Shlédnuto dne 5. 9. 2026. Divácká recenze divadelního představení.
Adaptace Laclosova románu Nebezpečné vztahy z pera Christophera Hamptona v režii Lukáše Kopeckého je čtvrtou premiérou letošní sezóny ve Slováckém divadle.
Manipulace, pomsta, hry s osudy druhých, prostopášnost a proti nim v oslabení vydané napospas nevinnost, rytířskost, věrnost, cudnost. Někde vzadu se bázlivě hlásí o slovo morálka, ale její hlas je přehlušen svody ve formě vyučování lásce zejména praktické. Máme tady dva hybatele: markýzu de Merteuil a vikomta de Valmont. Rozehrávají svou hru – markýza touží po pomstě a Valmont uzavírá osobní sázku. Předmětem jejich her se stanou mladá nezkušená Cecílie Volangesová, která právě ukončila své vzdělávání v klášteře a má se provdat za hraběte Gercourta, a cudná a zásadová paní de Tourvel.
Paní de Merteuil v podání Pavlíny Hejcmanové je naprostý skvost. Sledovat, jak plynule mění polohu od milé nejlepší přítelkyně k bezcitné manipulátorce podle toho, s kým mluví, je to nejlepší, co inscenace nabízí. Chladná mrcha, které člověk na konci úplně přeje doporučovaný pobyt v klášteře, aby měla možnost si srovnat myšlenky a zpytovat svědomí.
S potěšením jsem sledovala i přerod Cecilky v podání Kláry Ondrůškové: z naivní husičky vychované v klášteře se stává paní Gercourtová, která si všechny lekce od markýzy de Merteuil i Valmonta dokonale osvojila a bez váhání zužitkovala ke svému prospěchu.
Rytíř Danceny (Daniel Gajdoš), je zprvu roztomilý ňouma – tak rytířský, že by přísahal, že Cecilka, kterou miluje, je andělská bytost a tedy nemá, nic takového ona nemá! Pak, dovzdělán praktickou výukou markýzy a teoretickou od Valmonta šťastně zjistí, že Cecilka je kompletní žena a má vše, co k ní patří. Dramatickým vrcholem hry je jeho souboj s Valmontem, ve kterém Valmont umírá.
Musím se přiznat: přestože jsem velkou fanynkou Jakuba Zelinky, jako Valmont by mě prostě nesvedl (a proč by taky měl, je stejně starý jako můj syn, já vím, já vím). V přítomnosti Cecilky působil jistě, s paní de Tourvel to taky fungovalo, ale jeho konverzace s Merteuil byly místy drmolivé. Dialogům dvou hlavních postav v některých pasážích nebylo rozumět dál než do páté řady. U postav, na jejíchž slovech stojí celá intrika, je škoda každého slova, které zapadne.
Paní de Tourvel v podání Natálie Rašín doplňuje hlavní čtveřici obzvlášť pěkně – je krásně vidět, jak žena rozkvete, když se zamiluje, cítí se být milována a když si vztah s Valmontem konečně dovolí přijmout.
Jak Emilie v podání Peťky Staňkové, tak paní Volangesová, Cecilkina matka v podání Terezy Novotné i paní de Rosemonde, Valmontova teta, zdatně sekundují hlavním postavám a posouvají děj kupředu.
Pokud jde o výpravu, je na ni radost koukat. Má však i svůj stín: jednotlivé scény jsou v podstatě k nerozeznání. Rozlišují je pouze velkoformátové obrazy, které jsou pořád ve stejném stylu. Pokud hru divák vidí jenom jednou, jak je obvyklé, chvíli trvá, než se zorientuje, kde se zrovna děj odehrává, zda v Paříži nebo na venkově. V podstatě se to dalo rozeznat pouze podle toho, kteří herci zrovna byli na jevišti. Co naopak vzhledem k ději a k řešenému tématu funguje ukázkově, je příhodně přítomná postel a houpačka.
Kostýmy jsou nádherné a mění se spolu s povahou postav i s dějem.
Srovnání s filmovým Valmontem se nabízí samo. Film bere téma manipulace s lehkostí a humorem, kdežto divadelní hudba posouvá celou hru do dramatu.
Kdybych večer rozdělila na třetiny, vypadalo by to takhle: první třetina hrozně ukecaná, textu je až moc, druhá třetina skvělá a třetí, odehrávající se po přestávce, stejně tak výborná.
Napsat komentář