DILETANT V DIVADLE

  • Klicperovo divadlo: Portrét dámy

    Shlédnuto dne 21. února 2026 (premiéra) v Klicperově divadle v Hradci Králové. Dramatizace románu Henryho Jamese Portrét dámy v režii Daniely Špinar.

    Portrét dámy je rozsáhlý román Henryho Jamese, který se odehrává v Evropě 19. století. Když jsem tuto objemnou knihu držela v ruce, napadla mě zcela praktická otázka: budeme v divadle i nocovat? S mým přesvědčením, že pro jakoukoli inscenaci bohatě stačí dvě a půl hodiny, jsem si jen těžko dokázala představit, jak se takový román vejde na jeviště. Nabízely se dvě možnosti – buď se večer protáhne na délku legendární Cimrmanovy operetní fresky Proso, to jest krásných sedm hodin, anebo tvůrci provedli tak razantní úpravy, že příběh zvládnou odvyprávět v polovičním čase.

    Na začátku první části představení nás uvítá útulná, krásně růžová scéna. Máme zde nemocného starého pána Daniela Touchetta v podání Filipa Richtermoce, jeho rovněž nemocného syna Ralfa v podání Daniela Krečmara a manželku Lydiu v podání Martiny Novákové. Ta přivádí svou neteř, mladou, inteligentní, ale životem nepolíbenou naivní Američanku Isabel, kterou hraje Terezie Hájková. Do ní se obratem zamiluje lord Warburton (Martin Klapil), žádá ji o ruku, ovšem ona ho odmítá. Za doprovodu krásné klavírní hudby od Schuberta se objevuje paní Serena Merlová ve výtečném podání Kamily Sedlářové, která je umělkyní a rychle se s Isabel skamarádí.

    Starý pán umírá (tedy tato scéna je tak dlouhá, až se stane téměř tragikomickou) a odkáže své nesmírné jmění Isabel. Ta se okamžitě se stává předmětem intrik. Má pár skvělých nápadů, jak si užít nabytou svobodu po svém, ale osud, nebo spíše kamarádka paní Merlová, jí přivedou do cesty Osmonda.

    Osmond je mistrem světa v dělání dojmu. Je to takový ten typ muže, který má šarm se samostatnou osobností, který musí držet pod zámkem, aby nepůsobil neplechu v okolí. Isabel se do něj zamiluje a podléhá mu. Není divu, když Osmond rozehraje velkou partii s téměř karetní elegancí. Nejprve vytáhne kartu číslo jedna – jsem chudák osamělý, nechci Vás, protože odejdete a já budu zraněn. Člověk by mu podal korunu. Potom přijde karta číslo dvě, tou je malá dcerka, kterou si Isabel oblíbí. Nakonec v jeho prospěch zahraje i karta číslo tři, z vyprávění jiné dámy se dovídáme, že dovede udělat opravdu VELKÝ dojem. Abychom byli spravedliví, má i jednu ctnost. Je upřímný. Sám o sobě prohlašuje, že je velmi snadné ho poznat a prohlédnout. Já mu v tom dala za pravdu hned, ti, kdo ho měli možnost poznat, před ním také Isabel varují. Tetička Lydie se svou zkušeností vidí až na dno jeho duše, bratránek Ralf ho také ihned prohlédne. Jenže nikdo z nich nedokáže najít vhodnou formu, jak by jejich slova pronikla až k mladé Isabel. Nevěří jim. Když tedy vytáhne Osmond srdcové eso (miluji Vás), koná se svatba.

    Po přestávce se děj přenese o čtyři roky dopředu. Změnila se nejen scéna inscenace, ale i Isabel. Je zřejmé, že vystřízlivěla: ze svých představ o tom, jak si bude užívat svobody po svém, když je bohatá, výrazně slevila. Jejím hlavním životním cílem se stalo přání žít s Osmondem v míru. Postupně začíná být zřejmé, že zatímco Isabel se snaží především zachovat klid a rovnováhu, pro Osmonda znamená „mír“ jen to, že se věci dějí přesně tak, jak si přeje on a ostatní dělají to, co on od nich očekává a nic jiného.

    Herci stojí nalepeni na jakési stěně v jedné řadě a musím říct, že teprve teď na mě inscenace začala působit s opravdovou naléhavostí. Málem jsem nedýchala. Skvělá hudba, dialogy byly najednou při své úspornosti úderné.

    Isabel se snaží zachovat dekorum a před svým okolím působit jako šťastná žena. Přesto její nejbližší – tetička Lydia, a nakonec dokonce i paní Merlová – pochopí, co se ve skutečnosti děje. Pokoušejí se jí porozumět a přesvědčit ji, aby se svou situací něco udělala.

    Poté, co Osmond pragmaticky zabrání své dcerce Pansy (Štěpánka Todorová) ve sňatku s Edwardem (Pavel Prais) a snaží se ji přimět, aby se vdala za lorda Warburtona, který k ní zahořel láskou a rád by se s ní oženil (ano, je to ten samý, co nabízel manželství Isabele), Isabel se vzchopí. Má Pansy ráda, tak se vzepře Osmondově vůli a vzniku manželství nenapomůže.

    Isabel nakonec odjíždí do Anglie za umírajícím bratrancem Ralfem. Prohlédne, ale zdá se, že vlastně ani o svou vysněnou svobodu nestojí. Přesto se rozhodne, že se ke svému manželovi už nevrátí.

    Kdybych měla dojem ze hry krátce shrnout: Úsporná dramatizace znamená, že dialogy se místy pohybují až na hraně schematičnosti a zejména v první polovině představení jsem měla pocit, že se všichni jen bezstarostně povalují v růžovém plyši, zatímco dialogy bez hlubšího sdělení spíše mechanicky posouvají děj dopředu. Jako by bylo potřeba říct ještě toto – a ještě tamto – aby se příběh posunul k další situaci. To naprosto vyváží druhá část představení, která působí ohromně silně. Myslím tím zejména Isabelin přerod z nadšené mladé dívky, která má své sny, ve zralou ženu, která na ně rezignuje a pouze se snaží vyhovět manželovi, společnosti, osudu, aby byl klid a mír a poté až k poznání, že se nechce vrátit tam, kde nemá žádný hlas.

