DILETANT V DIVADLE

  • Národní divadlo: Oresteia

    Shlédnuto dne 24.10.2026. Divácká recenze divadelního představení.

    Národní divadlo v Praze uvádí divadelní hru Oresteia autora Roberta Ickeho v režii Mariána Amslera.

    Jsme v Národním divadle v Praze, takže scéna je velkolepá. Vzadu umyvárka, my starší známe z táborů, taková ta korýtka s bateriemi a ve druhé části sprchy. Vepředu příkop, kterým se dá brodit, ať už ve svých vzpomínkách, myšlenkách nebo utrpení. Uprostřed stůl nebo oltář nebo postel, cokoli si přejete.

    V těchto kulisách ožívají 2500 let staré archetypální příběhy velkého řeckého dramatika Aischyla převyprávěné Robertem Ickem, které pojednávají o odpovědnosti lídrů, rozpolcenosti mezi povinností k vlasti, bratrům v boji a k rodině, o samotě, vině, dětech, rodinných traumatech začínajících u společných večeří a končících u obětování dítěte. Také o ceně, kterou platíme, když vyhovíme bohům, svému svědomí, a pak se potýkáme s následky svých činů, protože lidé mají jiná měřítka na naše chování než bohové nebo naše svědomí.

    Témata hodna velkolepého divadla. Podle mého se povedlo. Herci, scéna, děj, kostýmy, konání postav, vše vtahuje diváka do děje. Navíc, a to je vskutku důležitý bonus, forma zpracování diváka nezatíží. Ač je to velká řecká tragédie, člověk neodchází z divadla vyřízený řešením cizích problémů, ani znechucen tím, co se na jevišti řešilo, ale naplněn prožitým příběhem.

    Ovšem je tomu třeba jít trochu naproti. Hodí se znalost souvislostí z řecké mytologie a také vztahů mezi postavami. Jinak se neznalý divák místy cítí jako hrabě Nikolić, který dění sleduje zpovzdálí ze své řiditelné vzducholodi. Zmeškav příznivý vítr, vznáší se nad územím Čech a dění na jevišti mu nedává smysl. Druhou možností je úplně od řecké mytologie abstrahovat, jak pak ale v dnešní době odůvodníme a omluvíme, že otec obětuje své dítě kvůli příznivému větru pro své válečné lodě? Ale co je příznivý vítr? A co je vítr nepříznivý? Anebo to dnes moc řešíme?

    Agamemnón a jeho lodě potřebují vyplout do války. Ta válka, která probíhá na pozadí hry, je trojská válka. Ano, ta slavná válka, co za ni mohl Paris, který si mezi mocí, moudrostí a možností mít tu nejkrásnější ženu na světě vybral jediné, co mu podle jeho názoru chybělo. Krásná Helena už ale bohužel byla zadaná. Sice s ním utekla, ale jejímu manželovi, Agamemnonovu bratru Meneláovi pochopitelně neušlo, že žena doma není, takže kvůli Paridovu chtíči jich pak hodně umřelo, včetně Brada Pitta coby Achilea.

    Příběh, který se na jevišti odehraje, není jednoduchý. Otec obětuje dceru, protože dítě je cena za dobrý vítr, matka zabije otce, protože se z války po všech těch letech vrátil a ona si mezi tím zařídila domácnost jinak, syn zabije matku, protože musí pomstít otce. Vyprávění neprobíhá lineárně, divadlo využívá retrospektivního postupu. Náročné na necelé tři hodiny, však jsem to také musela zředit dvojkou červeného o přestávce. Decentní decinka sektu nebyla dostatečná a bílé se nehodilo na tolik zkázy a krve.

    Jediné, co se mi na představení opravdu nelíbilo, byla hudba. Nemám tento typ dystopické hudby ráda. Byla velmi znepokojivá, určitě to byl účel, ale já nemám ráda dystopické hučení.

    Oresteiu viděla nejprve moje kamarádka. Když zjistila, že já jdu dobrovolně (ona to měla v rámci výjezdu učitelů za kulturou a pouze se podivovala, že jim češtináři vybrali tak náročný kus, když mohli jít na cokoli jiného), více se nevyjadřovala a sdělila jediný spojler: běhá tam po jevišti nahý Matásek. Nakonec mě představení natolik vtáhlo, že jsem to málem propásla. Co z toho plyne: není to nejdůležitější událost, která se tam stane a není to ani to nejpozoruhodnější, co od herců uvidíme.

    Ti jsou skvělí, sehraní, přesní. Zuzana Stivínová jako Klitaimnéstra má hlas, kterým dokáže sdělit každý jemný odstín toho, co cítí. Orestes Zdeňka Piškuly pod vedením terapeutky/vyšetřovatelky se noří do svého nitra a vytahuje z něj na světlo světa věci, které dávno vytěsnil, ale pořád ho straší. Nakonec se ukáže, že celou dobu nešlo o psychoterapii, a výsledkem nemá být vyrovnání se s tím, co udělal, ale o soud. Soud ho osvobodí (po intervenci bohyně Atény), on najednou neví, co s tím – udělal přeci hrůzný čin, z vlastního rozhodnutí zabil svou matku, to není něco, co se dá prominout anebo zapomenout… Rozebrán na součástky končí inscenaci otázkou „Co mám dělat?“ tak naléhavě, že člověk sám neví, co má dělat, jít domů, nebo do lékárny… Bohové z něj sejmou vinu, ale on, protože je člověkem, ji cítí dál. Všichni jsou mrtví, on jediný zůstává naživu.

