DILETANT V DIVADLE

  • Limonádový Joe

    Shlédnuto dne 21. června 2022 a 13. září 2023. Divácká recenze divadelního představení.

    Najde se vůbec někdo, kdo neviděl slavný film Oldřicha Lipského Limonádový Joe aneb Koňská opera? Dodnes si pamatuji, jak mi v dětství jeho obsah vyprávěla kamarádka, a to podle těch kakaových skvrn velikosti mexického dolaru, podle kterých se pak všichni, padouch i hrdina, stali všichni jednou rodinou, anžto v rodinném podniku je potřeba nejenom obchodního cestujícího s lihuprostou limonádou (náš hrdina Joe), ale i někoho, kdo se postará o marketing (náš padouch Hogo Fogo). Uplynula pak ještě nějaká doba, než jsem film skutečně viděla a přála bych vám tu radost, když jsem si uvědomila, že je to právě to, o čem mi nadšeně vykládala ona kamarádka.

    Od té doby jsem ho samozřejmě viděla 100x a pokaždé, když se dívám, těším se na své oblíbené scény, směji se předem a moc si to užívám.

    Asi nejsem jediná, a proto je myslím velmi těžké přetavit tento příběh do divadelní hry (byť existovala ještě dříve než film), která by snesla srovnání s filmem. Úplně nejnevděčnější je v mých očích role arizonské pěnice Tornado Lou. Můžeš dělat, to chceš, pořád tam je famózní Květa Fialová.

    Představení začíná pěkně zostra rvačkou v hospodě a seznámíme se tak hned s jeho nejsilnější stránkou, kterou je choreografie jednotlivých hudebních čísel, rvaček a přestřelek. Je to dechberoucí, zábavné a má to spád, dívá se na to jedna radost.

    Divadelní hra ve Slováckém divadle je pojata jako reklamní kabaret, revue se „zpěvy a tanci“. Písně, a to jak nové, tak notoricky známé z filmu jsou předvedeny v různých žánrech s občasnou reklamní vsuvkou pana Kolaloky, který je osobně přítomen a obohatí mezihrou na kytaru a zpěvem. Hudební čísla v představení jsou jeho druhou nejsilnější stránkou.

    Zejména pánská část ansáblu válí s obdivuhodným elánem, a to jak ve zpěvu, tak v tancích, žádné z těchto čísel nemá chybu. Hogo Fogo v podání Toma Šulaje je okouzlující zloduch (nakonec, kdy nebyl?). A blues před přestávkou je absolutní pecka.

    Limonádový Joe v podání Jiřího Hejcmana je karikaturou. Jak uvádím výše, viděla jsem tohle představení podruhé po roce. Je mnohem lepší. Když byla hra uvedena, zdál se mi být Joe hrozně šroubovaný, karikatura kladného hrdiny byla přehnaná. Nyní, s časovým odstupem třinácti měsíců je představení odlehčené, herci se baví, nikoli však prvoplánově sami pro sebe, ale baví se i divák v hledišti. Joe je stále karikaturou, ale snesitelnou a velmi vtipnou. Je to takový Mirek Dušín – cesťák s kšticí Elvise Presleyho. Musím říct, že napodruhé jsem bavila mnohem lépe než napoprvé.

    Netajím se tím, že představení, které trvá déle než 2.40 je zbytečně dlouhé. Limonádník je střídmý nikoli pouze v otázce požívání lihovin, ale i co do času, představení totiž trvá pouhé dvě hodiny. Proto má rychlý spád, ani chvíli se nenudíme. Pořád nás zaměstnává, ať už skvělými tanečními a pohybovými čísly, vynikající hudbou anebo vizuálně – takový kaktus velikosti Jiřího Hejcmana je opravdu pěkná podívaná.  

    Jedna výtka směřuje k divačce, která si o přestávce zakoupila něco šustivého – uvědomte si prosím vy všichni, jak tam sedíte, když se zhasne a je tma v hledišti, neznamená to, že není slyšet! Šustění papírků ruší, leze to na nervy a myslím, že v tom nejsem sama.

    Také si dovolím odpovědět na otázky z dotazníku v programu – pro svou vlastní potěchu a poznání.