    Práci režisérky Daniely Špinar jsem zatím znala jenom v nadsázce z druhé řady seriálu Dobré ráno, Brno! Měla jsem pocit, že divadelní hra v její režii, ve které Radka účinkovala a za kterou získala cenu Thálie coby objev roku, byla fantasticky provedena. Tohle jsem očekávala i od provedení Portrétu dámy. Z části se to povedlo.

    A jak to tedy dopadlo s délkou představení? Díky úspornosti dramatizace inscenace rychle postupuje přímo k jádru věci, udržuje počet postav na přehledném, lehce stravitelném čísle a především zachovává střídmou délku večera v délce dvě hodiny a pět minut i s přestávkou.

    ·

  • Slovácké divadlo: Masaryk

    Shlédnuto dne 1.11.2025 (premiéra) a 19.2.2026. Divácká recenze divadelního představení.

    Poslední premiérou sezony 2025 se stal Masaryk, původní muzikál, československý pokus o rekonstrukci mýtu v rytmu rapového beatu z dílny Doda Gombára a Róberta Mankoveckého.

    Česká nebeská komise již dříve jasně definovala, jaké jsou kvalifikační předpoklady pro výkon funkce prezidenta. Musí být urostlý, vzdělaný, smýšlet národně (ideálně milovat národní písně) a také by měl umět jezdit na koni. Také mu to na tom koni musí slušet. První československý prezident, který zvítězil nad Cimrmanem těsným rozdílem jednoho hlasu, tyto podmínky splňoval natolik, že se z něj v průběhu let stala bronzová socha urostlého jezdce na koni, navíc umístněná na velmi vysokém piedestalu.

    Muzikál Masaryk je takovým dronem, který nás vynese do jeho výšin a umožní nám podívat se na svět z jeho perspektivy. Jakže to je? Nejkrásnější pohled na svět je ze hřbetu koně? Tady je jich na jevišti 6. A Masaryků rovnou 8. Nikdo nehrál hlavní roli a všichni vynikali. Jakoby Masaryk byl hustý střed, ke kterému se po okraji snažili všichni přiblížit, vždy z jiné strany.

    Nechme tedy na sebe působit jednotlivé obrazy muzikálu. A věru je na co se dívat a co poslouchat. Muzikál je výborně nastudovaný. Já vím, že v případě týmu Slováckého divadla, režiséra Doda Gombára a scénografky Evy Zezuly se nic jiného, než 100 % profesionalita nedá očekávat. Přesto to zmiňuji, aby tato skutečnost nezapadla. Vše slouží pro diváka a jeho zážitek. Nástup je mohutný, prvních 20 minut nám herci vůbec nedají vydechnout. Dění na jevišti nás úplně vtáhne. I když děj není vyprávěn lineárně a věnuje se kromě jiného politickému zrání hlavního hrdiny, sledovala jsem ho jako přikovaná. Pořád se něco dělo a dělo se to ve velkém.

    Hudba je v rytmu beatu, někdy i zpěvná, poslouchá se velmi dobře (živá kapela palec nahoru). Hercům při zpěvu někdy není úplně rozumět, hudba je přehlušuje, ale já to asi ani neočekávám. Beru to podobně jako v opeře, také nevím, o čem zpívají. V tomto případě bych však uvítala, kdyby k mání byl i text, abych si chybějící místa po představení doplnila. TGM je nám představen z různých úhlů pohledu. Na prvním místě jako velký humanista a myslitel, náročný na druhých i na sebe, ve neposlední řadě i jako tatíček národa a pěti vlastních dětí.

    Seznámíme se s jeho rodinným zázemím. Jeho otec v mládí dojel na robotu (abychom se dohodli na úrovni na které se budeme pohybovat, předpokládám, že nemusím vysvětlovat rozdíl mezi robotem a robotou) ze Slovenska na Moravské Slovácko. Tady se oženil, narodil se mu syn. Pak už sledujeme TGM, jak je vychováván ve víře a jeho studia až k habilitacím. Moje dvě nejoblíbenější scény: setkání s Charlottou na lodi s následnou nehodou, které se odehraje ve formě grotesky a pak také dialog se Svetozárem Hurbanem Vajanským, skvěle ztvárněným v tomto případě Katarínou Tlapák. Aby pohled na dekonstruovanou osobnost byl kompletní, podíváme se na jeho politické působení, znázorněné v masové scéně vzniku republiky a dialogu ohledně pravomocí s Kramářem. Velmi dramatická je konfrontační scéna o sporu o rukopisy. Na závěr proběhne i malá psychoterapie ve vztahu k jeho blízkým. Přiznávám, že tato perspektiva mě nikdy nenapadla a považuji ji za velkou přidanou hodnotu celé inscenace, která hlavního hrdinu významně polidšťuje. Vlastně jsem nevěděla, že měl kromě Jana a Alice tolik dětí (to víte, husákovo dítě, za nás se v dějepisu o TGM člověk dozvěděl jenom to, že byl první československý prezident).

    Jaký mi zbyl dojem z Masaryka demýtizovaného? Když kolem něj např. na Hradčanském náměstí příště půjdu, s chutí na něj mrknu.

    Provedení muzikálu je sympatické, lehko stravitelné. Do nějaké patetické oslavy tatíčka prezidenta osvoboditele má daleko. Hledí na TGM s úctou a sympatií. Ovšem teď jsem uvedla tolik superlativů, až to vypadá, že demýtizace se stane mýtem. Není tomu tak, je to představení velmi živé, promlouvá ke svému divákovi. I u svých divadelních přátel jsem se setkala s kladnými ohlasy, občas protknutými připomínkou, jé, no to ze začátku druhého dějství bylo jako z Ježíše… aniž by to bylo na škodu celku.

    Tož takové věci mi utkvěly.

    ·

  • Andrew Bovell: Věci, o kterých vím, že jsou pravda

    Shlédnuto dne 24. ledna 2026, premiéra. Divácká recenze divadelního představení ve Slováckém divadle.

    S příjemným očekáváním vstupuji do Slováckého divadla, abych se svou přítelkyní Hankou B. shlédla první premiéru sezony 2026, hru Andrewa Bovella Věci o kterých vím, že jsou pravda v režii Jana Holce.

