Shlédnuto dne 21. února 2026 (premiéra) v Klicperově divadle v Hradci Králové. Dramatizace románu Henryho Jamese Portrét dámy v režii Daniely Špinar.

Portrét dámy je rozsáhlý román Henryho Jamese, který se odehrává v Evropě 19. století. Když jsem tuto objemnou knihu držela v ruce, napadla mě zcela praktická otázka: budeme v divadle i nocovat? S mým přesvědčením, že pro jakoukoli inscenaci bohatě stačí dvě a půl hodiny, jsem si jen těžko dokázala představit, jak se takový román vejde na jeviště. Nabízely se dvě možnosti – buď se večer protáhne na délku legendární Cimrmanovy operetní fresky Proso, to jest krásných sedm hodin, anebo tvůrci provedli tak razantní úpravy, že příběh zvládnou odvyprávět v polovičním čase.

Na začátku první části představení nás uvítá útulná, krásně růžová scéna. Máme zde nemocného starého pána Daniela Touchetta v podání Filipa Richtermoce, jeho rovněž nemocného syna Ralfa v podání Daniela Krečmara a manželku Lydiu v podání Martiny Novákové. Ta přivádí svou neteř, mladou, inteligentní, ale životem nepolíbenou naivní Američanku Isabel, kterou hraje Terezie Hájková. Do ní se obratem zamiluje lord Warburton (Martin Klapil), žádá ji o ruku, ovšem ona ho odmítá. Za doprovodu krásné klavírní hudby od Schuberta se objevuje paní Serena Merlová ve výtečném podání Kamily Sedlářové, která je umělkyní a rychle se s Isabel skamarádí.

Starý pán umírá (tedy tato scéna je tak dlouhá, až se stane téměř tragikomickou) a odkáže své nesmírné jmění Isabel. Ta se okamžitě se stává předmětem intrik. Má pár skvělých nápadů, jak si užít nabytou svobodu po svém, ale osud, nebo spíše kamarádka paní Merlová, jí přivedou do cesty Osmonda.

Osmond je mistrem světa v dělání dojmu. Je to takový ten typ muže, který má šarm se samostatnou osobností, který musí držet pod zámkem, aby nepůsobil neplechu v okolí. Isabel se do něj zamiluje a podléhá mu. Není divu, když Osmond rozehraje velkou partii s téměř karetní elegancí. Nejprve vytáhne kartu číslo jedna – jsem chudák osamělý, nechci Vás, protože odejdete a já budu zraněn. Člověk by mu podal korunu. Potom přijde karta číslo dvě, tou je malá dcerka, kterou si Isabel oblíbí. Nakonec v jeho prospěch zahraje i karta číslo tři, z vyprávění jiné dámy se dovídáme, že dovede udělat opravdu VELKÝ dojem. Abychom byli spravedliví, má i jednu ctnost. Je upřímný. Sám o sobě prohlašuje, že je velmi snadné ho poznat a prohlédnout. Já mu v tom dala za pravdu hned, ti, kdo ho měli možnost poznat, před ním také Isabel varují. Tetička Lydie se svou zkušeností vidí až na dno jeho duše, bratránek Ralf ho také ihned prohlédne. Jenže nikdo z nich nedokáže najít vhodnou formu, jak by jejich slova pronikla až k mladé Isabel. Nevěří jim. Když tedy vytáhne Osmond srdcové eso (miluji Vás), koná se svatba.

Po přestávce se děj přenese o čtyři roky dopředu. Změnila se nejen scéna inscenace, ale i Isabel. Je zřejmé, že vystřízlivěla: ze svých představ o tom, jak si bude užívat svobody po svém, když je bohatá, výrazně slevila. Jejím hlavním životním cílem se stalo přání žít s Osmondem v míru. Postupně začíná být zřejmé, že zatímco Isabel se snaží především zachovat klid a rovnováhu, pro Osmonda znamená „mír“ jen to, že se věci dějí přesně tak, jak si přeje on a ostatní dělají to, co on od nich očekává a nic jiného.

Herci stojí nalepeni na jakési stěně v jedné řadě a musím říct, že teprve teď na mě inscenace začala působit s opravdovou naléhavostí. Málem jsem nedýchala. Skvělá hudba, dialogy byly najednou při své úspornosti úderné.

Isabel se snaží zachovat dekorum a před svým okolím působit jako šťastná žena. Přesto její nejbližší – tetička Lydia, a nakonec dokonce i paní Merlová – pochopí, co se ve skutečnosti děje. Pokoušejí se jí porozumět a přesvědčit ji, aby se svou situací něco udělala.

Poté, co Osmond pragmaticky zabrání své dcerce Pansy (Štěpánka Todorová) ve sňatku s Edwardem (Pavel Prais) a snaží se ji přimět, aby se vdala za lorda Warburtona, který k ní zahořel láskou a rád by se s ní oženil (ano, je to ten samý, co nabízel manželství Isabele), Isabel se vzchopí. Má Pansy ráda, tak se vzepře Osmondově vůli a vzniku manželství nenapomůže.

Isabel nakonec odjíždí do Anglie za umírajícím bratrancem Ralfem. Prohlédne, ale zdá se, že vlastně ani o svou vysněnou svobodu nestojí. Přesto se rozhodne, že se ke svému manželovi už nevrátí.

Kdybych měla dojem ze hry krátce shrnout: Úsporná dramatizace znamená, že dialogy se místy pohybují až na hraně schematičnosti a zejména v první polovině představení jsem měla pocit, že se všichni jen bezstarostně povalují v růžovém plyši, zatímco dialogy bez hlubšího sdělení spíše mechanicky posouvají děj dopředu. Jako by bylo potřeba říct ještě toto – a ještě tamto – aby se příběh posunul k další situaci. To naprosto vyváží druhá část představení, která působí ohromně silně. Myslím tím zejména Isabelin přerod z nadšené mladé dívky, která má své sny, ve zralou ženu, která na ně rezignuje a pouze se snaží vyhovět manželovi, společnosti, osudu, aby byl klid a mír a poté až k poznání, že se nechce vrátit tam, kde nemá žádný hlas.

Práci režisérky Daniely Špinar jsem zatím znala jenom v nadsázce z druhé řady seriálu Dobré ráno, Brno! Měla jsem pocit, že divadelní hra v její režii, ve které Radka účinkovala a za kterou získala cenu Thálie coby objev roku, byla fantasticky provedena. Tohle jsem očekávala i od provedení Portrétu dámy. Z části se to povedlo.

A jak to tedy dopadlo s délkou představení? Díky úspornosti dramatizace inscenace rychle postupuje přímo k jádru věci, udržuje počet postav na přehledném, lehce stravitelném čísle a především zachovává střídmou délku večera v délce dvě hodiny a pět minut i s přestávkou.