    Šla jsem do divadla bez přípravy, nezopakovala jsem si staré řecké báje a pověsti, tak mi chvilku trvalo, než jsem se zorientovala, kdo je Agamemnón a proč tam byl ten bezdomovec, jakou věštbu to pronášel. Inscenace se navíc vyvíjí, rozkrývá motivace postav, stupňuje je, až jsem fantazii pustila z řetězu. Teď tedy opravdu nevím, zda Orestes náhodou nebyl schizofrenik a jestli tam vystupovala jeho sestra Elektra jako osoba z masa a kostí (kterou dle bájí byla) anebo jestli v tomto provedení nebyl Orestes náhodou schizofrenik a její existence byla jeho pouhým alter egem.

    ·

  • Slovácké divadlo: Klíčovou dírkou

    Shlédnuto dne 12. června 2025. Divácká recenze divadelního představení.

    Fraška Joa Ortona Klíčovou dírkou v režii Lukáše Kopeckého je třetí premiérou Slováckého divadla v sezóně 2025.

    Pokud bych měla popsat děj vlastními slovy, moc by to nedopadlo. Proto si pomůžu oficiálním textem Slováckého divadla (zdroj): Na začátku této bláznivé podívané je přitom zdánlivě standardní pracovní pohovor mezi psychiatrem doktorem Prenticem (Tereza Novotná) a kandidátkou na pozici asistentky, slečnou Barcleyovou (Jakub Zelinka). On se tváří profesionálně a ona cudně, když se však objeví manželka, paní Prenticeová (Lukáš Matěj), je žadatelka o místo už téměř nahá. Doktor se svoje svůdnické manévry snaží zamaskovat, slečnu Barcleyovou ukryje a později ji v mužském převleku vydává za hotelového zřízence. Skutečný hotelový zřízenec Nicholas Beckett (Kateřina Michejdová), milenec paní Prenticeové, se též do děje vmíchá, ale většinou převlečený za ženu. Proces demaskování popohání doktor Rance, který na klinice doktora Prentice zrovna provádí inspekci, a poté i ruka zákona seržant Match (Daniel Gajdoš). Po značné konzumaci alkoholu dojde i na střelbu a střelná zranění, ale happy end přesto přijde. A je stejně divoký jako celý předchozí sled šílených, zoufalých a hlavně neúspěšných pokusů, jak ožehavou situaci zachránit anebo se z ní alespoň nezbláznit. 

    Dává Vám to smysl? Já v tom divadle byla a dohromady bych děj nedala. 😊 Naštěstí se jedná o situační konverzační komedii. Ta nestojí na logice.

    Klíčovou dírkou je hra s brilantními dialogy. Má vtip, spád a nenechá diváka vydechnout. V podání herců Slováckého divadla jede od začátku na plný plyn. Zejména v první polovině představení však pádí rychlostí blesku kupředu, aniž by nám dala možnost vtip pochopit, v klidu se mu zasmát a nadechnout se vstříc dalšímu. Herci vlastně ani nedostanou možnost dostatečně prodat své repliky a postavy. Střílí jednu repliku za druhou, ale divák je nestihne vstřebat, jako by vtip nedorazil z jeviště do hlediště. Nepopírám, možná jsem si seděla na vedení, ale než mi „to“ došlo a ze srdce jsem se zasmála, hra už byla o další kus dialogu dál. Další dávka vtipu mi přitom unikla. Klopotně se snažím vyjádřit, že první půlka představení je zbytečně uhnaná. Vše se seběhne tak rychle, že vtipy mizí dřív, než stihnete vydechnout a zasmát se. Kdo se ještě k tomu snaží sledovat děj, je bez šance. Nejlepší je sedět, dívat se a prostě to celé nechat projet kolem sebe.

    Ve druhé půlce, když se tempo představení trochu zklidní, se Jiří Hejcman nadechne a rozjede to naplno. To je ta chvíle, odkdy je představení fantastické, jeden gag navazuje na druhý, hra dostane přesný rytmus sitkomu a jedna salva smíchu střídá druhou.

    Na jevišti se hodně převléká, a ještě víc mate. Dámy hrají chlapy, chlapi dámy – a pánové si ženské role vyloženě vyžívají. A pokud jde o umělecké hledisko? Řečeno s mistrem (Lijavec) „… zahrát ženu není pro nikoho z herců problém. … Ženská postava je celkem jednoduchá záležitost. Zahrát muže je daleko větší problém.“ Tedy, není to problém. Jenom herečky v pánských rolích působí civilněji. Žena v pánském obleku nepřekvapí.

    Dostalo se nám divákům večera, který je chaotický, ulítlý, občas příliš rychlý, ale ve výsledku zábavný. Jen je lepší nesnažit se všechno pochopit klíčovou dírkou a dívat se dokořán.

    V recenzi jsem použila citaci z knihy CIMRMAN, Jára da a Ladislav SMOLJAK a Zdeněk SVĚRÁK. Hry a semináře: úplné vydaní. Vyd. 1. V Praze ; a Litomyšli: Paseka, 2009. 565 s. Divadlo Járy Cimrmana.
    ISBN 978-80-7185-973-4, s. 302

    ·

  • Slovácké divadlo: Boty kabelky chlapi

    Shlédnuto dne 5. 9. 2025 (veřejná generální zkouška) a 6. 9. 2025 (premiéra). Divácká recenze divadelního představení.

    Boty kabelky chlapi autora Stefana Vögela v režii Lukáše Kopeckého jsou pátou premiérou sezóny r. 2025 ve Slováckém divadle.

    Boty, kabelky, chlapi. Asi se shodneme, že nejlepší je mít jedno, druhé i třetí v perfektní nadčasové kvalitě a jednou provždy. Ke každému z těchto objektů si lze vybudovat mimořádně blízký vztah. Víme, že se nemusí v životě vyskytovat jenom v jednom exempláři. Protože zatímco boty a kabelky vydrží, chlapi mají tendenci se měnit – stává se, že nám přestanou sedět. Vzniká tak vděčný podklad pro různé vztahové propletence.