    1. Oblíbená kovbojka: Italské spaghetti westerny s Terencem Hillem a Budem Spencerem
    2. Vaše první setkání s Limonádovým Joem – popsala jsem na začátku recenze
    3. Váš vztah k této příkladné postavě: veskrze kladný, mám ráda lívance (referuji k programu, kde je vzpomínka Květy Fialové na to, jak Karel Fiala vypadal jako lívanec a to bylo to pravé,  proč roli získal. Hejcman je v této roli také lívanec, lívanec se kšticí Elvise Presleyho.)
    4. Vaše nejoblíbenější hláška z filmu: Já se vrátím a se mnou přijde zákon. (Mimochodem, tohle v divadle nezaznělo.)
    5. Vaše zamilovaná postava: Tornado Lou, arizonská pěnice
    6. Výzva pro vaši profesi: napsat recenzi
    7. Váš oblíbený mok: víno
    8. Váš vztah ke koním: z dálky kladný
    9. Máte zbrojní pas? Ne
    10. Na so si nejraději hrajete? Na to, jak vše stíhám a všemu rozumím
    11. Máte mateřské znaménko? Ano
    12. Váš vztah ke Slováckému divadlu: veskrze kladný, je to moje oblíbené divadlo.

    A co moje obvyklá parta, se kterou chodím do divadla? Řekla bych, že náročného diváka prahnoucího po hluboce existenciálních prožitcích příliš neuspokojí. Ale moje kamarádka Jana byla nadšena, manžel pouze postrádal spoře oděné děvy, ale nestěžoval si, Lenku bych na to klidně vzala. Tak neváhejte a jděte.

    ·

  • Teror

    Shlédnuto dne 31. srpna 2023. Divácká recenze divadelního představení

    Slovácké divadlo v současnosti uvádí dvě hry v rámci „off“ repertoáru. Jednou z nich je Teror Ferdinanda von Schiracha. Představení se hraje v jednací místnosti Okresního soudu v Uherském Hradišti.

    Za sebe musím říct, že divadlo mimo tradiční budovu mám ráda, ať jsou to venkovní představení jako Romeo a Julie na nádvoří Reduty, nebo také ráda vzpomínám na Večer na psích dostizích, který se hrál v klubu Mír ještě v době před zákazem kouření. Tam jste si opravdu mohli na ten hustý dým i čagánek nebo kabelku pověsit. (Tedy smrad to byl hrozný, ale pro tu inscenaci velice příhodný.)

    Tu a tam k soudu chodím, tak jsem se zájmem sledovala, jak si herci se svými rolemi poradí. Jako obvykle, skvěle. Sice tak říkajíc „televizně“, tedy např. chodili po soudní síni, což je normálně nemyslitelné, ale víme, že jde o divadelní hru, tak to nebylo nic nepatřičné. Nakvašená státní zástupkyně, rutinou poznamenaný soudce a zapálený advokát byli na místě, svědek i poškozená rovněž. Nade všemi čněl obžalovaný, jeho postava byla konzistentní, s pevným charakterem, viděli jsme, že je srovnán sám se sebou i s životem, ochoten převzít odpovědnost tam, kde podle jeho mínění jiní selhali. Vyzařoval velkou morální integritu, věřila jsem jeho motivaci i tomu, že si byl plně vědom důsledků nejenom svého konání, ale i nekonání.

    Nechci úplně rozebírat pointu hry, myslím, že v tomto případě je nejlepší na ni zajít a nechat se vtáhnout do příběhu. I když téma je opravdu náročné, provedení hry nemá charakter těžkého představení, které by člověka uvrhlo do deprese z dnešního světa. Teror je o relativizaci základních lidských hodnot a principů. O tom, zda jsme schopni rozeznat, kdy má smysl na nich lpět a kdy nastává ona výjimečná situace, která se principům a hodnotám vymyká. (Nezapomínejme například na tu situaci, kdy z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu nebyla zločinem.)

    I když státní zástupkyně i obhájce dělají svou práci a pochopitelně se nás snaží ovlivnit a zmanipulovat na svou stranu, nejedná se o hru, která by kázala a vychovávala, nevnucuje ani neukazuje svůj jediný správný náhled na svět. Což je pro mne velmi osvěžující, pokud něco vyloženě nesnáším, je to divadlo „vychovávající diváka“. Tato hra nás nechává vytvořit si svůj názor, chce od nás, abychom přemýšleli nad tím, co se stalo a na konci přijali svou odpovědnost a rozhodli o vině nebo nevině. S vědomím, že člověka, který je obžalovaný, buď pošleme za mříže na doživotí (je mu něco kolem 35 let) anebo ho osvobodíme a ponecháme ho jeho svědomí.

