Shlédnuto dne 7. října 2023. Divácká recenze divadelního představení.

Divadelní spolek Čapek z Vések v Uherském Hradišti uvedl hru Maria Geraldiho Zlomatka. Před přeplněným sálem Malé scény Slováckého divadla proběhla premiéra tohoto představení.

Anotace praví, že se jedná o tragikomedii o předsudcích obyčejných lidí. „Bigotní matka je otřesena přiznáním syna k „nemoci“. Rozhodne se ho uvěznit v bytě a léčit ho. I když je celá hra především komedií, neporozumění mezi matkou a synem vede až k mrazivému vyústění…“ (citováno ze stránek Slováckého divadla).

Přesně to, co bylo slíbené, jsme dostali. Komedie tam bylo trochu méně, než jsem očekávala, ale to drámo se povedlo.

Děj se odehrává v Neapoli a vlastně nám to hodně napovídá o průběhu a řešení celého příběhu. Vztah mezi italskou matkou a jejím synem se točí kolem manipulace. Manipulace skrze jídlo, citové vydírání a lásku, která sahá až ke zničení jejího objektu. Já osobně tedy mám předsudek, že tak nějak to mezi italskými matkami a syny chodí :).

Protože o jednom velkém předsudku ta hra je. Já tedy oním konkrétním předsudkem netrpím, takže jsem nebyla do probíhajících emocí úplně vtažena, ale to nic nemění na kvalitě provedení celé hry.

Je to Itálie, takže se dočkáme emocí. Ty emoce jsou správně vypjaté, především na straně matky (i když do italské matky jim myslím ještě kus chybí – ano, předsudek), která se nedokáže smířit se synovým přiznáním a pustit ho, nechat ho, umožnit mu žít jeho vlastní život. Drží ho zavřeného v bytě a v sérii rozhovorů, kdy mu nenaslouchá ani ho neposlouchá, vytrvale popírá realitu. Přesto nakonec pochopí, že prohrála, ale v mrazivém závěru si ještě spraví náladu posledním zoufalým činem.

Škoda, že nevíme, kdo hrál matku, na titulní fotce jsou uvedeny obě alternace. (Nyní už to víme. Hrála paní Ludmila Řezníčková.) Měla krásný prvorepublikový přízvuk. Výkon „nemocného“ syna zaslouží také vyzdvihnout. Povedená je světelná stránka představení a podařily se i erotické scény. Předvedou se v nich kromě „nemocného“ syna obě ženské postavy (nikoli dohromady ani ve vzájemné souvislosti, pochopitelně, vždyť jsme v katolické Itálii).

Představení se hraje bez přestávky, trvá hodinu čtyřicet minut, čili délka byla přiměřená. Režie Kamila Pulce je dobře zvládnutá (opět jeden z mých oblíbených herců, které postrádám na prknech Slováckého divadla). Scéna je střídmá, nepřeplácaná, umožňuje hercům komfortní pohyb, takže hra není statická. Slibovaný mrazivý závěr je důstojným vyvrcholením celé hry.

Základní poučení bych shrnula následovně: když někdo chce vaše dobro, nenechte si ho vzít. I kdyby to byla vaše milovaná máma, kdo ho chce.