Shlédnuto dne 24. ledna 2026, premiéra. Divácká recenze divadelního představení ve Slováckém divadle.

S příjemným očekáváním vstupuji do Slováckého divadla, abych se svou přítelkyní Hankou B. shlédla první premiéru sezony 2026, hru Andrewa Bovella Věci o kterých vím, že jsou pravda v režii Jana Holce.

Vítá nás scéna, která představuje zahrádku za domem. Ukáže se, že za posledních 30 let byla tato zahrada celým světem pro 4 děti a jejich oddané rodiče, Boba a Fran. Zde se řešilo, vyřešilo a pořád řeší vše důležité, co život členům rodiny přinesl. Například, jestli Bob stihne včas vyzvednout vnoučata ze školky, anebo to opět o pět minut zmešká, jak se mu jednou jedinkrát povedlo před čtrnácti dny.

S jemným a laskavým humorem nám herci odkrývají, jak to v této rodině chodí. Baví mě to hodně, v ruce mám připravený kapesníček, protože mě to velmi dojímá – nejmladší dítě (Rose v podání Natálie Rašín) ztracené samo v dalekém světě, které po zklamání v láce ví, že chce svou mámu, svého tátu, svou sestru a své bratry. Chce to drobné každodenní hašteření mezi sourozenci, které se dávno stalo rituálem. Chce tam, kam patří, k těm, k nimž náleží, chce svou smečku.

Tato rodina drží pohromadě. Nepoloží ji nic, ani dcera, která naplňuje své ambice na úkor své rodiny (Pip v podání skvělé Jitky Hlaváčové). Ani Vlasta, co není Vlasta, ale Vlasta (Mark v podání Tomáše Žilinského). Ani syn, u kterého se ukáže, že luxusní kabát má nikoli proto, že se mu dobře vede, ale z ostudy (Ben v podání Jakuba Zelinky). Ani poznání Boba, otce rodiny, že celých 30 let se peníze, které s manželkou vydělávali, v jejích očích dělily na „její“ a „jejich“. Dokonce ani přiznání Fran, matky čtyř dětí a oddané manželky Boba, že život prožitý v tomto domě, na tomto dvorku, byl pro ni jen jednou z možností a vědomou volbou, se kterou nebyla vždy ztotožněná. Rodina, kterou nepoloží ani upřímnost a pravda, která není příjemná.

Fran v podání Gabriely Štefanové je žena nezávislá a silná jako skála. Je to takový ten typ ženy, která má sukni dost širokou na to, aby přikryla cokoli, co se v rodině stane. Bob v podání Pavla Hromádky napřed působí trochu jako dobrosrdečný ňouma, kolem kterého prochází celý svět, aniž by to on u svých růží zaznamenal. Nakonec se ukáže, že je to silně charakterní chlap, který ví, kým je a nejenom dokáže rozeznat, co je správné, ale neváhá stanovit hranici, kam už jeho rodičovská podpora nesahá.

Druhá část představení je o poznání dramatičtější. Nesklouzává však k žádným vybičovaným emocím, nebo nedej Bože k hysterii, dokonce ani tehdy ne, když na konci přijde ten hrozný telefonát se zprávou, které se každý rodič a manžel podvědomě celý život bojí. Protože fungující rodina dokáže vstřebat i špatné zprávy.

Slovácké divadlo touto krásnou inscenací vykročilo do nové sezóny pravou nohou. Vrchovatou měrou se mi dostalo všeho, kvůli čemu do divadla ráda chodím: textu, který má humor a dokáže vzbudit i dojetí, pozorné režie, skvělých hereckých výkonů. No a také trochu toho dramatu, ovšemže. Tato hra se vydařila. Je krásná, něžná, zasmějete se, popláčete si a domů půjdete s vědomím, že cokoli se doma děje, je v pořádku, i když to není právě dokonalé. Protože v každé normální rodině se stane leccos.