Shlédnuto dne 21. února 2026 (premiéra) v Klicperově divadle v Hradci Králové. Dramatizace románu Henryho Jamese Portrét dámy v režii Daniely Špinar.

Portrét dámy je rozsáhlý román Henryho Jamese, který se odehrává v Evropě 19. století. Když jsem tuto objemnou knihu držela v ruce, napadla mě zcela praktická otázka: budeme v divadle i nocovat? S mým přesvědčením, že pro jakoukoli inscenaci bohatě stačí dvě a půl hodiny, jsem si jen těžko dokázala představit, jak se takový román vejde na jeviště. Nabízely se dvě možnosti – buď se večer protáhne na délku legendární Cimrmanovy operetní fresky Proso, to jest krásných sedm hodin, anebo tvůrci provedli tak razantní úpravy, že příběh zvládnou odvyprávět v polovičním čase.

Na začátku první části představení nás uvítá útulná, krásně růžová scéna. Máme zde nemocného starého pána Daniela Touchetta v podání Filipa Richtermoce, jeho rovněž nemocného syna Ralfa v podání Daniela Krečmara a manželku Lydiu v podání Martiny Novákové. Ta přivádí svou neteř, mladou, inteligentní, ale životem nepolíbenou naivní Američanku Isabel, kterou hraje Terezie Hájková. Do ní se obratem zamiluje lord Warburton (Martin Klapil), žádá ji o ruku, ovšem ona ho odmítá. Za doprovodu krásné klavírní hudby od Schuberta se objevuje paní Serena Merlová ve výtečném podání Kamily Sedlářové, která je umělkyní a rychle se s Isabel skamarádí.

Starý pán umírá (tedy tato scéna je tak dlouhá, až se stane téměř tragikomickou) a odkáže své nesmírné jmění Isabel. Ta se okamžitě se stává předmětem intrik. Má pár skvělých nápadů, jak si užít nabytou svobodu po svém, ale osud, nebo spíše kamarádka paní Merlová, jí přivedou do cesty Osmonda.

Osmond je mistrem světa v dělání dojmu. Je to takový ten typ muže, který má šarm se samostatnou osobností, který musí držet pod zámkem, aby nepůsobil neplechu v okolí. Isabel se do něj zamiluje a podléhá mu. Není divu, když Osmond rozehraje velkou partii s téměř karetní elegancí. Nejprve vytáhne kartu číslo jedna – jsem chudák osamělý, nechci Vás, protože odejdete a já budu zraněn. Člověk by mu podal korunu. Potom přijde karta číslo dvě, tou je malá dcerka, kterou si Isabel oblíbí. Nakonec v jeho prospěch zahraje i karta číslo tři, z vyprávění jiné dámy se dovídáme, že dovede udělat opravdu VELKÝ dojem. Abychom byli spravedliví, má i jednu ctnost. Je upřímný. Sám o sobě prohlašuje, že je velmi snadné ho poznat a prohlédnout. Já mu v tom dala za pravdu hned, ti, kdo ho měli možnost poznat, před ním také Isabel varují. Tetička Lydie se svou zkušeností vidí až na dno jeho duše, bratránek Ralf ho také ihned prohlédne. Jenže nikdo z nich nedokáže najít vhodnou formu, jak by jejich slova pronikla až k mladé Isabel. Nevěří jim. Když tedy vytáhne Osmond srdcové eso (miluji Vás), koná se svatba.

Po přestávce se děj přenese o čtyři roky dopředu. Změnila se nejen scéna inscenace, ale i Isabel. Je zřejmé, že vystřízlivěla: ze svých představ o tom, jak si bude užívat svobody po svém, když je bohatá, výrazně slevila. Jejím hlavním životním cílem se stalo přání žít s Osmondem v míru. Postupně začíná být zřejmé, že zatímco Isabel se snaží především zachovat klid a rovnováhu, pro Osmonda znamená „mír“ jen to, že se věci dějí přesně tak, jak si přeje on a ostatní dělají to, co on od nich očekává a nic jiného.

Herci stojí nalepeni na jakési stěně v jedné řadě a musím říct, že teprve teď na mě inscenace začala působit s opravdovou naléhavostí. Málem jsem nedýchala. Skvělá hudba, dialogy byly najednou při své úspornosti úderné.

