Zhlédnuto 18. září 2026 · divácká recenze
Krásný nový den je prožitková inscenace zkoumající zánik civilizovaného světa, jak ho známe. Koncept a scénář: Vojtěch Bartoš, Lukáš Brychta, Barbora Smolíková. Režie: Lukáš Brychta.
Můj syn kdysi prohlásil, že dokud divák sedí na místě a dívá se na něco, co se odehrává na jevišti, je to „houby alternativa“. Když mě tedy dcera pozvala na představení Projektu Pomezí, přijala jsem s radostí a rozhodla se okusit alternativu skutečnou. Zážitek předčil očekávání: nejen že jsem celou dobu neseděla na jednom místě, ale navíc jsem ani nic neviděla. Po celou dobu jsem na očích měla klapky, které nepropouštěly světlo. A inscenace se neodehrávala mezi divákem a herci. Diváci se stali její součástí.
Krásný nový den vychází z románu Johna Wyndhama Den trifidů, který dodnes považuji za jednu z formujících knih, i když jsem ho objevila až v dospělosti. Inscenace si z předlohy bere základní princip: během velmi krátké doby oslepnou až na pár výjimek všichni lidé a společnost se začne rozpadat. Diváci mezi ty výjimky patří, protože měli v rozhodující chvíli oči zakryté po operaci a klapky musí ještě nějakou dobu nosit. Představení pak přibližuje, jaké následky může taková katastrofa přinést.
Jako součást skupiny jsme putovali světem rozpadající se společnosti. Nevěděli jsme, jestli jdeme na sever, nebo na jih. Orientovali jsme se jen sluchem a hmatem, občas nás herc inavedli dotykem.
Proti panice, která by mě ve skutečném životě zcela jistě přepadla, mi výrazně pomáhalo vědomí, že jsem na představení, a tedy v bezpečí. Když se ale zpětně ohlédnu a přemýšlím, jak by podobná situace vypadala doopravdy a na čem by v ní záleželo, dojdu k jednomu slovu: důvěra. Nutnost spolehnout se na někoho, o kom nic nevím, a věřit mu, že mě odvede, nakrmí, provede lesem, rozdělá oheň a pak ho třeba zase uhasí. Že to se mnou myslí dobře, že mě nepodvede, nezneužije, nenapálí. A že i když se společnost v přímém přenosu rozpadla na jednotlivce, je to právě lidskost a pospolitost, co ji skládá znovu dohromady.
Když jsme po strastiplném putování skončili u baru, poslepu si vypili pivo nebo jiný nápoj podle přání a pak si klapky konečně sundali, ulevilo se mi. Možná bych měla štěstí, i kdyby taková dystopie jednou nastala doopravdy.
To je asi ten pocit, který teď mám: představení je vlastně velmi optimistické a nadějeplné, tvůrci mají víru v lidskost.
Napsat komentář