Shlédnuto dne 12. června 2025. Divácká recenze divadelního představení.

Fraška Joa Ortona Klíčovou dírkou v režii Lukáše Kopeckého je třetí premiérou Slováckého divadla v sezóně 2025.

Pokud bych měla popsat děj vlastními slovy, moc by to nedopadlo. Proto si pomůžu oficiálním textem Slováckého divadla (zdroj): Na začátku této bláznivé podívané je přitom zdánlivě standardní pracovní pohovor mezi psychiatrem doktorem Prenticem (Tereza Novotná) a kandidátkou na pozici asistentky, slečnou Barcleyovou (Jakub Zelinka). On se tváří profesionálně a ona cudně, když se však objeví manželka, paní Prenticeová (Lukáš Matěj), je žadatelka o místo už téměř nahá. Doktor se svoje svůdnické manévry snaží zamaskovat, slečnu Barcleyovou ukryje a později ji v mužském převleku vydává za hotelového zřízence. Skutečný hotelový zřízenec Nicholas Beckett (Kateřina Michejdová), milenec paní Prenticeové, se též do děje vmíchá, ale většinou převlečený za ženu. Proces demaskování popohání doktor Rance, který na klinice doktora Prentice zrovna provádí inspekci, a poté i ruka zákona seržant Match (Daniel Gajdoš). Po značné konzumaci alkoholu dojde i na střelbu a střelná zranění, ale happy end přesto přijde. A je stejně divoký jako celý předchozí sled šílených, zoufalých a hlavně neúspěšných pokusů, jak ožehavou situaci zachránit anebo se z ní alespoň nezbláznit. 

Dává Vám to smysl? Já v tom divadle byla a dohromady bych děj nedala. 😊 Naštěstí se jedná o situační konverzační komedii. Ta nestojí na logice.

Klíčovou dírkou je hra s brilantními dialogy. Má vtip, spád a nenechá diváka vydechnout. V podání herců Slováckého divadla jede od začátku na plný plyn. Zejména v první polovině představení však pádí rychlostí blesku kupředu, aniž by nám dala možnost vtip pochopit, v klidu se mu zasmát a nadechnout se vstříc dalšímu. Herci vlastně ani nedostanou možnost dostatečně prodat své repliky a postavy. Střílí jednu repliku za druhou, ale divák je nestihne vstřebat, jako by vtip nedorazil z jeviště do hlediště. Nepopírám, možná jsem si seděla na vedení, ale než mi „to“ došlo a ze srdce jsem se zasmála, hra už byla o další kus dialogu dál. Další dávka vtipu mi přitom unikla. Klopotně se snažím vyjádřit, že první půlka představení je zbytečně uhnaná. Vše se seběhne tak rychle, že vtipy mizí dřív, než stihnete vydechnout a zasmát se. Kdo se ještě k tomu snaží sledovat děj, je bez šance. Nejlepší je sedět, dívat se a prostě to celé nechat projet kolem sebe.

Ve druhé půlce, když se tempo představení trochu zklidní, se Jiří Hejcman nadechne a rozjede to naplno. To je ta chvíle, odkdy je představení fantastické, jeden gag navazuje na druhý, hra dostane přesný rytmus sitkomu a jedna salva smíchu střídá druhou.

Na jevišti se hodně převléká, a ještě víc mate. Dámy hrají chlapy, chlapi dámy – a pánové si ženské role vyloženě vyžívají. A pokud jde o umělecké hledisko? Řečeno s mistrem (Lijavec) „… zahrát ženu není pro nikoho z herců problém. … Ženská postava je celkem jednoduchá záležitost. Zahrát muže je daleko větší problém.“ Tedy, není to problém. Jenom herečky v pánských rolích působí civilněji. Žena v pánském obleku nepřekvapí.

Dostalo se nám divákům večera, který je chaotický, ulítlý, občas příliš rychlý, ale ve výsledku zábavný. Jen je lepší nesnažit se všechno pochopit klíčovou dírkou a dívat se dokořán.

V recenzi jsem použila citaci z knihy CIMRMAN, Jára da a Ladislav SMOLJAK a Zdeněk SVĚRÁK. Hry a semináře: úplné vydaní. Vyd. 1. V Praze ; a Litomyšli: Paseka, 2009. 565 s. Divadlo Járy Cimrmana.
ISBN 978-80-7185-973-4, s. 302