    Jako například mezi Ralfem (hlavní hrdina, geolog), Tessou (exmanželka Ralfa, expertka na módu), Ericem (policajt, expartner Nadine), Nadine (kavárnice, expartnerka Erika) a Rainerem (muzikant, poslední přítel Tessy). Boty kabelky chlapi je výborně napsaná hra, dialogy jsou přirozené, vtipné, děj je přímočarý, divák se v něm dobře orientuje, prostě taková inteligentní sonda do života současníků na kraji středního věku. Zápletka hry i její rozuzlení se týká Ralfa, řeší Ralfa a vyřeší Ralfa, ať se kolem něj událo, děje, nebo bude dít cokoli.

    Citát ze hry, který je i v programu, v podání Tessy pěkně vystihuje náladu celého večera:

    „Boty a kabelky jsou jedinými částmi dámského outfitu, u kterých nezáleží na tom, jakou máš velikost a postavu. … Boty a kabelky zůstanou stejný – a jsou ti celej život. To vy si velikost neudržíte. Buď jednou přestanete sedět vy nám, nebo vy nám.“

    Zdá se, že Tessa, Ralfova bývalá manželka má perfektní cit pro luxusní doplňky. Vlastně – jak nám záhy vysvětlí – nejde vůbec o doplňky, ale pro naprostý základ každého outfitu, kterým jsou boty a kabelky. S muži už jí to vychází o poznání hůř. Poté, co 12leté manželství s Ralfem skončilo nezdarem pro ztrátu kompatibility, ji za posledních 5 let opouští již čtvrtý partner. S Ralfem i po rozvodu zůstali přáteli, a tak sledujeme, jak Ralf obětavě snáší, když se mu opět přijde vyplakat na rameno. Nyní se však zdá, že přichází s dalším záměrem, protože poznala, že se k ní žádný chlap nehodí, ale Ralf je ten, kdo se k ní nehodí nejmíň. Jenže konec znamená konec, anebo ne?

    Humor představení není křečovitý ani laciný, s motivem bot, kabelek a chlapů si pohrává s nadhledem. Divák se směje s postavami, ne jim. Vedle mne sedící pán hlavnímu hrdinovi vyloženě fandil. Když Tessa svému bývalému manželovi začne tlačit kaleráby – valit šrouby – do hlavy (to se tak říkalo, když jsem byla mladá já, ano, nebylo to včera ani před týdnem), polohlasem mu radil, ať jí na to neskočí, ať není vůl. Pán radil dobře a Ralf v podání Zdeňka Trčálka si radu vzal k srdci, ač bylo vidět, že v některých okamžicích má namále.

    Tessa v podání Barbory Goldmannové měla několik silných momentů: její hluboké zaujetí botami a kabelkami v prvním plánu evokuje povrchnost a nedospělost, ale nakonec, jakýkoli hluboký zájem je lepší než žádný, nebo ne? Navíc, mít tak principiálně jasno, v jaké kabelce by mě mohli nebo nemohli pohřbít, vyžaduje hlubokou kvalifikaci.

    Pavlína Hejcmanová v roli praktické Nadine působí přesvědčivě a výrazově bohatě – i pouhým postojem těla nebo drobnou mimikou dokáže sdělit víc než dlouhým monologem. Její střízlivý náhled na život, schopnost prohlédnout každého až do morku kostí a jedním pohledem vyjádřit svůj názor, jsou osvěžující.

    Ostatně, každý z herců přidává do vztahové komedie svou dávku lehkosti i jiskry. Eric v podání Jiřího Hejcmana lehce balancuje mezi modelem, machem a zamindrákovaným chudákem.

    Ve druhé půlce představení přináší energii i pořádnou dávku veselí Rainer v podání Petra Tlustého. Ok, to veselí je malinko podpořeno látkou, u které i Bill Clinton vyžadoval definici slova “is”, ale pořád jízda, kterou tři páni předvádí v této části představení představuje ten nejpovedenější gag. Rainerův hit Life is a black, black tunnel rezonuje a v následující ráno, když se páni budí s kocovinou, chybí už jenom stevard, který by se v duchu mistra zeptal, zda všechno je erömü a zda v tunelu nic nestalo?

    Premiéra vyšla skvěle. Představení má i s přestávkou něco málo přes dvě hodiny. Zejména druhá část představení má švih a dobré načasování. Je to ten typ hry, na kterou se dá zajít i několikrát. Boty a kabelky zůstávají, chlapi se mění.

    ·

  • Divadlo Jiřího Voskovce Sázava: Dokonalá svatba

    Shlédnuto dne 23. srpna 2025 na nádvoří ostrožského zámku. Divácká recenze divadelního představení.

    Konverzační komedii autora Robina Howdona Dokonalá svatba v režii Jiřího Škody přivezl na nádvoří ostrožského zámku divadelní soubor Jiřího Voskovce Sázava.

    První dobrý dojem ve mně zanechala hned scéna – úpravné hotelové apartmá, rozdělené přepážkou, takže divák může sledovat paralelní dění v obou pokojích. A tak, když se ženich nahatý probouzí v den svatby v posteli s kocovinou, boulí na hlavě a – což je horší – s úplně cizí (a krásnou) ženou po boku, máme zápletku. Jsou v tom ještě svědek, pokojská, ta správná žena, kterou má ženich pojat za nevěstu, její matinka a ředitel hotelu. Je jasné, že nás nečeká jen tak obyčejný svatební den.  Naopak, ženicha čeká nesmírné úsilí, aby ve svatební den proběhla alespoň plánovaná svatba. Začíná se motat klubko neuvěřitelných vysvětlení, lží, výmluv a malých improvizovaných „záchranných akcí“.