    Jako diváka by mne zajímalo, jak by provedení hry vypadalo, kdyby si státní zástupkyně a obhájce vyměnili místa.

    Představení končí výrokem soudu o vině/nevině. Jak jsem uvedla výše, hlasují diváci. Představení bylo vyprodáno (tzn. přítomných bylo 50 diváků), hlasování skončilo 12 vinen/31 nevinen. 7 diváků nehlasovalo. Na stránce https://terror.theater se můžete podívat, jak dopadla hlasování při uvedení hry na celém světě. Je to zajímavá podívaná. Doporučuji však podívat se tam až poté, co hru shlédnete a sami si na základě argumentů obou stran vytvoříte názor na skutek obžalovaného a sami za sebe rozhodnete, zda je nebo není vinen.

    ·

  • Nepožádáš manželky bližního svého

    Shlédnuto dne 19. srpna 2023. Divácká recenze divadelního představení.

    V podání divadelního souboru Karla Högera ze Strání shlédli diváci na nádvoří ostrožského zámku hru Jana Havláska z roku 1979 v režii Miloslava Záleského, Nepožádáš manželky bližního svého.

    Jedná se o veselohru z dob, kdy se jezdilo na rekreace ROH. Jeden starý mládenec, takto předseda JZD, na takové rekreaci namluví svým třem spolubydlícím, že je šťastně ženat a výhody manželství jim popíše tak barvitě, až se i oni rozhodnou do půl roku vstoupit do svazku manželského a své manželky předvést osobně u něj doma.

    Pochopitelně, první, kdo nějakou manželku nemá a potřebuje ji, je onen starý mládenec, požádá proto svého kamaráda, hlavního agronoma, aby mu půjčil svou paní.

    Situace je rozehrána, 4 ne/manželské páry nás dobře baví. Herecké výkony jsou velmi dobré, uvěřitelný je zejména manžel, který svou manželku musel nechťa půjčit. Ve vhodnou chvíli se objeví tetina, která veselohru pozvedne ještě o stupínek výše.

    So se mi líbilo nejvíc: ona tetina. Bohužel k dispozici nebyl program s obsazením, tak nemůžu jmenovat jednotlivé herce.

    Režie představení byla velmi dobrá. I když v některých obrazech se herci trochu motali jeden přes druhého, protože jich muselo být na jevišti moc, celkově byla scéna funkční. Pravdou ovšem je, že dvě zámecká sofátka věcně úplne nezapadaly do představy, kterou máme o běžném zařízení staromládeneckého domu předsedy JZD někdy v 60. – 70. letech. Svou funkci pro účely hry a posun děje však splnily.

    Nebudu prozrazovat rozuzlení hry. Z podstaty žánru tak nějak tušíme, jak to asi může dopadnout, vyústění ovšem není úplně prvoplánové a to slouží hře ke cti.

    V roce 2023 je trochu zvláštní poslouchat o melioraci a 100 ha, které je nutno proměnit na pole, aby bylo více pšenice, jenom to dokládá, že každá doba má jinou vizi a priority.

    ·

  • Na zajíčka aneb Komu není rady, tomu ucho utrhni

    Shlédnuto dne 18. srpna 2023. Divácká recenze divadelního představení.

    Na nádvoří ostrožského zámku proběhla premiéra nového divadelního představení v podání Ostrožsko-Lhotského divadla. Ideální konstelace: moje oblíbené venkovní prostředí a sice inkognito, ale moje oblíbená hra v úpravě Jaroslava Fránka.

    Představuji si jednu z prvních zkoušek skoro jako v Záskoku od Mistra (volně parafrázováno):

    1. – Co budeme hrát? Nějakou novotu?

    2. – Ano, tady jsem přinesl novou hru, Na zajíčka se to jmenuje.

    1. – Poslyšte, proč psát nové hry, když lidi chtějí starý a osvědčený? Známe přece společně celou řadu osvědčených kusů. Co třeba Zkrocení zlé ženy?

    2. – Víte, jak bych to… Zdejšímu starostovi byla slíbena premiéra nové české hry. Tu hru jsem mu dedikoval a on si toho velice považuje. Ale kolegáčkové, buďte bez obav. Ono to vlastně je Zkrocení zlé ženy. Shakespeare je navíc bezpečně mrtvý… Na nějakou tu úpravu si nebude stěžovat…

    1. – A je po starostech!