Isabel se snaží zachovat dekorum a před svým okolím působit jako šťastná žena. Přesto její nejbližší – tetička Lydia, a nakonec dokonce i paní Merlová – pochopí, co se ve skutečnosti děje. Pokoušejí se jí porozumět a přesvědčit ji, aby se svou situací něco udělala.

Poté, co Osmond pragmaticky zabrání své dcerce Pansy (Štěpánka Todorová) ve sňatku s Edwardem (Pavel Prais) a snaží se ji přimět, aby se vdala za lorda Warburtona, který k ní zahořel láskou a rád by se s ní oženil (ano, je to ten samý, co nabízel manželství Isabele), Isabel se vzchopí. Má Pansy ráda, tak se vzepře Osmondově vůli a vzniku manželství nenapomůže.

Isabel nakonec odjíždí do Anglie za umírajícím bratrancem Ralfem. Prohlédne, ale zdá se, že vlastně ani o svou vysněnou svobodu nestojí. Přesto se rozhodne, že se ke svému manželovi už nevrátí.

Kdybych měla dojem ze hry krátce shrnout: Úsporná dramatizace znamená, že dialogy se místy pohybují až na hraně schematičnosti a zejména v první polovině představení jsem měla pocit, že se všichni jen bezstarostně povalují v růžovém plyši, zatímco dialogy bez hlubšího sdělení spíše mechanicky posouvají děj dopředu. Jako by bylo potřeba říct ještě toto – a ještě tamto – aby se příběh posunul k další situaci. To naprosto vyváží druhá část představení, která působí ohromně silně. Myslím tím zejména Isabelin přerod z nadšené mladé dívky, která má své sny, ve zralou ženu, která na ně rezignuje a pouze se snaží vyhovět manželovi, společnosti, osudu, aby byl klid a mír a poté až k poznání, že se nechce vrátit tam, kde nemá žádný hlas.

Práci režisérky Daniely Špinar jsem zatím znala jenom v nadsázce z druhé řady seriálu Dobré ráno, Brno! Měla jsem pocit, že divadelní hra v její režii, ve které Radka účinkovala a za kterou získala cenu Thálie coby objev roku, byla fantasticky provedena. Tohle jsem očekávala i od provedení Portrétu dámy. Z části se to povedlo.

A jak to tedy dopadlo s délkou představení? Díky úspornosti dramatizace inscenace rychle postupuje přímo k jádru věci, udržuje počet postav na přehledném, lehce stravitelném čísle a především zachovává střídmou délku večera v délce dvě hodiny a pět minut i s přestávkou.

Shlédnuto dne 24.10.2026. Divácká recenze divadelního představení.

Národní divadlo v Praze uvádí divadelní hru Oresteia autora Roberta Ickeho v režii Mariána Amslera.

Jsme v Národním divadle v Praze, takže scéna je velkolepá. Vzadu umyvárka, my starší známe z táborů, taková ta korýtka s bateriemi a ve druhé části sprchy. Vepředu příkop, kterým se dá brodit, ať už ve svých vzpomínkách, myšlenkách nebo utrpení. Uprostřed stůl nebo oltář nebo postel, cokoli si přejete.

V těchto kulisách ožívají 2500 let staré archetypální příběhy velkého řeckého dramatika Aischyla převyprávěné Robertem Ickem, které pojednávají o odpovědnosti lídrů, rozpolcenosti mezi povinností k vlasti, bratrům v boji a k rodině, o samotě, vině, dětech, rodinných traumatech začínajících u společných večeří a končících u obětování dítěte. Také o ceně, kterou platíme, když vyhovíme bohům, svému svědomí, a pak se potýkáme s následky svých činů, protože lidé mají jiná měřítka na naše chování než bohové nebo naše svědomí.

Témata hodna velkolepého divadla. Podle mého se povedlo. Herci, scéna, děj, kostýmy, konání postav, vše vtahuje diváka do děje. Navíc, a to je vskutku důležitý bonus, forma zpracování diváka nezatíží. Ač je to velká řecká tragédie, člověk neodchází z divadla vyřízený řešením cizích problémů, ani znechucen tím, co se na jevišti řešilo, ale naplněn prožitým příběhem.