    Hra stojí na rychlém tempu, svižných dialozích a dokonale vyváženém rytmu gagů. To, co mě uchvátilo nejvíc, byl perfektní timing vtipů – přesně ten typ divadelní alchymie, kdy herci umí odhadnout, kdy ještě pauza drží napětí a kdy už je třeba hodit publiku repliku, aby vybuchlo smíchem. Zde soubor dostál svému patronovi – Jan Rejhon jako svědek Tom sázel repliky s přesností V+W, takže by si zasloužil potlesk jenom za rytmus. Neomylně napínal tětivu (titěvu… no vždyť víte) až k prasknutí, aby šíp pointy zasáhl do černého.

    Bill, ženich v podání Radka Tupého, zvládl přechody od zmateného zoufalství po logická vysvětlení s lehkostí. A že jich bylo. S množstvím přibývajících vysvětlení a postupujícím dějem logika trochu dostala na frak, jak už to v záměnových komediích bývá. Barbora Randulová jako pokojská Julie byla dokonalým katalyzátorem chaosu – vždy ochotná rozmetat smírné řešení dávkou upřímnosti. Michaela Rejhonová (nevěsta Rachel) zvládla cestu od klidné nevěsty po panovačnou mladou ženu uvěřitelně a s energií, která strhla i ostatní. Klára Sottnerová jako nevěstina matinka a Martin Mika v roli ředitele hotelu p. Duponta pak dodali situacím další vrstvy humoru. No a Judy, ona krásná mladá dáma, kvůli které celý chaos vznikl, tiše skromně a oddaně čeká na rozuzlení.

    Chemie mezi všemi účinkujícími byla viditelná – působili sehraně a přitom civilně. Měla jsem pocit, že se dívám na situace, které se zrovna „dějí“. Bylo znát, že soubor je sehraný. Herci působili civilně, přirozeně, přitom měli nadhled, takže si člověk užíval nejen samotné gagy, ale i radost z hraní.

    Druhá pochvala směřuje k jevištní řeči herců. Krásně mluvili a i bez mikrofonů perfektně ovládli celé nádvoří.

    Dokonalá svatba v podání DS Jiřího Voskovce Sázava byla dokonale načasovaná, vtipná a hlavně nakažlivě radostná. Dobře napsaná hra v podání souboru, který ji umí zahrát tak, že se publikum baví od začátku do konce.

    Protože členy divadelního souboru neznám a hra měla premiéru již v r. 2021 (z tohoto roku pochází asi i program), nedovedu posoudit, zda obsazení z programu odpovídá obsazení z představení. Tak se omlouvám, pokud jsem někoho špatně jmenovala.

    ·

    ,

  • Ostrožsko-Lhotské divadlo z Ostrožské Lhoty: Dívčí válka 

    Shlédnuto dne 22. srpna 2025 na nádvoří ostrožského zámku. Divácká recenze divadelního představení.  

    Dívčí válka Františka Ringo Čecha je nejnovějším počinem Ostrožsko-Lhotského divadla z Ostrožské Lhoty. Premiéra proběhla na nádvoří ostrožského zámku minulý pátek.  

    Dívčí válka Františka Ringo Čecha patří k notoricky známým českým komediím. Právě proto je vždycky trochu riskantní ji inscenovat – divák už má v hlavě představu, jak hra „má vypadat“, a inscenace se musí popasovat s těžkým údělem legendy. Ochotníci z Ostrožské Lhoty to vzali s lehkostí a odhodláním a výsledkem je divácky vděčná a zábavná inscenace. Zůstal zachován vtip, satira i karikatura.   

    Po smrti kněžny Libuši nemá kníže Přemysl pokoje, protože by se o něj ráda postarala Vlasta. Když on vytrvale odmítá, rozpoutá se válka mezi ženami a muži. Nakonec se všichni usmíří a zejména Přemyslovi se uleví, když Vlasta svou pozornost přenese na jiného člena družiny.  

    Nejvíce na mě zapůsobila především pánská část obsazení. Roman Šumbera jako Přemysl dodal postavě pevnost a uměřenost, Ondřej Balíček coby „božský“ Lumír rozehrál vděčné komediální momenty, a Jaroslav Polehňák jako Bivoj si s chutí každou chvíli vyrážel na kance. Díky nim hra nesklouzla do laciné frašky, ale zůstala ve střízlivých kolejích a získala lehký nadhled. 

    Pokud jde o dámskou část ansámblu, zejména o to psychologické hledisko… zahrát ženu je primitivní záležitost, jak praví Mistr ve hře Lijavec. Takže dámy, hrajíce sebe, to vlastně měly jednoduché. Hra se bez nich neobešla. Vlasta, Kazi, Častava i Šárka odvedly svůj kus díla.  

    Samotný text je, jak známo, jednoduchý a humor vychází spíše z prvoplánových narážek a karikatur partnerských stereotypů. Přiznávám, že původní podání F. R. Čecha mě nikdy nelákalo – vždycky se mi zdálo příliš hlučné a „hřmotné“. O to víc oceňuji, že ostrožsko-lhotské provedení nabídlo odlehčenější, přístupnější a ve výsledku příjemně zábavnou podobu. Nejvíce mě bavily okamžiky, kdy herci s nadhledem komentovali zjevné rozpory mezi jejich replikami a historickými reáliemi. 

    Zvláštní atmosféru dotvářelo i prostředí – zaplněné nádvoří ostrožského zámku a vyprodané hlediště. 

    Ostrožsko-Lhotské divadlo tedy nabídlo publiku hru, která možná neaspiruje na hloubkovou sondu do duše člověka, ale zato potvrdila, že má smysl, když se parta dospělých lidí pravidelně schází, aby společně tvořila a bavila své okolí. 