    Vítá nás scéna, která představuje zahrádku za domem. Ukáže se, že za posledních 30 let byla tato zahrada celým světem pro 4 děti a jejich oddané rodiče, Boba a Fran. Zde se řešilo, vyřešilo a pořád řeší vše důležité, co život členům rodiny přinesl. Například, jestli Bob stihne včas vyzvednout vnoučata ze školky, anebo to opět o pět minut zmešká, jak se mu jednou jedinkrát povedlo před čtrnácti dny.

    S jemným a laskavým humorem nám herci odkrývají, jak to v této rodině chodí. Baví mě to hodně, v ruce mám připravený kapesníček, protože mě to velmi dojímá – nejmladší dítě (Rose v podání Natálie Rašín) ztracené samo v dalekém světě, které po zklamání v láce ví, že chce svou mámu, svého tátu, svou sestru a své bratry. Chce to drobné každodenní hašteření mezi sourozenci, které se dávno stalo rituálem. Chce tam, kam patří, k těm, k nimž náleží, chce svou smečku.

    Tato rodina drží pohromadě. Nepoloží ji nic, ani dcera, která naplňuje své ambice na úkor své rodiny (Pip v podání skvělé Jitky Hlaváčové). Ani Vlasta, co není Vlasta, ale Vlasta (Mark v podání Tomáše Žilinského). Ani syn, u kterého se ukáže, že luxusní kabát má nikoli proto, že se mu dobře vede, ale z ostudy (Ben v podání Jakuba Zelinky). Ani poznání Boba, otce rodiny, že celých 30 let se peníze, které s manželkou vydělávali, v jejích očích dělily na „její“ a „jejich“. Dokonce ani přiznání Fran, matky čtyř dětí a oddané manželky Boba, že život prožitý v tomto domě, na tomto dvorku, byl pro ni jen jednou z možností a vědomou volbou, se kterou nebyla vždy ztotožněná. Rodina, kterou nepoloží ani upřímnost a pravda, která není příjemná.

    Fran v podání Gabriely Štefanové je žena nezávislá a silná jako skála. Je to takový ten typ ženy, která má sukni dost širokou na to, aby přikryla cokoli, co se v rodině stane. Bob v podání Pavla Hromádky napřed působí trochu jako dobrosrdečný ňouma, kolem kterého prochází celý svět, aniž by to on u svých růží zaznamenal. Nakonec se ukáže, že je to silně charakterní chlap, který ví, kým je a nejenom dokáže rozeznat, co je správné, ale neváhá stanovit hranici, kam už jeho rodičovská podpora nesahá.

    Druhá část představení je o poznání dramatičtější. Nesklouzává však k žádným vybičovaným emocím, nebo nedej Bože k hysterii, dokonce ani tehdy ne, když na konci přijde ten hrozný telefonát se zprávou, které se každý rodič a manžel podvědomě celý život bojí. Protože fungující rodina dokáže vstřebat i špatné zprávy.

    Slovácké divadlo touto krásnou inscenací vykročilo do nové sezóny pravou nohou. Vrchovatou měrou se mi dostalo všeho, kvůli čemu do divadla ráda chodím: textu, který má humor a dokáže vzbudit i dojetí, pozorné režie, skvělých hereckých výkonů. No a také trochu toho dramatu, ovšemže. Tato hra se vydařila. Je krásná, něžná, zasmějete se, popláčete si a domů půjdete s vědomím, že cokoli se doma děje, je v pořádku, i když to není právě dokonalé. Protože v každé normální rodině se stane leccos.

    ·

  • Národní divadlo: Oresteia

    Shlédnuto dne 24.10.2026. Divácká recenze divadelního představení.

    Národní divadlo v Praze uvádí divadelní hru Oresteia autora Roberta Ickeho v režii Mariána Amslera.

    Jsme v Národním divadle v Praze, takže scéna je velkolepá. Vzadu umyvárka, my starší známe z táborů, taková ta korýtka s bateriemi a ve druhé části sprchy. Vepředu příkop, kterým se dá brodit, ať už ve svých vzpomínkách, myšlenkách nebo utrpení. Uprostřed stůl nebo oltář nebo postel, cokoli si přejete.

    V těchto kulisách ožívají 2500 let staré archetypální příběhy velkého řeckého dramatika Aischyla převyprávěné Robertem Ickem, které pojednávají o odpovědnosti lídrů, rozpolcenosti mezi povinností k vlasti, bratrům v boji a k rodině, o samotě, vině, dětech, rodinných traumatech začínajících u společných večeří a končících u obětování dítěte. Také o ceně, kterou platíme, když vyhovíme bohům, svému svědomí, a pak se potýkáme s následky svých činů, protože lidé mají jiná měřítka na naše chování než bohové nebo naše svědomí.

    Témata hodna velkolepého divadla. Podle mého se povedlo. Herci, scéna, děj, kostýmy, konání postav, vše vtahuje diváka do děje. Navíc, a to je vskutku důležitý bonus, forma zpracování diváka nezatíží. Ač je to velká řecká tragédie, člověk neodchází z divadla vyřízený řešením cizích problémů, ani znechucen tím, co se na jevišti řešilo, ale naplněn prožitým příběhem.

    Ovšem je tomu třeba jít trochu naproti. Hodí se znalost souvislostí z řecké mytologie a také vztahů mezi postavami. Jinak se neznalý divák místy cítí jako hrabě Nikolić, který dění sleduje zpovzdálí ze své řiditelné vzducholodi. Zmeškav příznivý vítr, vznáší se nad územím Čech a dění na jevišti mu nedává smysl. Druhou možností je úplně od řecké mytologie abstrahovat, jak pak ale v dnešní době odůvodníme a omluvíme, že otec obětuje své dítě kvůli příznivému větru pro své válečné lodě? Ale co je příznivý vítr? A co je vítr nepříznivý? Anebo to dnes moc řešíme?

