Recenze od Kačky v Divadle
Zhlédnuto 17. 6. 2025, 8. 12. 2025, 18. 5. 2026
Na dobré divadlo chodím klidně několikrát. A tohle je teda zatraceně dobré divadlo.
Mé první shlédnutí Climaxu začalo tím, že se se mnou začala bavit dvojice Cyril a Ema, kteří se ptali: „Bylas už někdy v tomto klubu?“ a já, stále ještě zaneprázdněná vnímáním kulis a prostoru, jsem řekla, že tu hru vidím teda poprvé, že se ale dobře oblékli, a jestli to oni už někdy viděli. Trochu nervózně se zasmáli a pokračovali tím, že do klubů chodí už dlouhou dobu, i když Cyril s nějakou přestávkou.
Na záchodcích jsem pak potkala Františku, která se mnou chtěla tančit, a tak mě odtáhla někam na parket, kde jsme potkaly Viky, která se s ní začala hádat. Kam se poděl Cyril s Emou? Nevím.
Na počátku tohoto představení se totiž neusadíte do nějakých sedaček, nejsou tady prkna, nezvoní se, ale mobily musíte mít vypnuté. A součástí představení je to, že zaručeně nestihnete všechno. Ve hře je 6 protagonistů – Viky s Fanny, Cyril, Ema, Adam a Petr. Každý z nich má svou komplexní osobnost, žádná z postav není jen štěk. A každý má svou dějovou linku, která se s těmi ostatními proplétá jak korbáček. Divák nemůže fyzicky být na několika místech zaráz, a tak přichází o to, co se děje Adamovi, zatímco sleduje, jak se Fanny dostala k drogám.
Ale vůbec nevadí, že přicházíte o to, co se zrovna děje jinde, nejste tady detektivem, z děje na konci nebude test. Pokud bych mohla poradit, vyberte si postavu, která vás něčím zaujme. Všichni jsou skvělí herci, všechny postavy za to stojí. Takže s klidem můžete vybírat i podle toho, koho potkáte nejdřív, nebo kdo vám je nejsympatičtější. Tak totiž dostanete přímo na podnose souvislou dějovou linku jedné postavy a přibližně čtvrtinu dějových linek postav zbylých. A jak říkám, nejde o to zjistit co nejvíc děje, jde o ten výkon a konečně dobré alternativní divadlo.
Jedno téma se proplétá všemi osudy postav, drogy. Děj se odehrává v ravovém klubu, protagonisté jsou všichni mladí, všichni zápasí s démony svého života, není se čemu divit. Nebo snad lépe řečeno, nedivím se, že drogy jsou součástí tohoto představení, divím se teda ale, jak skvěle jsou pojaty. Protože to není o drogách, to, co se tu odehrává, je to o lidech a jejich komplikovaných až tragických osudech, které jsou nám ale blíž, než bych čekala. I mně se jedna z postav skoro dotýká. Mé kamarádky, co se mnou shlédla jednu z repríz, se dotýká zase linka jiné. A ani jedna z nás není drogově závislá nebo nechodíme do klubů. Pointou tohoto představení není: „Řekněte drogám NE!“, ale spíše, jak lidské je stát se závislým na čemkoliv, když je někdo v náročné situaci. Na alkoholu, tvrdých drogách, lidech, pocitu uznání, a jak je potom snadné ničit někoho jiného, nebo sám sebe, jen aby člověk dosáhnul své dávky.
Dramaturgie a režie má za sebou neskutečný výkon. Vytvořit takto komplikovaný, ale smysluplný kus, je ukázkou opravdového umění.
Scéna je výborná. Přijde mi, že někdo na skládku nahnal deset dvacátníků a s mísou sangríi a krabicí neonových sprejů jim dal za úkol vytvořit scénu klubu, který si pamatují z noci, kdy to přehnali. Jak jinak by v ravových klubech mohly být houpačky? A zapadat tam!
Podobně celou atmosféru ravového klubu dokreslují dobře zvolená hudba a světla.
Viděla jsem Climax už třikrát a stále mi to není dost.
Napsat komentář