    ·

  • Ateliér SKRZ: Odpal, Kačo!

    Shlédnuto dne 4. května 2025. Divácká recenze divadelního představení.

    „Odpal, Kačo!“ je první inscenací nově vzniklého Ateliéru SKRZ – platformy mladé tvorby, která od října 2024 působí při Slováckém divadle. Pracuje s amatéry v profesionálním divadelním prostředí a výsledkem této spolupráce je autorská inscenace účastníků ateliéru v režii Daniely Evjákové.

    Děj hry se odehrává na schůzi přípravného výboru Kateřinské zábavy v Suché Lozi, kterou tradičně připravují mladí pro celou dědinu. Právě tady jsme svědky nejen vnějšího příběhu, ale i různých vnitřních dramat, které prožívají jednotlivé postavy.

    Z osobního pohledu divačky, která se účastnila „autorské generační degustace“, to celé dopadlo takto:

    Příjemné překvapení přichází nedlouho po začátku inscenace, a to krásný čistý sborový zpěv lidové písně. Naštěstí nezůstane u jediné – zpěv se vrací, proměňuje a postupně ztrácí čistotu a soustředění, jak přibývá štamprlí a vína, až se změní v opilecké pořvávání.

    Dalibor v podání všestranného Daniela Borýska je zcela přirozený v roli mládence, který žije tradice své obce. Je s nimi srostlý, při diskusích o akci vystupuje ve prospěch folkloru, který mají všichni zdejší v krvi, protože jej žijí a není pro ně „souborem kulturních jevů venkovského obyvatelstva“.  Jeho výkon je obohacením celé hry – ať už mluví, pohybuje se po jevišti, nebo hraje na harmoniku.

    Peter Felix jako Pavlína/Pavel působí velmi přesvědčivě v roli člověka, který už nechce být jen trpěnou výjimkou k odškrtnutí ve stylu „my nejsme *cokoli*fobní, vždyť jsme mu to dovolili“. Jeho vnitřní svět má opravdovou sílu a každou projevenou emoci jsem mu věřila. Gusto, s jakým poslal spolučlenku výboru do nepříliš patřičných míst, šlo přímo z morku kostí.

    Obě tyto postavy mají hloubku, nesklouzly do prvoplánového zjednodušení, karikatury anebo banality. Jejich dialog z donucení byl vrcholem inscenace. Jejich uvěřitelnost byla hlavním přínosem celé inscenace.  

    Se svou vnitřní nejistotou se každá po svém vyrovnávají i dámské postavy. Táňa, přehnaně úzkostlivá organizátorka, hledá přes kontrolu všeho a všech kolem sebe jistotu a bezpečí. Jiná postava bojuje s pozorností rodičů skrze vztah k jídlu. Perfekcionistka s tabulkami skrývá svou nejistotu za exaktností. A sestra Táni se snaží zapadnout a zavděčit tím, že přijímá štamprle i za ostatní – jakési přijetí role, kterou si vybrala.

    Zmatek jsem cítila okolo postavy Mimy. Po jevišti se pohybovala skvěle, ale nebylo mi vždy jasné, zda jde o postavu, myšlenku, ducha nebo zpozdilou členku výboru. Lépe řečeno, ona byla vším tím, ale její jednotlivé roviny nebyly vždy zcela srozumitelně odlišeny.

    Už při příchodu do hlediště mě upoutal scénický „bordel“. Postupně se ukázalo, že byl záměrný. V přibližně 90 minutách jsme byli svědky úklidu ve vlastní duši i ve vztazích mezi postavami. Herci využívali kulisy až k eskamotérským kouskům. Symbolicky se tak nepořádek mohl přetavit v chaos v hlavách mladých lidí, jejich hledání, nejistotu, vnitřní i vnější konflikty. A ačkoli je na konci na scéně snad ještě větší nepořádek než na začátku, je to v pořádku, lépe je chaos z hlavy dostat ven než ho schraňovat a skrývat.

    Každá z postav nakonec dospěla ke katarzi a alespoň symbolicky překonala své hranice.

    Proč se postavy chovaly tak, jak se chovaly? Napadla mě otázka: Co děláme pro druhé a co z toho, co děláme pro druhé, děláme vlastně pro sebe? Hra se nebojí ukázat, že často své „nezištné“ činy konáme hlavně kvůli sobě, kvůli obrazu, který chceme o sobě mít. (Vždyť já vás mám rád! Proč myslíte, že tady na vás řvu?)

    Technická poznámka: myslím, si, že audiovizuální materiál na tabletu nebyl dobře viditelný z jiných než předních řad – možná by stálo za zvážení jeho promítání.

    Kateřinská zábava v Suché Lozi se jistě nakonec uskutečnila a byla jako každý rok vydařená. Stejně tak se vydařila i tato inscenace. Je obdivuhodné, kolik práce a s jakým výsledkem tým Ateliéru SKRZ během osmi měsíců odvedl. Počínaje vytvořením vlastního autorského textu, přes kompletní přípravu s pomocí profesionálů až k uvedení hry na jeviště. Výsledkem je kvalitní a místy i docela drsná výpověď o tom, co to znamená být mladý, hledat se, přijímat sám sebe a najít své místo mezi ostatními.

    ·

    ,

  • Slovácké divadlo: Farma zvířat

    Shlédnuto dne 26.10.2024 (premiéra) a 6.2.2025. Divácká recenze divadelního představení.
    Farma zvířat v režii Dodo Gombára se stala poslední premiérou Slováckého divadla v sezoně 2024, zřejmě podle hesla „to nejlepší na konec“.

    Nepřeháním. Tohle představení je tak vydařené! Pořád je na co se koukat (a také o čem přemýšlet). Zejména pohybová stránka a kostýmy jsou učiněným festivalem kreativity, fantazie a profesionality. Všichni zúčastnění vytvořili natolik dechberoucí podívanou, nevím věru, co vyzvednouti dříve.