    Agamemnón a jeho lodě potřebují vyplout do války. Ta válka, která probíhá na pozadí hry, je trojská válka. Ano, ta slavná válka, co za ni mohl Paris, který si mezi mocí, moudrostí a možností mít tu nejkrásnější ženu na světě vybral jediné, co mu podle jeho názoru chybělo. Krásná Helena už ale bohužel byla zadaná. Sice s ním utekla, ale jejímu manželovi, Agamemnonovu bratru Meneláovi pochopitelně neušlo, že žena doma není, takže kvůli Paridovu chtíči jich pak hodně umřelo, včetně Brada Pitta coby Achilea.

    Příběh, který se na jevišti odehraje, není jednoduchý. Otec obětuje dceru, protože dítě je cena za dobrý vítr, matka zabije otce, protože se z války po všech těch letech vrátil a ona si mezi tím zařídila domácnost jinak, syn zabije matku, protože musí pomstít otce. Vyprávění neprobíhá lineárně, divadlo využívá retrospektivního postupu. Náročné na necelé tři hodiny, však jsem to také musela zředit dvojkou červeného o přestávce. Decentní decinka sektu nebyla dostatečná a bílé se nehodilo na tolik zkázy a krve.

    Jediné, co se mi na představení opravdu nelíbilo, byla hudba. Nemám tento typ dystopické hudby ráda. Byla velmi znepokojivá, určitě to byl účel, ale já nemám ráda dystopické hučení.

    Oresteiu viděla nejprve moje kamarádka. Když zjistila, že já jdu dobrovolně (ona to měla v rámci výjezdu učitelů za kulturou a pouze se podivovala, že jim češtináři vybrali tak náročný kus, když mohli jít na cokoli jiného), více se nevyjadřovala a sdělila jediný spojler: běhá tam po jevišti nahý Matásek. Nakonec mě představení natolik vtáhlo, že jsem to málem propásla. Co z toho plyne: není to nejdůležitější událost, která se tam stane a není to ani to nejpozoruhodnější, co od herců uvidíme.

    Ti jsou skvělí, sehraní, přesní. Zuzana Stivínová jako Klitaimnéstra má hlas, kterým dokáže sdělit každý jemný odstín toho, co cítí. Orestes Zdeňka Piškuly pod vedením terapeutky/vyšetřovatelky se noří do svého nitra a vytahuje z něj na světlo světa věci, které dávno vytěsnil, ale pořád ho straší. Nakonec se ukáže, že celou dobu nešlo o psychoterapii, a výsledkem nemá být vyrovnání se s tím, co udělal, ale o soud. Soud ho osvobodí (po intervenci bohyně Atény), on najednou neví, co s tím – udělal přeci hrůzný čin, z vlastního rozhodnutí zabil svou matku, to není něco, co se dá prominout anebo zapomenout… Rozebrán na součástky končí inscenaci otázkou „Co mám dělat?“ tak naléhavě, že člověk sám neví, co má dělat, jít domů, nebo do lékárny… Bohové z něj sejmou vinu, ale on, protože je člověkem, ji cítí dál. Všichni jsou mrtví, on jediný zůstává naživu.

    Šla jsem do divadla bez přípravy, nezopakovala jsem si staré řecké báje a pověsti, tak mi chvilku trvalo, než jsem se zorientovala, kdo je Agamemnón a proč tam byl ten bezdomovec, jakou věštbu to pronášel. Inscenace se navíc vyvíjí, rozkrývá motivace postav, stupňuje je, až jsem fantazii pustila z řetězu. Teď tedy opravdu nevím, zda Orestes náhodou nebyl schizofrenik a jestli tam vystupovala jeho sestra Elektra jako osoba z masa a kostí (kterou dle bájí byla) anebo jestli v tomto provedení nebyl Orestes náhodou schizofrenik a její existence byla jeho pouhým alter egem.

    ·

  • Slovácké divadlo: Klíčovou dírkou

    Shlédnuto dne 12. června 2025. Divácká recenze divadelního představení.

    Fraška Joa Ortona Klíčovou dírkou v režii Lukáše Kopeckého je třetí premiérou Slováckého divadla v sezóně 2025.

    Pokud bych měla popsat děj vlastními slovy, moc by to nedopadlo. Proto si pomůžu oficiálním textem Slováckého divadla (zdroj): Na začátku této bláznivé podívané je přitom zdánlivě standardní pracovní pohovor mezi psychiatrem doktorem Prenticem (Tereza Novotná) a kandidátkou na pozici asistentky, slečnou Barcleyovou (Jakub Zelinka). On se tváří profesionálně a ona cudně, když se však objeví manželka, paní Prenticeová (Lukáš Matěj), je žadatelka o místo už téměř nahá. Doktor se svoje svůdnické manévry snaží zamaskovat, slečnu Barcleyovou ukryje a později ji v mužském převleku vydává za hotelového zřízence. Skutečný hotelový zřízenec Nicholas Beckett (Kateřina Michejdová), milenec paní Prenticeové, se též do děje vmíchá, ale většinou převlečený za ženu. Proces demaskování popohání doktor Rance, který na klinice doktora Prentice zrovna provádí inspekci, a poté i ruka zákona seržant Match (Daniel Gajdoš). Po značné konzumaci alkoholu dojde i na střelbu a střelná zranění, ale happy end přesto přijde. A je stejně divoký jako celý předchozí sled šílených, zoufalých a hlavně neúspěšných pokusů, jak ožehavou situaci zachránit anebo se z ní alespoň nezbláznit. 

    Dává Vám to smysl? Já v tom divadle byla a dohromady bych děj nedala. 😊 Naštěstí se jedná o situační konverzační komedii. Ta nestojí na logice.

    Klíčovou dírkou je hra s brilantními dialogy. Má vtip, spád a nenechá diváka vydechnout. V podání herců Slováckého divadla jede od začátku na plný plyn. Zejména v první polovině představení však pádí rychlostí blesku kupředu, aniž by nám dala možnost vtip pochopit, v klidu se mu zasmát a nadechnout se vstříc dalšímu. Herci vlastně ani nedostanou možnost dostatečně prodat své repliky a postavy. Střílí jednu repliku za druhou, ale divák je nestihne vstřebat, jako by vtip nedorazil z jeviště do hlediště. Nepopírám, možná jsem si seděla na vedení, ale než mi „to“ došlo a ze srdce jsem se zasmála, hra už byla o další kus dialogu dál. Další dávka vtipu mi přitom unikla. Klopotně se snažím vyjádřit, že první půlka představení je zbytečně uhnaná. Vše se seběhne tak rychle, že vtipy mizí dřív, než stihnete vydechnout a zasmát se. Kdo se ještě k tomu snaží sledovat děj, je bez šance. Nejlepší je sedět, dívat se a prostě to celé nechat projet kolem sebe.

