Shlédnuto dne 26.10.2024 (premiéra) a 6.2.2025. Divácká recenze divadelního představení.
Farma zvířat v režii Dodo Gombára se stala poslední premiérou Slováckého divadla v sezoně 2024, zřejmě podle hesla „to nejlepší na konec“.

Nepřeháním. Tohle představení je tak vydařené! Pořád je na co se koukat (a také o čem přemýšlet). Zejména pohybová stránka a kostýmy jsou učiněným festivalem kreativity, fantazie a profesionality. Všichni zúčastnění vytvořili natolik dechberoucí podívanou, nevím věru, co vyzvednouti dříve.

Začnu proto možná od lesa. Koňmi. Lupina, Molina a Boxer nezabírají možná tolik místa (prostorově), jako kdyby tam byly skutečné koně. Ale ovládnou prostor svou rozvážností. Tak si to představte, v poklidu si sedíte, hledíte na dokonalou kozu, jak zmateně organizuje tiskovou konferenci a najednou slyšíte odfrknutí. Tady někde za mnou přeci musí být kůň! No nebyl, byla to Lupina v podání Pavlíny Hejcmanové na jevišti.

Takto můžu pokračovat. Kozu Majku Jiřího Hejcmana jsem zmínila. Koza rohatá, všežravá, nesmírně elegantní, trochu zmatená. Bombardovací letka holubů prezentována Jonatánem. Stoičtí krkavec Mojžíš a osel Benjamin. Nevědomá, těžko chápající ovce Sára v podání Petry Staňkové kladoucí úplně základní zdánlivě hloupé nebo naivní otázky, které odhalují až na dřeň absurditu toho, co se právě děje. S fenkou Janinou soucítíme, když jsou jí odebrány štěňata. Na jednom z nich, Matesovi, pak sledujeme přerod v surového rváče a pak ze surového rváče v uhlazeného surového rváče v padnoucím obleku. Nejenom člověka, i zvíře dělají šaty.

Prasata jsou kapitolou samy pro sebe, na nich je ostatně nejlépe poznat vývoj charakteru postav. Nejprve jsou těmi, kdo se nejvíce nadřou, protože vše řídí. Pak jsou těmi, kdo se nadře ještě více, protože to už mají i úroveň, nejsou tak tlustá, chodí po dvou nohách, oblékají se jako lidé, spí v postelích jako lidé (a už asi ani nikdo nezkoumá, zda s prostěradly) a chlastají pivo a whisky jako lidé.

No a drůbež, jak bychom mohly opomenout drůbež! Slepice bych označila za dokonalé, kdyby nebylo kohouta, který je ještě o hodně lepší. Já vím, že když je něco dokonalé, těžko mluvit o něčem ještě lepším, ale Jojo je přesně takový kohout, jakého měla moje babička na dvoře a kterého jsem se jako malé děvče bála. Skákal jako Jojo Jitky Hlaváčové, dorážel na mě jako Jojo i hlas měl jako Jojo. Asi se mu zdálo, že ve svých šesti letech jsem jenom větší slepice.

I když – jak je zatím zřejmé – inscenaci skutečně dominují kostýmy a výrazové ztvárnění zvířat, příběh nezaostává. Odvíjí se plynule a bez zádrhelů. Na počátku je nadšení ze svržení vlády zlého farmáře, radost z toho, že nastala vláda zvířat sobě a očekávání zářných zítřků, o které je každý ochoten se přičinit podle svých sil. Zvířata minulost nechávají za sebou, určí si nová pravidla svého světa a vtělí je do čtyř zásad animalismu. Před okolním světem se téměř hermeticky uzavřou. Počáteční nadšení pro novou věc pomalu vyprchává. Ukáže se, věci se samy nezorganizují, a tak prasata převezmou vládu. Časem dochází k porušení každé ze zásad, což sebou přináší rozčarování. Čas plyne. Koza pozbyde svých rohů, prasata své tloušťky, bojový pes koženého oblečku, kohout opelichá, koně zestárnou, zvířata umírají a rodí se nová. Po generační obměně si zvířata nakonec už vlastně ani nevzpomínají, o co na začátku bojovala a jak ten boj dopadl. Na závěr se původně ostré hrany antagonistického bipolárního světa MY (zvířata) versus ONI (lidé) obrousí. Farma zvířat se opět stane Panskou farmou a přivítá návštěvníky ze sousedních farem. Zvířata se mění v lidi a není poznat, kdo je zvíře a kdo je člověk. Jako bonbonek na závěr se lidi od zvířat poučí, když zjistí, že zvířata na své farmě pracují dobrovolně za méně jídla a usilovněji, než na okolních farmách a žijí v podmínkách horších, než když tam byl farmář.

Co mne hodně oslovilo z myšlenek hry, bylo různé pojetí svobody. Někdo se cítí svobodný, když má stužky a cukr. Jiný se cítí svobodný, i když za něj rozhodují jiní a má úzké mantinely. Další svou svobodu vidí v tom, že se dobrovolně udře k smrti pro jiné.

Délka trvání představení je tři hodiny. Můj názor je, že na vyprávění jakéhokoli příběhu bohatě stačí 2.40 min, když 2.50, tak už to „mosí byt“. Musím však přiznat, že mi to uteklo a ani jednou jsem se nepodívala na hodinky, kdy už bude konec. Pořád mě dění na jevišti bavilo.