    Začnu proto možná od lesa. Koňmi. Lupina, Molina a Boxer nezabírají možná tolik místa (prostorově), jako kdyby tam byly skutečné koně. Ale ovládnou prostor svou rozvážností. Tak si to představte, v poklidu si sedíte, hledíte na dokonalou kozu, jak zmateně organizuje tiskovou konferenci a najednou slyšíte odfrknutí. Tady někde za mnou přeci musí být kůň! No nebyl, byla to Lupina v podání Pavlíny Hejcmanové na jevišti.

    Takto můžu pokračovat. Kozu Majku Jiřího Hejcmana jsem zmínila. Koza rohatá, všežravá, nesmírně elegantní, trochu zmatená. Bombardovací letka holubů prezentována Jonatánem. Stoičtí krkavec Mojžíš a osel Benjamin. Nevědomá, těžko chápající ovce Sára v podání Petry Staňkové kladoucí úplně základní zdánlivě hloupé nebo naivní otázky, které odhalují až na dřeň absurditu toho, co se právě děje. S fenkou Janinou soucítíme, když jsou jí odebrány štěňata. Na jednom z nich, Matesovi, pak sledujeme přerod v surového rváče a pak ze surového rváče v uhlazeného surového rváče v padnoucím obleku. Nejenom člověka, i zvíře dělají šaty.

    Prasata jsou kapitolou samy pro sebe, na nich je ostatně nejlépe poznat vývoj charakteru postav. Nejprve jsou těmi, kdo se nejvíce nadřou, protože vše řídí. Pak jsou těmi, kdo se nadře ještě více, protože to už mají i úroveň, nejsou tak tlustá, chodí po dvou nohách, oblékají se jako lidé, spí v postelích jako lidé (a už asi ani nikdo nezkoumá, zda s prostěradly) a chlastají pivo a whisky jako lidé.

    No a drůbež, jak bychom mohly opomenout drůbež! Slepice bych označila za dokonalé, kdyby nebylo kohouta, který je ještě o hodně lepší. Já vím, že když je něco dokonalé, těžko mluvit o něčem ještě lepším, ale Jojo je přesně takový kohout, jakého měla moje babička na dvoře a kterého jsem se jako malé děvče bála. Skákal jako Jojo Jitky Hlaváčové, dorážel na mě jako Jojo i hlas měl jako Jojo. Asi se mu zdálo, že ve svých šesti letech jsem jenom větší slepice.

    I když – jak je zatím zřejmé – inscenaci skutečně dominují kostýmy a výrazové ztvárnění zvířat, příběh nezaostává. Odvíjí se plynule a bez zádrhelů. Na počátku je nadšení ze svržení vlády zlého farmáře, radost z toho, že nastala vláda zvířat sobě a očekávání zářných zítřků, o které je každý ochoten se přičinit podle svých sil. Zvířata minulost nechávají za sebou, určí si nová pravidla svého světa a vtělí je do čtyř zásad animalismu. Před okolním světem se téměř hermeticky uzavřou. Počáteční nadšení pro novou věc pomalu vyprchává. Ukáže se, věci se samy nezorganizují, a tak prasata převezmou vládu. Časem dochází k porušení každé ze zásad, což sebou přináší rozčarování. Čas plyne. Koza pozbyde svých rohů, prasata své tloušťky, bojový pes koženého oblečku, kohout opelichá, koně zestárnou, zvířata umírají a rodí se nová. Po generační obměně si zvířata nakonec už vlastně ani nevzpomínají, o co na začátku bojovala a jak ten boj dopadl. Na závěr se původně ostré hrany antagonistického bipolárního světa MY (zvířata) versus ONI (lidé) obrousí. Farma zvířat se opět stane Panskou farmou a přivítá návštěvníky ze sousedních farem. Zvířata se mění v lidi a není poznat, kdo je zvíře a kdo je člověk. Jako bonbonek na závěr se lidi od zvířat poučí, když zjistí, že zvířata na své farmě pracují dobrovolně za méně jídla a usilovněji, než na okolních farmách a žijí v podmínkách horších, než když tam byl farmář.

    Co mne hodně oslovilo z myšlenek hry, bylo různé pojetí svobody. Někdo se cítí svobodný, když má stužky a cukr. Jiný se cítí svobodný, i když za něj rozhodují jiní a má úzké mantinely. Další svou svobodu vidí v tom, že se dobrovolně udře k smrti pro jiné.

    Délka trvání představení je tři hodiny. Můj názor je, že na vyprávění jakéhokoli příběhu bohatě stačí 2.40 min, když 2.50, tak už to „mosí byt“. Musím však přiznat, že mi to uteklo a ani jednou jsem se nepodívala na hodinky, kdy už bude konec. Pořád mě dění na jevišti bavilo.

    ·

  • Slovácké divadlo: Tramvaj do stanice touha

    Shlédnuto dne 25.01.2025 (premiéra). Divácká recenze divadelního představení.

    Slovácké divadlo uvedlo jako svou první premiéru v nové sezóně slavné psychologické drama Tennesseeho Williamse Tramvaj do stanice Touha v režijním nastudování Anny Davidové.

    Tento titul patří mezi nejikoničtější díla americké dramatiky a jeho zpracování vždy vzbuzuje vysoká očekávání. I já jsem byla napjatá, zejména po oznámení obsazení a týmu tvůrců. Jak se inscenace povedla?

    Silnou stránkou inscenace je propracovaná psychologická kresba hlavních postav a skvělé herecké výkony tria Hejcman (Stanley), Hejcmanová (Blanche) a Hlaváčová (Stella).