    Ve druhé půlce, když se tempo představení trochu zklidní, se Jiří Hejcman nadechne a rozjede to naplno. To je ta chvíle, odkdy je představení fantastické, jeden gag navazuje na druhý, hra dostane přesný rytmus sitkomu a jedna salva smíchu střídá druhou.

    Na jevišti se hodně převléká, a ještě víc mate. Dámy hrají chlapy, chlapi dámy – a pánové si ženské role vyloženě vyžívají. A pokud jde o umělecké hledisko? Řečeno s mistrem (Lijavec) „… zahrát ženu není pro nikoho z herců problém. … Ženská postava je celkem jednoduchá záležitost. Zahrát muže je daleko větší problém.“ Tedy, není to problém. Jenom herečky v pánských rolích působí civilněji. Žena v pánském obleku nepřekvapí.

    Dostalo se nám divákům večera, který je chaotický, ulítlý, občas příliš rychlý, ale ve výsledku zábavný. Jen je lepší nesnažit se všechno pochopit klíčovou dírkou a dívat se dokořán.

    V recenzi jsem použila citaci z knihy CIMRMAN, Jára da a Ladislav SMOLJAK a Zdeněk SVĚRÁK. Hry a semináře: úplné vydaní. Vyd. 1. V Praze ; a Litomyšli: Paseka, 2009. 565 s. Divadlo Járy Cimrmana.
    ISBN 978-80-7185-973-4, s. 302

    ·

  • Slovácké divadlo: Boty kabelky chlapi

    Shlédnuto dne 5. 9. 2025 (veřejná generální zkouška) a 6. 9. 2025 (premiéra). Divácká recenze divadelního představení.

    Boty kabelky chlapi autora Stefana Vögela v režii Lukáše Kopeckého jsou pátou premiérou sezóny r. 2025 ve Slováckém divadle.

    Boty, kabelky, chlapi. Asi se shodneme, že nejlepší je mít jedno, druhé i třetí v perfektní nadčasové kvalitě a jednou provždy. Ke každému z těchto objektů si lze vybudovat mimořádně blízký vztah. Víme, že se nemusí v životě vyskytovat jenom v jednom exempláři. Protože zatímco boty a kabelky vydrží, chlapi mají tendenci se měnit – stává se, že nám přestanou sedět. Vzniká tak vděčný podklad pro různé vztahové propletence.

    Jako například mezi Ralfem (hlavní hrdina, geolog), Tessou (exmanželka Ralfa, expertka na módu), Ericem (policajt, expartner Nadine), Nadine (kavárnice, expartnerka Erika) a Rainerem (muzikant, poslední přítel Tessy). Boty kabelky chlapi je výborně napsaná hra, dialogy jsou přirozené, vtipné, děj je přímočarý, divák se v něm dobře orientuje, prostě taková inteligentní sonda do života současníků na kraji středního věku. Zápletka hry i její rozuzlení se týká Ralfa, řeší Ralfa a vyřeší Ralfa, ať se kolem něj událo, děje, nebo bude dít cokoli.

    Citát ze hry, který je i v programu, v podání Tessy pěkně vystihuje náladu celého večera:

    „Boty a kabelky jsou jedinými částmi dámského outfitu, u kterých nezáleží na tom, jakou máš velikost a postavu. … Boty a kabelky zůstanou stejný – a jsou ti celej život. To vy si velikost neudržíte. Buď jednou přestanete sedět vy nám, nebo vy nám.“

    Zdá se, že Tessa, Ralfova bývalá manželka má perfektní cit pro luxusní doplňky. Vlastně – jak nám záhy vysvětlí – nejde vůbec o doplňky, ale pro naprostý základ každého outfitu, kterým jsou boty a kabelky. S muži už jí to vychází o poznání hůř. Poté, co 12leté manželství s Ralfem skončilo nezdarem pro ztrátu kompatibility, ji za posledních 5 let opouští již čtvrtý partner. S Ralfem i po rozvodu zůstali přáteli, a tak sledujeme, jak Ralf obětavě snáší, když se mu opět přijde vyplakat na rameno. Nyní se však zdá, že přichází s dalším záměrem, protože poznala, že se k ní žádný chlap nehodí, ale Ralf je ten, kdo se k ní nehodí nejmíň. Jenže konec znamená konec, anebo ne?

    Humor představení není křečovitý ani laciný, s motivem bot, kabelek a chlapů si pohrává s nadhledem. Divák se směje s postavami, ne jim. Vedle mne sedící pán hlavnímu hrdinovi vyloženě fandil. Když Tessa svému bývalému manželovi začne tlačit kaleráby – valit šrouby – do hlavy (to se tak říkalo, když jsem byla mladá já, ano, nebylo to včera ani před týdnem), polohlasem mu radil, ať jí na to neskočí, ať není vůl. Pán radil dobře a Ralf v podání Zdeňka Trčálka si radu vzal k srdci, ač bylo vidět, že v některých okamžicích má namále.

    Tessa v podání Barbory Goldmannové měla několik silných momentů: její hluboké zaujetí botami a kabelkami v prvním plánu evokuje povrchnost a nedospělost, ale nakonec, jakýkoli hluboký zájem je lepší než žádný, nebo ne? Navíc, mít tak principiálně jasno, v jaké kabelce by mě mohli nebo nemohli pohřbít, vyžaduje hlubokou kvalifikaci.

    Pavlína Hejcmanová v roli praktické Nadine působí přesvědčivě a výrazově bohatě – i pouhým postojem těla nebo drobnou mimikou dokáže sdělit víc než dlouhým monologem. Její střízlivý náhled na život, schopnost prohlédnout každého až do morku kostí a jedním pohledem vyjádřit svůj názor, jsou osvěžující.