    Přiznávám, že mi trochu vadí, že nikde nebylo alespoň drobným náznakem uvedeno, že hra je na motivy Zkrocenky. Ale koneckonců, ani Helen Fieldingová v podtitulu Bridget Jonesové neuvádí, že vykradla Pýchu a předsudek. 

    Hra je sepsána celkem svižně, publikum ocenilo vtipné momenty (a nebylo jich málo), někdy dokonce i zámecké hodiny hrály s herci (když odbily devátou večer právě v momentě, kdy Kateřina v devět ráno vychutnávala sladkou kávu, což byl velmi milý moment).

    Skvělí byli Kateřina a Petr. Kateřinino zkrocení nebylo jejím ponížením, ale sebereflexí.

    Dramaturgická vložka – nebudu více prozrazovat, abyste nepřišli o překvapení, pokud se na hru vyberete, ale šlo o velmi nápadité odlehčení.

    Herecké obsazení odpovídalo typově postavám, páry se k sobě dobře hodily, chemie na jevišti docela pěkně fungovala.

    Když píši, že hra je sepsána celkem svižně, neplatí to bohužel o jejím provedení. Nevím, zda měli aktéři možnost z pohledu diváka vidět hru jako celek. Nejvíce jí ubližují neustálé přestavby scény. Neuvěřitelně to hře ubírá na temporytmu. Když po třech větách opět dochází k přestavbě scény, a ta přestavba trvá delší dobu než dialog, který proběhl, je to dlouho. Když se tak děje v průběhu hry prakticky pořád, je to moc.

    Podle mne se služebné jako průvodkyně hrou dobře osvědčily, možná by na posunování děje postačily místo těch neustálých přestaveb. Hra by určitě získala podstatně lepší spád a přidalo by jí to na atraktivitě alespoň 20%.

    Je to tak, slabou stránkou představení je scéna. Na jevišti je příliš mnoho věcí, což občas způsobilo problém „kam s ním“.  Také herci měli trochu zmatek v tom, odkud přijít a kam odejít.

    Také si myslím, že nebylo nutné představení natahovat přes přestávku. Vše podstatné jsme se dozvěděli už v první části a sdělení z druhé části představení bylo možné začlenit na její závěr.

    Že by byla pak hra příliš dlouhá? Nebyla.

    Zbytečná byla dějová linka s Ňuňánkem a také postava těhotné Vanessy a jejího manžela. Pokud jde o postavu třetí sestry, ta alespoň měla vývoj a rozuzlení, kdežto u Ňuňánka jsme se pointy nedočkali. Chápu, že v divadelním souboru, který uvádí jednu hru každý rok, si chce zahrát co nejvíce členů, ale trpí tím pak dramaturgie hry. 

    Je škoda, že herci nevyužili pár momentů, kdy bylo možné improvizovat, nebyli na sebe napojení a asi neměli ani text hry tak vžitý, aby z něj mohli odběhnout a pak se vrátit.

    Ovšem soubor ví, pro koho hraje a publikum bylo spokojeno, takže na závěr (a to včetně mně) odměnilo herce mohutným aplausem.

    ·

  • Romeo a Julie

    Shlédnuto dne 26. června 2023. Divácká recenze divadelního představení.

    Mám ráda představení pod širým nebem, obzvláště když se sejde krásný vlahý letní večer, nádherné prostředí typu nádvoří Reduty v Uherském Hradišti, moje oblíbené divadlo a klasická hra jako je třeba Romeo a Julie.

    Krátká verze hodnocení je jednoduchá: Je to skvělé, běžte na to, ať už abyste si doplnili vzdělání, pokud jste o hře dosud jenom slyšeli, anebo abyste strávili jeden další velmi příjemný večer při sledování tohoto příběhu velké a krátké lásky až za hrob.

    Všichni víme, o co jde. Nastudování je klasické v tom nejlepším slova smyslu, žádné násilné aktualizace. Romeo je nejistý a romantický mladý muž, Julie mladinká dívenka, potkají se, zamilují se, vše proběhne, jak má včetně tragického vyústění. Hra přímočaře sleduje známou linku – Montéci a Kapuleti, pane, vy si na mně cucáte palec?, smrt Merkucia, smrt Tybalta, Romeo, Julie, láska na první pohled, svatba, jed, nedoručený dopis, jed, dýka a je po všem. Vše je na svém místě, i balkon.

    Nastudování skvěle dávkuje humor, grotesku a nezbytnou tragédii. Možná by někteří tu tragédii i rádi trochu hlouběji prožili, za mě jí tam bylo tak akorát.