    Stella v podání Jitky Hlaváčové balancuje mezi svou vášní ke Stanleymu a loajalitou k sestře. Jitka Hlaváčová perfektně vystihla rozpolcenost hrdinky, která miluje svého manžela a ví, proč s ním zůstává v malinkatém bytečku. Je samostatná a sebevědomá. Přestože podmínky, ve kterých žije, jsou podstatně horší než ty, ve kterých vyrůstala, nelituje odchodu z rodičovského domu Belle Rêve. Život bohaté jižanské společnosti nechala za sebou a nežije v minulosti. V průběhu hry je však patrné, že Jih v ní svým způsobem zůstal zakořeněný. Na svém manželovi vidí především jeho dobré stránky, i když má temné násilnické chvíle, kdy ani ona před ním není v bezpečí. Svou sestru přijímá takovou, jaká je. Projevuje s ní až andělskou trpělivost, naslouchá jejím útěkům do fantazií a brání ji před Stanleym.

    Pavlína Hejcmanová fantasticky ztvárnila Blanche jako ženu na hranici šílenství, která zoufale lpí na iluzích o vlastní výjimečnosti a společenské úrovni. Její postupné propadání do bludů je přesvědčivé. Blanche se upíná k minulosti, budoucnost je pro ni vidinou, ale současnost popírá. Traumatický zážitek z raného mládí ji připravil o schopnost zvládat realitu. Chce si udržet úroveň, na jakou byla zvyklá. Vůbec se nehodí do prostředí, ve kterém se ocitla, ale nemá na výběr. Kritizuje Stellin způsob života, bydlení i výběr partnera, kterého vidí pouze jako primitivního rváče. Pohrdá prostředím, ve kterém její sestra žije. Postupně se propadá do snů a vidin, ztrácí kontakt s realitou. Nedokáže se od minulosti odtrhnout a dívat se dopředu.

    Stanley v podání Jiřího Hejcmana je prezentován jako zemitý, hrubý a dominantní muž, který dává najevo svou přímou fyzickou sílu. Je na jednu stranu schopný člověk, se Stellou si skvěle rozumí ve své živočišnosti, ale je také rváč a násilník, který si své zlé chvíle vybíjí i na Stelle. Přesto vidíme, že ji miluje. Blanche prohlédne na první pohled, vidí průsvitné lži, konfrontuje ji s realitou, až ji nakonec zcela pokoří.

    První část inscenace má skvěle nastavené tempo, s psychologicky perfektně demonstrovanými charaktery postav a vztahy mezi nimi. Od příchodu Blanche a jejího zděšení nad podmínkami, ve kterých její sestra žije, občasného Stellina zaváhání, když neví, v jakém rozpoložení zrovna Blanche bude, až po Stanleyho přímočarost, poživačnost a hrubiánství. Násilí je explicitní, s důrazem na fyzické herectví.

    Ve druhé části se nálada představení „jižansky rozvláční“. Blanche s manžely v minibytečku zůstává a po dobu několika měsíců najdou jakýsi způsob spolužití, které funguje až do doby, kdy Stanley překročí všechny hranice chování. Dialogy místy plynou způsobem „jedna postava něco řekne, druhá postava něco řekne, první postava něco řekne, třetí postava něco řekne“. Nakonec se Blanche definitivně zblázní. Stella s výčitkami, které ji budou pronásledovat, umožní „odklizení“ své sestry. Právě závěr se vytrácí do náznaků a fantazie diváka a pro mě osobně byl hodně zmatený.

    Kostýmy odpovídají době i charakterům postav. Blanche má krásné šaty a spoustu bot, které se k prostředí nehodí, ale přesto je nosí, aby si uchovala zdání blahobytu. Pečlivě se obléká, líčí a snaží si věci malovat narůžovo, ač je situace bezvýchodná.

    Konflikt ve hře z velké části těží z prostorové těsnosti bytu, ale kvůli častému přesunu děje před naznačené rozměry bytu v kontejnerech těsný prostor ztrácí na důležitosti.

    Upřímně – nastudování hry je výborné, ale nikoli výjimečné. Podoba scény a stylizace připomíná druhý nálev kvalitního zeleného čaje (prvním nálevem byli Opilí). Což ovšem je skvělý výsledek.

    ·

  • Divadelní soubor Karla Hogera: Česká maminka

    Ochotnický soubor Pavla Högera: Česká maminka. Shlédnuto dne 11.10.2024 (premiéra).

    Novým kouskem v repertoáru ochotnického souboru Pavla Högera ze Strání se stala hra Richarda Branalda Česká maminka v režii Romana Tomáše. 

    Pojďme se nyní, milí přátelé, na křídlech Branaldovy hry přenést v místě i v čase: na český venkov počátku minulého století. 

    Začnu silnými stránkami představení. Ochotničtí herci odvádí skvělý výkon, díky opulentní scéně evokující selské hospodářství z českého venkova na začátku dvacátého století je jeviště zaplněné, fungují příchody i odchody postav. Léto, poklidné poklízení hospodářských zvířat (takto nejoblíbenější činnost Růženky, jedné z postav hry) i lopotu na nedalekém poli jsem si dovedla živě představit. Chápala jsem znaveného čeledína Jakuba, když si po takové práci sedl, zapálil fajfku a hudroval na dnešní nezvedenou mládež. 

    I další postavy hercům dobře sedly, sehranost souboru je jeho silnou stránkou a patří bezesporu ke kladům představení.  

    Maminka Bártová, vdova, matka dvou dětí a vychovatelka schovanky Růženky neuvěřitelně trpělivě řeší jejich vztahové a osobnostní krize. Vůči svým dětem je natolik nekritická, že nedokáže zamezit úpadku svého syna Jana ani přehnanému sebevědomí své dcery Heleny. Nechá se od dětí peskovat a miluje je opičí láskou. Humor a vtip do hry vnášel Vít Máslo, řezník po otci a duší básník. Každé jeho vystoupení bylo vítaným a vtipným osvěžením děje. 