    Ostatně, každý z herců přidává do vztahové komedie svou dávku lehkosti i jiskry. Eric v podání Jiřího Hejcmana lehce balancuje mezi modelem, machem a zamindrákovaným chudákem.

    Ve druhé půlce představení přináší energii i pořádnou dávku veselí Rainer v podání Petra Tlustého. Ok, to veselí je malinko podpořeno látkou, u které i Bill Clinton vyžadoval definici slova “is”, ale pořád jízda, kterou tři páni předvádí v této části představení představuje ten nejpovedenější gag. Rainerův hit Life is a black, black tunnel rezonuje a v následující ráno, když se páni budí s kocovinou, chybí už jenom stevard, který by se v duchu mistra zeptal, zda všechno je erömü a zda v tunelu nic nestalo?

    Premiéra vyšla skvěle. Představení má i s přestávkou něco málo přes dvě hodiny. Zejména druhá část představení má švih a dobré načasování. Je to ten typ hry, na kterou se dá zajít i několikrát. Boty a kabelky zůstávají, chlapi se mění.

    ·

  • Divadlo Jiřího Voskovce Sázava: Dokonalá svatba

    Shlédnuto dne 23. srpna 2025 na nádvoří ostrožského zámku. Divácká recenze divadelního představení.

    Konverzační komedii autora Robina Howdona Dokonalá svatba v režii Jiřího Škody přivezl na nádvoří ostrožského zámku divadelní soubor Jiřího Voskovce Sázava.

    První dobrý dojem ve mně zanechala hned scéna – úpravné hotelové apartmá, rozdělené přepážkou, takže divák může sledovat paralelní dění v obou pokojích. A tak, když se ženich nahatý probouzí v den svatby v posteli s kocovinou, boulí na hlavě a – což je horší – s úplně cizí (a krásnou) ženou po boku, máme zápletku. Jsou v tom ještě svědek, pokojská, ta správná žena, kterou má ženich pojat za nevěstu, její matinka a ředitel hotelu. Je jasné, že nás nečeká jen tak obyčejný svatební den.  Naopak, ženicha čeká nesmírné úsilí, aby ve svatební den proběhla alespoň plánovaná svatba. Začíná se motat klubko neuvěřitelných vysvětlení, lží, výmluv a malých improvizovaných „záchranných akcí“.

    Hra stojí na rychlém tempu, svižných dialozích a dokonale vyváženém rytmu gagů. To, co mě uchvátilo nejvíc, byl perfektní timing vtipů – přesně ten typ divadelní alchymie, kdy herci umí odhadnout, kdy ještě pauza drží napětí a kdy už je třeba hodit publiku repliku, aby vybuchlo smíchem. Zde soubor dostál svému patronovi – Jan Rejhon jako svědek Tom sázel repliky s přesností V+W, takže by si zasloužil potlesk jenom za rytmus. Neomylně napínal tětivu (titěvu… no vždyť víte) až k prasknutí, aby šíp pointy zasáhl do černého.

    Bill, ženich v podání Radka Tupého, zvládl přechody od zmateného zoufalství po logická vysvětlení s lehkostí. A že jich bylo. S množstvím přibývajících vysvětlení a postupujícím dějem logika trochu dostala na frak, jak už to v záměnových komediích bývá. Barbora Randulová jako pokojská Julie byla dokonalým katalyzátorem chaosu – vždy ochotná rozmetat smírné řešení dávkou upřímnosti. Michaela Rejhonová (nevěsta Rachel) zvládla cestu od klidné nevěsty po panovačnou mladou ženu uvěřitelně a s energií, která strhla i ostatní. Klára Sottnerová jako nevěstina matinka a Martin Mika v roli ředitele hotelu p. Duponta pak dodali situacím další vrstvy humoru. No a Judy, ona krásná mladá dáma, kvůli které celý chaos vznikl, tiše skromně a oddaně čeká na rozuzlení.

    Chemie mezi všemi účinkujícími byla viditelná – působili sehraně a přitom civilně. Měla jsem pocit, že se dívám na situace, které se zrovna „dějí“. Bylo znát, že soubor je sehraný. Herci působili civilně, přirozeně, přitom měli nadhled, takže si člověk užíval nejen samotné gagy, ale i radost z hraní.

    Druhá pochvala směřuje k jevištní řeči herců. Krásně mluvili a i bez mikrofonů perfektně ovládli celé nádvoří.

    Dokonalá svatba v podání DS Jiřího Voskovce Sázava byla dokonale načasovaná, vtipná a hlavně nakažlivě radostná. Dobře napsaná hra v podání souboru, který ji umí zahrát tak, že se publikum baví od začátku do konce.

    Protože členy divadelního souboru neznám a hra měla premiéru již v r. 2021 (z tohoto roku pochází asi i program), nedovedu posoudit, zda obsazení z programu odpovídá obsazení z představení. Tak se omlouvám, pokud jsem někoho špatně jmenovala.

    ·

    ,

  • Ostrožsko-Lhotské divadlo z Ostrožské Lhoty: Dívčí válka 

    Shlédnuto dne 22. srpna 2025 na nádvoří ostrožského zámku. Divácká recenze divadelního představení.  

    Dívčí válka Františka Ringo Čecha je nejnovějším počinem Ostrožsko-Lhotského divadla z Ostrožské Lhoty. Premiéra proběhla na nádvoří ostrožského zámku minulý pátek.  

    Dívčí válka Františka Ringo Čecha patří k notoricky známým českým komediím. Právě proto je vždycky trochu riskantní ji inscenovat – divák už má v hlavě představu, jak hra „má vypadat“, a inscenace se musí popasovat s těžkým údělem legendy. Ochotníci z Ostrožské Lhoty to vzali s lehkostí a odhodláním a výsledkem je divácky vděčná a zábavná inscenace. Zůstal zachován vtip, satira i karikatura.   

    Po smrti kněžny Libuši nemá kníže Přemysl pokoje, protože by se o něj ráda postarala Vlasta. Když on vytrvale odmítá, rozpoutá se válka mezi ženami a muži. Nakonec se všichni usmíří a zejména Přemyslovi se uleví, když Vlasta svou pozornost přenese na jiného člena družiny.  

