiřího Hejcmana je prezentován jako zemitý, hrubý a dominantní muž, který dává najevo svou přímou fyzickou sílu. Je na jednu stranu schopný člověk, se Stellou si skvěle rozumí ve své živočišnosti, ale je také rváč a násilník, který si své zlé chvíle vybíjí i na Stelle. Přesto vidíme, že ji miluje. Blanche prohlédne na první pohled, vidí průsvitné lži, konfrontuje ji s realitou, až ji nakonec zcela pokoří.

První část inscenace má skvěle nastavené tempo, s psychologicky perfektně demonstrovanými charaktery postav a vztahy mezi nimi. Od příchodu Blanche a jejího zděšení nad podmínkami, ve kterých její sestra žije, občasného Stellina zaváhání, když neví, v jakém rozpoložení zrovna Blanche bude, až po Stanleyho přímočarost, poživačnost a hrubiánství. Násilí je explicitní, s důrazem na fyzické herectví.

Ve druhé části se nálada představení „jižansky rozvláční“. Blanche s manžely v minibytečku zůstává a po dobu několika měsíců najdou jakýsi způsob spolužití, které funguje až do doby, kdy Stanley překročí všechny hranice chování. Dialogy místy plynou způsobem „jedna postava něco řekne, druhá postava něco řekne, první postava něco řekne, třetí postava něco řekne“. Nakonec se Blanche definitivně zblázní. Stella s výčitkami, které ji budou pronásledovat, umožní „odklizení“ své sestry. Právě závěr se vytrácí do náznaků a fantazie diváka a pro mě osobně byl hodně zmatený.

Kostýmy odpovídají době i charakterům postav. Blanche má krásné šaty a spoustu bot, které se k prostředí nehodí, ale přesto je nosí, aby si uchovala zdání blahobytu. Pečlivě se obléká, líčí a snaží si věci malovat narůžovo, ač je situace bezvýchodná.

Konflikt ve hře z velké části těží z prostorové těsnosti bytu, ale kvůli častému přesunu děje před naznačené rozměry bytu v kontejnerech těsný prostor ztrácí na důležitosti.

Upřímně – nastudování hry je výborné, ale nikoli výjimečné. Podoba scény a stylizace připomíná druhý nálev kvalitního zeleného čaje (prvním nálevem byli Opilí). Což ovšem je skvělý výsledek.