    Proti silným emocím lásky mezi dvěma mladými lidmi a nenávisti mezi dvěma starobylými rody stojí právě tak silná odtažitost rodičů Julie a také odlehčení v podobě klauniád a groteskních čísel předváděných Tomášem Šulajem (napřed v roli cynického Merkucia, příhodně zabit, aby se pak slavně vrátil jako strážník, muzikant a „nejlepší apatykář ever“), Zdeňkem Trčálkem a Františkem Maňákem.

    Julie Peťky Staňkové není naivní, spíše je exaltovaná až hysterická (ne ovšem ve smyslu projevu, ale jakési nutkavosti řešit zbrkle svůj problém). Romeo je melancholický, introvertní. Obklopuje ho „chlapácká“ družina, trousící obhroublé vtípky a kypící cynizmem. Mladým lidem chybí někdo blízký, kdo by jim poradil klidné a smírné řešení jejich situace, někdo, kdo by jim poradil, ať nespěchají, že není třeba oddávat se žalu, někdy vše zhojí a vyřeší čas jednoduše tím, že plyne. Jediný, kdo je ochoten je vyslechnout a nabídnout řešení je mnich, sice z podstaty věci osoba svatá a skvělý bylinkář, ale jako vztahový poradce značně nepraktický.

    U Julie známe i její oba rodiče, vidíme a tušíme, jak složitý si vytvořili vztah. U Romea vidíme jeho otce, ten však do děje nezasahuje, byť se zdá, že je rozvážnější a že Romeo má svou melancholickou povahu po něm.

    Paris, Juliin druhý nápadník, je zde směšný a vážně ho začneme brát, až když ho polidští jeho posmrtná oddanost Julii.

    Živá hudba v podání violoncella je úžasný prvek.

    Představení jsem viděla po třetí, první pokus před dvěma lety rovněž na nádvoří Reduty nevyšel, kvůli dešti se nedohrálo. Druhý pokus, již v kmenové budově divadla, byl tak dobrý, že jsem to musela vidět znova. Došlo ke změnám v obsazení dvou výrazných menších rolí, což mně mrzí. Paní Vacková v několika hrách dostala příležitost předvést svůj komediální talent a role chůvy v Romeovi a Julii jí z tohoto pohledu sedla jako ulitá. Možná se mi to jenom zdá, ale chůva si nyní nevydobyje tolik prostoru. To stejné platí pro druhý případ, kterým je sluha zvaný Petr Jožky Kubánika.

    Scéna je jednoduchá a funkční.

    Ano, některé deklamace možná zanikly v nedokonalé venkovní akustice, anebo byly příliš rychlé, takže je divák nestihl vstřebat. Radost a hravost herců však atmosféru Verony dokonale dotvořily. Také místní hrdličky se toho večera snažily. Holt, Čespír (pan Kaplan promine). Myslím, že i tento bard by zamáčkl slzu dojetí, že se ten jeho kus zase raz někdy někde povedlo s takovou radostí a hravostí zahrát.

    Samozřejmě po 400 letech i v novém překladu text občas zní jako blbost… ale je to ve verších… takže to zní líp. V programu jsem se dočetla, že i na daktylotrochejský pentametr se vzestupnou tendencí došlo, ale neděste se, jako divák, který přišel do divadla za příjemně stráveným večerem to ani nepoznáte. Naopak, když Romeo pod balkonem mluví ve verších o očích a hvězdách, možná vám hlavou probleskne otázka, kam se z našeho života vytratila poezie?

    (Dovětek pro úplné začátečníky: okřídlené „Co do jména? Vždyť co růží zveme, pod jiným jménem vonělo by stejně“ pochází právě z této hry.)

    A pokud jde o moji obvyklou partu, se kterou do divadla vyrážím, toto představení je vhodné pro všechny skupiny osob, i pro moji kamarádku Lenku, i pro mou dceru Katku a manžel jej rovněž ocenil. Snad jenom osoby, které vědí, co je ten pentametr a vyžívají se v tom, že rozlišují, zda má tendenci vzestupnou či nikoli, a to je jediné, co je na divadle zajímá, by tuto zábavu považovali za pokleslou. Já jsem tolerantní, ať se nechají unášet poezií rozloženou na atomy. My si mezitím užijeme příjemný večer.

    ·

  • Opilí

    Shlédnuto dne 8. června 2023. Divácká recenze divadelního představení.

