Shlédnuto dne 22. srpna 2025 na nádvoří ostrožského zámku. Divácká recenze divadelního představení.  

Dívčí válka Františka Ringo Čecha je nejnovějším počinem Ostrožsko-Lhotského divadla z Ostrožské Lhoty. Premiéra proběhla na nádvoří ostrožského zámku minulý pátek.  

Dívčí válka Františka Ringo Čecha patří k notoricky známým českým komediím. Právě proto je vždycky trochu riskantní ji inscenovat – divák už má v hlavě představu, jak hra „má vypadat“, a inscenace se musí popasovat s těžkým údělem legendy. Ochotníci z Ostrožské Lhoty to vzali s lehkostí a odhodláním a výsledkem je divácky vděčná a zábavná inscenace. Zůstal zachován vtip, satira i karikatura.   

Po smrti kněžny Libuši nemá kníže Přemysl pokoje, protože by se o něj ráda postarala Vlasta. Když on vytrvale odmítá, rozpoutá se válka mezi ženami a muži. Nakonec se všichni usmíří a zejména Přemyslovi se uleví, když Vlasta svou pozornost přenese na jiného člena družiny.  

Nejvíce na mě zapůsobila především pánská část obsazení. Roman Šumbera jako Přemysl dodal postavě pevnost a uměřenost, Ondřej Balíček coby „božský“ Lumír rozehrál vděčné komediální momenty, a Jaroslav Polehňák jako Bivoj si s chutí každou chvíli vyrážel na kance. Díky nim hra nesklouzla do laciné frašky, ale zůstala ve střízlivých kolejích a získala lehký nadhled. 

Pokud jde o dámskou část ansámblu, zejména o to psychologické hledisko… zahrát ženu je primitivní záležitost, jak praví Mistr ve hře Lijavec. Takže dámy, hrajíce sebe, to vlastně měly jednoduché. Hra se bez nich neobešla. Vlasta, Kazi, Častava i Šárka odvedly svůj kus díla.  

Samotný text je, jak známo, jednoduchý a humor vychází spíše z prvoplánových narážek a karikatur partnerských stereotypů. Přiznávám, že původní podání F. R. Čecha mě nikdy nelákalo – vždycky se mi zdálo příliš hlučné a „hřmotné“. O to víc oceňuji, že ostrožsko-lhotské provedení nabídlo odlehčenější, přístupnější a ve výsledku příjemně zábavnou podobu. Nejvíce mě bavily okamžiky, kdy herci s nadhledem komentovali zjevné rozpory mezi jejich replikami a historickými reáliemi. 

Zvláštní atmosféru dotvářelo i prostředí – zaplněné nádvoří ostrožského zámku a vyprodané hlediště. 

Ostrožsko-Lhotské divadlo tedy nabídlo publiku hru, která možná neaspiruje na hloubkovou sondu do duše člověka, ale zato potvrdila, že má smysl, když se parta dospělých lidí pravidelně schází, aby společně tvořila a bavila své okolí.