    Hra se točí kolem vztahových peripetií Helenky a jejich nápadníků Jiřího a Pavla a kolem nešťastně zamilovaného Víta a odmítavé Růženky. Další dějovou linkou je vývoj nezvedeného syna Jana, zběhnuvšího ze studií,  kterému se statek po víru velkého města zdá být tím nejnudnějším místem na světě, protože tam není co dělat. Tedy práce je tam dost, jenom si Jan pod pojmem “něco dělat” nepředstavuje právě práci na poli. 

    Kostýmy byly krásné a odpovídaly módě počátku minulého století. 

    Fungovaly všechny součásti představení, až na hru samotnou. V první polovině hry se nic moc neudálo a ta druhá polovina to jenom dotáhla do konce. Děj, ve kterém to mělo jiskřit, se bavil typickými situacemi venkovského života – láskou, sváry mezi generacemi, hledáním svého místa ve světě. První polovina představení se táhla, ve druhé části se tempo ale opravdu jenom malinko zrychlilo, aby došlo k logickému vyústění. Zbloudilý syn našel správnou cestu a polepšil se, všechna srdéčka se správně zamilovala a spojila, mamince odlehlo. I nám, protože čas od času jsme její otázku „Jak tohle skončí?“ doplnili ještě další „A kdy?“. 

    Této konkrétní hře by prospěla aktualizace a významné přidání na tempu, nebo zkrácení, aby získala trochu spád a dynamiku. Jistě, hodnoty, o které v ní jde, jsou nadčasové, ale kvůli rozvláčnosti postrádá šmrnc a to je velká škoda.

    ·

  • Slovácké divadlo: Zapeklitě

    Shlédnuto dne 22. června 2024 (premiéra) a 7. listopadu 2024. Divácká recenze divadelního představení.

    Slovácké divadlo uvedlo rockové divadlo Zapeklitě autorů Pala Drábka a Ondřeje Kyase ve světové premiéře již v červnu. Celé představení vychází z antických příběhů a Shakespearových děl, hudba je původní. Dějová linka je spletitá, jak se na pořádnou hru se zpěvy patří. Najdeme zde lásku praktickou, platonickou i vypočítavou, mužské části protagonistů se dostane poučení a někteří se i polepší, ženské části se dostane vzrušení i zklamání a dojde k jednomu přerodu z naivní husičky v bestii… Celým dějem se proplétá nadpřirozeno a magie, rozum bojuje s citem a fantazií, s ochotou nechat se okouzlit a unést pozlátkem a leskem třpytek na showmanově oděvu, aby se nakonec ukázalo, že třpytky jsou omšelé, satén se již neleskne…  

    Magickou atmosféru na jevišti vytvářejí barevné projekce a dynamické světelné efekty. Scéna se vůbec povedla, stejně tak i kostýmy, které podtrhovaly charakter jednotlivých postav. Postavy vyžilého rockera Grobiana, platonicky zamilované Minotti a Markolta měly tu správnou kolotočářskou třpytivou omšelost devadesátých let minulého století.

    Tomáš Šulaj v roli Grobiana jako vždy nezklamal. Zahrál a zazpíval charismaticky a s nadhledem stárnoucího seladona, tedy vlastně rockera, na každé štaci obluzujícího místní dámy.

    Natálie Rašín jako bohyně lesa byla naprosto podmaňující.  

    Nejpůsobivější ovšem byl přerod Isabelly, manželky radního v podání Kateřiny Michejdové ve druhé části představení. Když uvolní bestii v sobě a z naivní husičky se stane sebevědomá mladá dáma, jedná se o nejlepší dramatický moment představení.

    Představení jsem viděla již v červnu na premiéře. Od té doby jsme s recenzí otálela. Mé dojmy přitom byly docela jednoznačné: mám ráda všechny herce, kteří ve hře vystupují, ale ta hra byla jenom dlouhým slepencem oblíbených motivů jiných, bezpečně mrtvých autorů. Délka přes tři hodiny, prostě mi přišlo líto času a námahy herců (zvláště těch, které nevídáme tak často, jak bychom si přáli, jako např. Tomáše Šulaje) a nakonec i nás, diváků. Navíc mám citlivé uši na úroveň zvuku a hercům nebylo při zpěvu rozumět, jak byli převálcováni hudbou. Písně nikam děj neposouvali, připadaly mi až zbytečné, což je ovšem u rockového divadla dost podstatná vada, že ano. Prostě jsem si to neužila.

    Nenechala jsem se odradit a šla jsem ještě jednou, abych si svůj názor potvrdila anebo upravila. Potěšilo mne, že v představení došlo k několika změnám, které ze hry udělaly šmrncovní náplň příjemně stráveného večera. Především došlo k vypuštění několika scén a zkrácení na dvě a půl hodiny. Nesmírně to pomohlo. Pravda je, že některé dějové linky jsou pak vysvětleny jako v Cimrmanech při rekonstrukci operety Proso, ale vůbec ničemu to nevadí. Důkazem je například to, že nevím, co vypustili, nechybělo mi to tam, protože představení najednou mělo spád. Také zpěv a hudba byli v rovnováze a najednou se mi ty hudební motivy zdály pěkné, písně byly k věci a bylo ve hře všeho tak akorát.

    Já jsem to viděla dva krát, Vám to možná bude stačit jednou. Nepřipravte se o tuto příležitost. Na repríze jsem zaznamenala velmi pozitivní ohlasy spoludiváků. Líbily se písně i jejich podání i hra samotná.

    ·