Zhlédnuto dne 31. 10. 2026 (premiéra). Divácká recenze divadelního představení.
Dogville, divadelní adaptace filmu Larse von Triera, se stalo poslední premiérou sezony 2026 ve Slováckém divadle. Hru adaptovanou Christianem Lollikem v překladu Michaely Weberové režírovala Tereza Říhová.
Pomoc, vděk, protislužby, ochota, která se mění v obchod, kde neustále rostoucí cenu platí jediná osoba, a kolektivní mlčení, které všechno přikryje. Do zapadlého městečka ve Skalistých horách přichází Grace, mladá žena na útěku před gangstery. Místní intelektuál Tom přesvědčí ostatní, aby jí poskytli útočiště, a ona se jim za to odvděčí prací. Jenže čím déle zůstává, tím víc se z vděku stává dluh, který se nedá splatit.
Prostor scény je prázdný, hory symbolizují písmena názvu města – DOGVILLE. S minimem rekvizit (jen židle, lavice, matrace a závaží) je o to víc na hercích, aby vyjádřili posun od „Ne, nic nepotřebujeme“ přes „Grace, tady! Grace, Grace, Grace! Grace!“ až po „Tak pospěš si, už jsi tady měla být!“
Velký návrat mé oblíbené Kláry Vojtkové! Kolik – deset let, nebo ta věčnost byla ještě delší? – jsme se s dcerkou těšily, až ji zase v něčem dobrém uvidíme, a už je to tady! Hraje celým tělem. Co řekne, to na ní vidíme. Možná nechápeme, ale tušíme. Její proměna od vyjukané uprchlice přes vděčnou holku pro všechno až po zneužívanou otrokyni je postupná. Větší důraz šel možná dát na to, proč obyvatelům městečka jejich chování promíjí. Bez znalosti filmu nebo rozhlasové hry z jejího chování arogance poznat není. Tak proč by si to měla nechat líbit?
No a Tom (Pavel Šupina) – spisovatel bez díla a místní filozof. Pořádá schůze o morálce, chce polepšit všechny kolem sebe a Grace pro něj není jen žena, ale hlavně vítaná ukázka, na které může sousedům předvést, jak se mají chovat. Velká slova mu jdou, činy už méně. A ve chvíli, kdy by měl Grace opravdu stát po boku, se ukáže, kdo doopravdy je. Arogantní jsou nakonec oba: ona se k obyvatelům sklání, on se nad ně staví.
Hra má ještě jedno plus: hraje v ní hodně herců. Díky vlásenkám a kostýmům jsou někteří z nich sotva k poznání (Peťka Staňková, Pavlína Hejcmanová – ty legíny jsou teda geniální! – nebo Jitka Hlaváčová). Kvalitní obsazení navíc zajistilo, že jednotliví obyvatelé městečka jsou charakterově výrazní a snadno rozlišitelní. Herci fungují navíc jako vypravěči, každý odvypráví kousek příběhu.
Ta hra není hihi haha. Kdo viděl film, ví, že přijde chvíle, kdy obyvatelé městečka překročí poslední hranici a Grace přestane patřit sama sobě. Inscenace tuhle nejtěžší část nezamlčí, ale ani ji nevystavuje na odiv. Je stylizovaná tak, že víme, oč jde, a není nám lehko, přesto nic z toho není samoúčelné. Pro pochopení toho, jak Grace nakonec rozhodne o osudu městečka a jeho obyvatel, je to podstatné. Výmluvně přitom funguje i závaží: jakmile ho Grace musí vláčet s sebou, je jasné, že z Dogville už se sama nedostane.
Závěr je přesvědčivý, a to díky Pavlu Hromádkovi jako Velkému muži, s jeho mocí, odpovědností, zkušeností a názorem na aroganci. Konec působil jako katarze. Celé to bylo ztvárněné tak, že jsem postup Grace schvalovala – země bude bez Dogville hezčí místo. Dokonce (je přinejmenším zvláštní si to přiznat) jsem se přistihla, že cítím zadostiučinění.
Prosím pěkně, je to tak: sedím v divadle, kolem mě sousedé, kteří konečně došustili s papírky od bonbonů, a já tiše souhlasím s postupem, který Grace zvolila. Dochází mi, že jí v hledišti vlastně tleskám (vestoje!) stejně jako před chvílí Tom na jevišti. Je to katarze, ale najednou se mi zdá trochu nepatřičná. Hlodá ve mně nepříjemné podezření, že kdybych se dostala do situace obyvatel Dogville, možná bych se nechovala o moc líp, a kdybych byla na místě Grace, rozhodla bych se stejně. A ještě se u toho cítím dobře a uvolněně, protože Grace se rozhodla správně. Rozebíráme morálku, ale moralitka to tedy není ani náhodou.
Inscenace si z filmu ponechala okénka s titulky, které obsahují názvy kapitol. V ději bychom se asi zorientovali i bez nich, ale s nimi je to lepší. Trochu jsem očekávala, že se na plátno promítne i titulek: „Kapitola desátá, ve které paní z páté řady velmi pomalu rozbaluje bonbon v napínavé chvilce, kdy divadlo ani nedutá a celé hlediště se na ni otočí.“
Hudba Matěje Štrunce také přispěla ke zdaru představení. Děj plyne, není upovídaný, i když se hodně mluví. Každý náznak má svou pointu (například Grace a Tom se drží za ruce a vidí to Liz, později jí to vyčte).
Tříhodinová inscenace (včetně přestávky) neměla na premiéře jediné hluché místo. Velkorysá stopáž umožnila režisérce a souboru vystavět plíživou eskalaci od protislužeb k vykořisťování, aniž by to bylo utahané nebo děj ztratil tempo. Doporučuji všem, kdo se nebojí odejít z divadla s provokativními myšlenkami a otázkami.
Napsat komentář