Shlédnuto dne 24.10.2026. Divácká recenze divadelního představení.

Národní divadlo v Praze uvádí divadelní hru Oresteia autora Roberta Ickeho v režii Mariána Amslera.

Jsme v Národním divadle v Praze, takže scéna je velkolepá. Vzadu umyvárka, my starší známe z táborů, taková ta korýtka s bateriemi a ve druhé části sprchy. Vepředu příkop, kterým se dá brodit, ať už ve svých vzpomínkách, myšlenkách nebo utrpení. Uprostřed stůl nebo oltář nebo postel, cokoli si přejete.

V těchto kulisách ožívají 2500 let staré archetypální příběhy velkého řeckého dramatika Aischyla převyprávěné Robertem Ickem, které pojednávají o odpovědnosti lídrů, rozpolcenosti mezi povinností k vlasti, bratrům v boji a k rodině, o samotě, vině, dětech, rodinných traumatech začínajících u společných večeří a končících u obětování dítěte. Také o ceně, kterou platíme, když vyhovíme bohům, svému svědomí, a pak se potýkáme s následky svých činů, protože lidé mají jiná měřítka na naše chování než bohové nebo naše svědomí.

Témata hodna velkolepého divadla. Podle mého se povedlo. Herci, scéna, děj, kostýmy, konání postav, vše vtahuje diváka do děje. Navíc, a to je vskutku důležitý bonus, forma zpracování diváka nezatíží. Ač je to velká řecká tragédie, člověk neodchází z divadla vyřízený řešením cizích problémů, ani znechucen tím, co se na jevišti řešilo, ale naplněn prožitým příběhem.

Ovšem je tomu třeba jít trochu naproti. Hodí se znalost souvislostí z řecké mytologie a také vztahů mezi postavami. Jinak se neznalý divák místy cítí jako hrabě Nikolić, který dění sleduje zpovzdálí ze své řiditelné vzducholodi. Zmeškav příznivý vítr, vznáší se nad územím Čech a dění na jevišti mu nedává smysl. Druhou možností je úplně od řecké mytologie abstrahovat, jak pak ale v dnešní době odůvodníme a omluvíme, že otec obětuje své dítě kvůli příznivému větru pro své válečné lodě? Ale co je příznivý vítr? A co je vítr nepříznivý? Anebo to dnes moc řešíme?

Agamemnón a jeho lodě potřebují vyplout do války. Ta válka, která probíhá na pozadí hry, je trojská válka. Ano, ta slavná válka, co za ni mohl Paris, který si mezi mocí, moudrostí a možností mít tu nejkrásnější ženu na světě vybral jediné, co mu podle jeho názoru chybělo. Krásná Helena už ale bohužel byla zadaná. Sice s ním utekla, ale jejímu manželovi, Agamemnonovu bratru Meneláovi pochopitelně neušlo, že žena doma není, takže kvůli Paridovu chtíči jich pak hodně umřelo, včetně Brada Pitta coby Achilea.

Příběh, který se na jevišti odehraje, není jednoduchý. Otec obětuje dceru, protože dítě je cena za dobrý vítr, matka zabije otce, protože se z války po všech těch letech vrátil a ona si mezi tím zařídila domácnost jinak, syn zabije matku, protože musí pomstít otce. Vyprávění neprobíhá lineárně, divadlo využívá retrospektivního postupu. Náročné na necelé tři hodiny, však jsem to také musela zředit dvojkou červeného o přestávce. Decentní decinka sektu nebyla dostatečná a bílé se nehodilo na tolik zkázy a krve.

Jediné, co se mi na představení opravdu nelíbilo, byla hudba. Nemám tento typ dystopické hudby ráda. Byla velmi znepokojivá, určitě to byl účel, ale já nemám ráda dystopické hučení.

Oresteiu viděla nejprve moje kamarádka. Když zjistila, že já jdu dobrovolně (ona to měla v rámci výjezdu učitelů za kulturou a pouze se podivovala, že jim češtináři vybrali tak náročný kus, když mohli jít na cokoli jiného), více se nevyjadřovala a sdělila jediný spojler: běhá tam po jevišti nahý Matásek. Nakonec mě představení natolik vtáhlo, že jsem to málem propásla. Co z toho plyne: není to nejdůležitější událost, která se tam stane a není to ani to nejpozoruhodnější, co od herců uvidíme.

Ti jsou skvělí, sehraní, přesní. Zuzana Stivínová jako Klitaimnéstra má hlas, kterým dokáže sdělit každý jemný odstín toho, co cítí. Orestes Zdeňka Piškuly pod vedením terapeutky/vyšetřovatelky se noří do svého nitra a vytahuje z něj na světlo světa věci, které dávno vytěsnil, ale pořád ho straší. Nakonec se ukáže, že celou dobu nešlo o psychoterapii, a výsledkem nemá být vyrovnání se s tím, co udělal, ale o soud. Soud ho osvobodí (po intervenci bohyně Atény), on najednou neví, co s tím – udělal přeci hrůzný čin, z vlastního rozhodnutí zabil svou matku, to není něco, co se dá prominout anebo zapomenout… Rozebrán na součástky končí inscenaci otázkou „Co mám dělat?“ tak naléhavě, že člověk sám neví, co má dělat, jít domů, nebo do lékárny… Bohové z něj sejmou vinu, ale on, protože je člověkem, ji cítí dál. Všichni jsou mrtví, on jediný zůstává naživu.

Šla jsem do divadla bez přípravy, nezopakovala jsem si staré řecké báje a pověsti, tak mi chvilku trvalo, než jsem se zorientovala, kdo je Agamemnón a proč tam byl ten bezdomovec, jakou věštbu to pronášel. Inscenace se navíc vyvíjí, rozkrývá motivace postav, stupňuje je, až jsem fantazii pustila z řetězu. Teď tedy opravdu nevím, zda Orestes náhodou nebyl schizofrenik a jestli tam vystupovala jeho sestra Elektra jako osoba z masa a kostí (kterou dle bájí byla) anebo jestli v tomto provedení nebyl Orestes náhodou schizofrenik a její existence byla jeho pouhým alter egem.