    Nejvíce na mě zapůsobila především pánská část obsazení. Roman Šumbera jako Přemysl dodal postavě pevnost a uměřenost, Ondřej Balíček coby „božský“ Lumír rozehrál vděčné komediální momenty, a Jaroslav Polehňák jako Bivoj si s chutí každou chvíli vyrážel na kance. Díky nim hra nesklouzla do laciné frašky, ale zůstala ve střízlivých kolejích a získala lehký nadhled. 

    Pokud jde o dámskou část ansámblu, zejména o to psychologické hledisko… zahrát ženu je primitivní záležitost, jak praví Mistr ve hře Lijavec. Takže dámy, hrajíce sebe, to vlastně měly jednoduché. Hra se bez nich neobešla. Vlasta, Kazi, Častava i Šárka odvedly svůj kus díla.  

    Samotný text je, jak známo, jednoduchý a humor vychází spíše z prvoplánových narážek a karikatur partnerských stereotypů. Přiznávám, že původní podání F. R. Čecha mě nikdy nelákalo – vždycky se mi zdálo příliš hlučné a „hřmotné“. O to víc oceňuji, že ostrožsko-lhotské provedení nabídlo odlehčenější, přístupnější a ve výsledku příjemně zábavnou podobu. Nejvíce mě bavily okamžiky, kdy herci s nadhledem komentovali zjevné rozpory mezi jejich replikami a historickými reáliemi. 

    Zvláštní atmosféru dotvářelo i prostředí – zaplněné nádvoří ostrožského zámku a vyprodané hlediště. 

    Ostrožsko-Lhotské divadlo tedy nabídlo publiku hru, která možná neaspiruje na hloubkovou sondu do duše člověka, ale zato potvrdila, že má smysl, když se parta dospělých lidí pravidelně schází, aby společně tvořila a bavila své okolí. 

    ·

  • Ateliér SKRZ: Odpal, Kačo!

    Shlédnuto dne 4. května 2025. Divácká recenze divadelního představení.

    „Odpal, Kačo!“ je první inscenací nově vzniklého Ateliéru SKRZ – platformy mladé tvorby, která od října 2024 působí při Slováckém divadle. Pracuje s amatéry v profesionálním divadelním prostředí a výsledkem této spolupráce je autorská inscenace účastníků ateliéru v režii Daniely Evjákové.

    Děj hry se odehrává na schůzi přípravného výboru Kateřinské zábavy v Suché Lozi, kterou tradičně připravují mladí pro celou dědinu. Právě tady jsme svědky nejen vnějšího příběhu, ale i různých vnitřních dramat, které prožívají jednotlivé postavy.

    Z osobního pohledu divačky, která se účastnila „autorské generační degustace“, to celé dopadlo takto:

    Příjemné překvapení přichází nedlouho po začátku inscenace, a to krásný čistý sborový zpěv lidové písně. Naštěstí nezůstane u jediné – zpěv se vrací, proměňuje a postupně ztrácí čistotu a soustředění, jak přibývá štamprlí a vína, až se změní v opilecké pořvávání.

    Dalibor v podání všestranného Daniela Borýska je zcela přirozený v roli mládence, který žije tradice své obce. Je s nimi srostlý, při diskusích o akci vystupuje ve prospěch folkloru, který mají všichni zdejší v krvi, protože jej žijí a není pro ně „souborem kulturních jevů venkovského obyvatelstva“.  Jeho výkon je obohacením celé hry – ať už mluví, pohybuje se po jevišti, nebo hraje na harmoniku.

    Peter Felix jako Pavlína/Pavel působí velmi přesvědčivě v roli člověka, který už nechce být jen trpěnou výjimkou k odškrtnutí ve stylu „my nejsme *cokoli*fobní, vždyť jsme mu to dovolili“. Jeho vnitřní svět má opravdovou sílu a každou projevenou emoci jsem mu věřila. Gusto, s jakým poslal spolučlenku výboru do nepříliš patřičných míst, šlo přímo z morku kostí.

    Obě tyto postavy mají hloubku, nesklouzly do prvoplánového zjednodušení, karikatury anebo banality. Jejich dialog z donucení byl vrcholem inscenace. Jejich uvěřitelnost byla hlavním přínosem celé inscenace.  

    Se svou vnitřní nejistotou se každá po svém vyrovnávají i dámské postavy. Táňa, přehnaně úzkostlivá organizátorka, hledá přes kontrolu všeho a všech kolem sebe jistotu a bezpečí. Jiná postava bojuje s pozorností rodičů skrze vztah k jídlu. Perfekcionistka s tabulkami skrývá svou nejistotu za exaktností. A sestra Táni se snaží zapadnout a zavděčit tím, že přijímá štamprle i za ostatní – jakési přijetí role, kterou si vybrala.

    Zmatek jsem cítila okolo postavy Mimy. Po jevišti se pohybovala skvěle, ale nebylo mi vždy jasné, zda jde o postavu, myšlenku, ducha nebo zpozdilou členku výboru. Lépe řečeno, ona byla vším tím, ale její jednotlivé roviny nebyly vždy zcela srozumitelně odlišeny.

    Už při příchodu do hlediště mě upoutal scénický „bordel“. Postupně se ukázalo, že byl záměrný. V přibližně 90 minutách jsme byli svědky úklidu ve vlastní duši i ve vztazích mezi postavami. Herci využívali kulisy až k eskamotérským kouskům. Symbolicky se tak nepořádek mohl přetavit v chaos v hlavách mladých lidí, jejich hledání, nejistotu, vnitřní i vnější konflikty. A ačkoli je na konci na scéně snad ještě větší nepořádek než na začátku, je to v pořádku, lépe je chaos z hlavy dostat ven než ho schraňovat a skrývat.

    Každá z postav nakonec dospěla ke katarzi a alespoň symbolicky překonala své hranice.

    Proč se postavy chovaly tak, jak se chovaly? Napadla mě otázka: Co děláme pro druhé a co z toho, co děláme pro druhé, děláme vlastně pro sebe? Hra se nebojí ukázat, že často své „nezištné“ činy konáme hlavně kvůli sobě, kvůli obrazu, který chceme o sobě mít. (Vždyť já vás mám rád! Proč myslíte, že tady na vás řvu?)