Ovšem je tomu třeba jít trochu naproti. Hodí se znalost souvislostí z řecké mytologie a také vztahů mezi postavami. Jinak se neznalý divák místy cítí jako hrabě Nikolić, který dění sleduje zpovzdálí ze své řiditelné vzducholodi. Zmeškav příznivý vítr, vznáší se nad územím Čech a dění na jevišti mu nedává smysl. Druhou možností je úplně od řecké mytologie abstrahovat, jak pak ale v dnešní době odůvodníme a omluvíme, že otec obětuje své dítě kvůli příznivému větru pro své válečné lodě? Ale co je příznivý vítr? A co je vítr nepříznivý? Anebo to dnes moc řešíme?

Agamemnón a jeho lodě potřebují vyplout do války. Ta válka, která probíhá na pozadí hry, je trojská válka. Ano, ta slavná válka, co za ni mohl Paris, který si mezi mocí, moudrostí a možností mít tu nejkrásnější ženu na světě vybral jediné, co mu podle jeho názoru chybělo. Krásná Helena už ale bohužel byla zadaná. Sice s ním utekla, ale jejímu manželovi, Agamemnonovu bratru Meneláovi pochopitelně neušlo, že žena doma není, takže kvůli Paridovu chtíči jich pak hodně umřelo, včetně Brada Pitta coby Achilea.

Příběh, který se na jevišti odehraje, není jednoduchý. Otec obětuje dceru, protože dítě je cena za dobrý vítr, matka zabije otce, protože se z války po všech těch letech vrátil a ona si mezi tím zařídila domácnost jinak, syn zabije matku, protože musí pomstít otce. Vyprávění neprobíhá lineárně, divadlo využívá retrospektivního postupu. Náročné na necelé tři hodiny, však jsem to také musela zředit dvojkou červeného o přestávce. Decentní decinka sektu nebyla dostatečná a bílé se nehodilo na tolik zkázy a krve.

Jediné, co se mi na představení opravdu nelíbilo, byla hudba. Nemám tento typ dystopické hudby ráda. Byla velmi znepokojivá, určitě to byl účel, ale já nemám ráda dystopické hučení.

Oresteiu viděla nejprve moje kamarádka. Když zjistila, že já jdu dobrovolně (ona to měla v rámci výjezdu učitelů za kulturou a pouze se podivovala, že jim češtináři vybrali tak náročný kus, když mohli jít na cokoli jiného), více se nevyjadřovala a sdělila jediný spojler: běhá tam po jevišti nahý Matásek. Nakonec mě představení natolik vtáhlo, že jsem to málem propásla. Co z toho plyne: není to nejdůležitější událost, která se tam stane a není to ani to nejpozoruhodnější, co od herců uvidíme.

Ti jsou skvělí, sehraní, přesní. Zuzana Stivínová jako Klitaimnéstra má hlas, kterým dokáže sdělit každý jemný odstín toho, co cítí. Orestes Zdeňka Piškuly pod vedením terapeutky/vyšetřovatelky se noří do svého nitra a vytahuje z něj na světlo světa věci, které dávno vytěsnil, ale pořád ho straší. Nakonec se ukáže, že celou dobu nešlo o psychoterapii, a výsledkem nemá být vyrovnání se s tím, co udělal, ale o soud. Soud ho osvobodí (po intervenci bohyně Atény), on najednou neví, co s tím – udělal přeci hrůzný čin, z vlastního rozhodnutí zabil svou matku, to není něco, co se dá prominout anebo zapomenout… Rozebrán na součástky končí inscenaci otázkou „Co mám dělat?“ tak naléhavě, že člověk sám neví, co má dělat, jít domů, nebo do lékárny… Bohové z něj sejmou vinu, ale on, protože je člověkem, ji cítí dál. Všichni jsou mrtví, on jediný zůstává naživu.

Šla jsem do divadla bez přípravy, nezopakovala jsem si staré řecké báje a pověsti, tak mi chvilku trvalo, než jsem se zorientovala, kdo je Agamemnón a proč tam byl ten bezdomovec, jakou věštbu to pronášel. Inscenace se navíc vyvíjí, rozkrývá motivace postav, stupňuje je, až jsem fantazii pustila z řetězu. Teď tedy opravdu nevím, zda Orestes náhodou nebyl schizofrenik a jestli tam vystupovala jeho sestra Elektra jako osoba z masa a kostí (kterou dle bájí byla) anebo jestli v tomto provedení nebyl Orestes náhodou schizofrenik a její existence byla jeho pouhým alter egem.