    Představení jsem viděla podruhé. Tentokrát jsem si přečetla program, abych se teoreticky připravila. Můj záměr je vidět jednou představení tzv. bez kontextu, bez jakýchkoli předem vyhledávaných znalostí a na podruhé se připravit. Je to pokaždé jiné a má to něco do sebe. Takže prvním měřítkem pro hru je to, zda na ni vůbec půjdu podruhé. Už to znamená v mých očích 3 hvězdičky z 5 – stojí to za večer strávený v divadle.

    A Opilí jsou ještě lepší. Pokud si myslíte, že své herce znáte nazpaměť, mýlíte se. Kostýmy jsou tak skvělé, že Pavlínu Hejcmanovou rozeznáte až na konci prvního výstupu, a to jenom proto, že ji hledáte, protože tam přeci má hrát. O něco, ale skutečně jen o málo jednodušší to je u Kláry Vojtkové. Kdo hrál Lawrence jsem si dohledala ještě jednou v programu po druhém shlédnutí představení. A to prosím nemluvím jenom o vzhledu herců a tím pádem o dokonalých vlásenkách a kostýmech, ale i o jejich výrazu a vystupování, se kterým si skutečně dali práci. Podotýkám, že po celou dobu, kdy je nepoznáte, herci mluví! Takže opravdu klobouk dolů před tou proměnou!

    Scéna je nádherná. Má v sobě to světlo ze svítání, když se udělá cink a najednou není noc, ale „brieždi sa“ (tedy svítá. Píšu česky 30 let, ale někdy prostě ten nejlepší výraz v češtině nenajdu).

    Co mně od prvního momentu pohltilo, byla pohybová stránka představení. Slovácké divadlo má skvělé choreografie v mnoha představeních, ale Opilí jsou výjimeční pro mě až baletní precizností. Ať už jde o groteskní momenty jako úvodní vystoupení Marty anebo dlouhá cesta domů v podání Gustava a Lori, nebo střídání figur se svatozáří na orloji v závěru první části představení, nebo snové momenty v podání Laury v průběhu celého představení (a nezapomeňme na „dobrý den“ moment Rózy, choreograficky perfektně načasovaný), vše je na svém místě. Za mě je pohybová stránka představení jeho největší předností.

    Vše velmi vhodně doplňuje hudba.

    Co se však těžko může někomu překonávat, je právě téma představení. OPILOST. Je totiž hodně dobře ztvárněná otravným opakováním bezobsažných plků vydávaných za hluboké pravdy, opileckou upřímností, ze které vyvěrají přiznání, které bychom raději nikdy neučinili. Ale stalo se… a opilecké svítání se nedá jenom tak vymazat a s tímto pocitem sledujeme všechny ty opilce a je nám za ně stydno, trapně a cítíme se nepříjemně a nesví.

    Abych byla úplně upřímná, zdřímla jsem si při prvním shlédnutí při monologu Lawrence v druhé části představení a při druhém shlédnutí před orlojovým defilé v první části představení. Opilecké kecy nemám ráda a myslím, že základní problém, který s touto hrou pro diváka vzniká je ten, že se může cítit jako střízlivý řidič na rozjeté pařbě. Všichni se skvěle baví, čím dál, tím víc, jenom on je střízlivý a ten poměr je opačný.

    Pro koho toto představení je? Určitě ne pro moji kamarádku Lenku, která má ráda komedie a jde do divadla, aby vypla a bavila se, myšleno smála se a zapomněla na starosti všedního dne. Ale pro moji dceru, která miluje divadlo, je to perfektní volba. Dokonce i pro mého syna, který vyhledává představení, které ho obohatí a donutí přemýšlet. Můj manžel by to dal (já bych řídila, aby si mohl dát 2 * dvě deci), ale pro úplný klid v rodině bylo dobře, že šel raději tančit.

    Představení je podstatně vtipnější a stravitelnější s kontextem, tedy když víte, do čeho jdete. Stojí za vidění? Rozhodně. Není to přímočará hihi haha zábava, ale pokud jste otevřeni novým zážitkům ve vašem oblíbeném divadle, neolitujete. Nakonec nic horšího se stát nemůže, než že si uvědomíte, jak hloupé ty opilecké řeči jsou… a už nikdy se neopijete do té míry, abyste byli unavení tak, jak Pavel Hromádka na začátku druhé části. Přeji pěkný večer a pěkný zážitek.

    ·