    Technická poznámka: myslím, si, že audiovizuální materiál na tabletu nebyl dobře viditelný z jiných než předních řad – možná by stálo za zvážení jeho promítání.

    Kateřinská zábava v Suché Lozi se jistě nakonec uskutečnila a byla jako každý rok vydařená. Stejně tak se vydařila i tato inscenace. Je obdivuhodné, kolik práce a s jakým výsledkem tým Ateliéru SKRZ během osmi měsíců odvedl. Počínaje vytvořením vlastního autorského textu, přes kompletní přípravu s pomocí profesionálů až k uvedení hry na jeviště. Výsledkem je kvalitní a místy i docela drsná výpověď o tom, co to znamená být mladý, hledat se, přijímat sám sebe a najít své místo mezi ostatními.

    ·

    ,

  • Slovácké divadlo: Farma zvířat

    Shlédnuto dne 26.10.2024 (premiéra) a 6.2.2025. Divácká recenze divadelního představení.
    Farma zvířat v režii Dodo Gombára se stala poslední premiérou Slováckého divadla v sezoně 2024, zřejmě podle hesla „to nejlepší na konec“.

    Nepřeháním. Tohle představení je tak vydařené! Pořád je na co se koukat (a také o čem přemýšlet). Zejména pohybová stránka a kostýmy jsou učiněným festivalem kreativity, fantazie a profesionality. Všichni zúčastnění vytvořili natolik dechberoucí podívanou, nevím věru, co vyzvednouti dříve.

    Začnu proto možná od lesa. Koňmi. Lupina, Molina a Boxer nezabírají možná tolik místa (prostorově), jako kdyby tam byly skutečné koně. Ale ovládnou prostor svou rozvážností. Tak si to představte, v poklidu si sedíte, hledíte na dokonalou kozu, jak zmateně organizuje tiskovou konferenci a najednou slyšíte odfrknutí. Tady někde za mnou přeci musí být kůň! No nebyl, byla to Lupina v podání Pavlíny Hejcmanové na jevišti.

    Takto můžu pokračovat. Kozu Majku Jiřího Hejcmana jsem zmínila. Koza rohatá, všežravá, nesmírně elegantní, trochu zmatená. Bombardovací letka holubů prezentována Jonatánem. Stoičtí krkavec Mojžíš a osel Benjamin. Nevědomá, těžko chápající ovce Sára v podání Petry Staňkové kladoucí úplně základní zdánlivě hloupé nebo naivní otázky, které odhalují až na dřeň absurditu toho, co se právě děje. S fenkou Janinou soucítíme, když jsou jí odebrány štěňata. Na jednom z nich, Matesovi, pak sledujeme přerod v surového rváče a pak ze surového rváče v uhlazeného surového rváče v padnoucím obleku. Nejenom člověka, i zvíře dělají šaty.

    Prasata jsou kapitolou samy pro sebe, na nich je ostatně nejlépe poznat vývoj charakteru postav. Nejprve jsou těmi, kdo se nejvíce nadřou, protože vše řídí. Pak jsou těmi, kdo se nadře ještě více, protože to už mají i úroveň, nejsou tak tlustá, chodí po dvou nohách, oblékají se jako lidé, spí v postelích jako lidé (a už asi ani nikdo nezkoumá, zda s prostěradly) a chlastají pivo a whisky jako lidé.

    No a drůbež, jak bychom mohly opomenout drůbež! Slepice bych označila za dokonalé, kdyby nebylo kohouta, který je ještě o hodně lepší. Já vím, že když je něco dokonalé, těžko mluvit o něčem ještě lepším, ale Jojo je přesně takový kohout, jakého měla moje babička na dvoře a kterého jsem se jako malé děvče bála. Skákal jako Jojo Jitky Hlaváčové, dorážel na mě jako Jojo i hlas měl jako Jojo. Asi se mu zdálo, že ve svých šesti letech jsem jenom větší slepice.

    I když – jak je zatím zřejmé – inscenaci skutečně dominují kostýmy a výrazové ztvárnění zvířat, příběh nezaostává. Odvíjí se plynule a bez zádrhelů. Na počátku je nadšení ze svržení vlády zlého farmáře, radost z toho, že nastala vláda zvířat sobě a očekávání zářných zítřků, o které je každý ochoten se přičinit podle svých sil. Zvířata minulost nechávají za sebou, určí si nová pravidla svého světa a vtělí je do čtyř zásad animalismu. Před okolním světem se téměř hermeticky uzavřou. Počáteční nadšení pro novou věc pomalu vyprchává. Ukáže se, věci se samy nezorganizují, a tak prasata převezmou vládu. Časem dochází k porušení každé ze zásad, což sebou přináší rozčarování. Čas plyne. Koza pozbyde svých rohů, prasata své tloušťky, bojový pes koženého oblečku, kohout opelichá, koně zestárnou, zvířata umírají a rodí se nová. Po generační obměně si zvířata nakonec už vlastně ani nevzpomínají, o co na začátku bojovala a jak ten boj dopadl. Na závěr se původně ostré hrany antagonistického bipolárního světa MY (zvířata) versus ONI (lidé) obrousí. Farma zvířat se opět stane Panskou farmou a přivítá návštěvníky ze sousedních farem. Zvířata se mění v lidi a není poznat, kdo je zvíře a kdo je člověk. Jako bonbonek na závěr se lidi od zvířat poučí, když zjistí, že zvířata na své farmě pracují dobrovolně za méně jídla a usilovněji, než na okolních farmách a žijí v podmínkách horších, než když tam byl farmář.

    Co mne hodně oslovilo z myšlenek hry, bylo různé pojetí svobody. Někdo se cítí svobodný, když má stužky a cukr. Jiný se cítí svobodný, i když za něj rozhodují jiní a má úzké mantinely. Další svou svobodu vidí v tom, že se dobrovolně udře k smrti pro jiné.

    Délka trvání představení je tři hodiny. Můj názor je, že na vyprávění jakéhokoli příběhu bohatě stačí 2.40 min, když 2.50, tak už to „mosí byt“. Musím však přiznat, že mi to uteklo a ani jednou jsem se nepodívala na hodinky, kdy už bude konec. Pořád mě dění na jevišti bavilo.

    ·