Shlédnuto dne 26. června 2023. Divácká recenze divadelního představení.
Mám ráda představení pod širým nebem, obzvláště když se sejde krásný vlahý letní večer, nádherné prostředí typu nádvoří Reduty v Uherském Hradišti, moje oblíbené divadlo a klasická hra jako je třeba Romeo a Julie.
Krátká verze hodnocení je jednoduchá: Je to skvělé, běžte na to, ať už abyste si doplnili vzdělání, pokud jste o hře dosud jenom slyšeli, anebo abyste strávili jeden další velmi příjemný večer při sledování tohoto příběhu velké a krátké lásky až za hrob.
Všichni víme, o co jde. Nastudování je klasické v tom nejlepším slova smyslu, žádné násilné aktualizace. Romeo je nejistý a romantický mladý muž, Julie mladinká dívenka, potkají se, zamilují se, vše proběhne, jak má včetně tragického vyústění. Hra přímočaře sleduje známou linku – Montéci a Kapuleti, pane, vy si na mně cucáte palec?, smrt Merkucia, smrt Tybalta, Romeo, Julie, láska na první pohled, svatba, jed, nedoručený dopis, jed, dýka a je po všem. Vše je na svém místě, i balkon.
Nastudování skvěle dávkuje humor, grotesku a nezbytnou tragédii. Možná by někteří tu tragédii i rádi trochu hlouběji prožili, za mě jí tam bylo tak akorát.
Proti silným emocím lásky mezi dvěma mladými lidmi a nenávisti mezi dvěma starobylými rody stojí právě tak silná odtažitost rodičů Julie a také odlehčení v podobě klauniád a groteskních čísel předváděných Tomášem Šulajem (napřed v roli cynického Merkucia, příhodně zabit, aby se pak slavně vrátil jako strážník, muzikant a „nejlepší apatykář ever“), Zdeňkem Trčálkem a Františkem Maňákem.
Julie Peťky Staňkové není naivní, spíše je exaltovaná až hysterická (ne ovšem ve smyslu projevu, ale jakési nutkavosti řešit zbrkle svůj problém). Romeo je melancholický, introvertní. Obklopuje ho „chlapácká“ družina, trousící obhroublé vtípky a kypící cynizmem. Mladým lidem chybí někdo blízký, kdo by jim poradil klidné a smírné řešení jejich situace, někdo, kdo by jim poradil, ať nespěchají, že není třeba oddávat se žalu, někdy vše zhojí a vyřeší čas jednoduše tím, že plyne. Jediný, kdo je ochoten je vyslechnout a nabídnout řešení je mnich, sice z podstaty věci osoba svatá a skvělý bylinkář, ale jako vztahový poradce značně nepraktický.
U Julie známe i její oba rodiče, vidíme a tušíme, jak složitý si vytvořili vztah. U Romea vidíme jeho otce, ten však do děje nezasahuje, byť se zdá, že je rozvážnější a že Romeo má svou melancholickou povahu po něm.
Paris, Juliin druhý nápadník, je zde směšný a vážně ho začneme brát, až když ho polidští jeho posmrtná oddanost Julii.
Živá hudba v podání violoncella je úžasný prvek.
Představení jsem viděla po třetí, první pokus před dvěma lety rovněž na nádvoří Reduty nevyšel, kvůli dešti se nedohrálo. Druhý pokus, již v kmenové budově divadla, byl tak dobrý, že jsem to musela vidět znova. Došlo ke změnám v obsazení dvou výrazných menších rolí, což mně mrzí. Paní Vacková v několika hrách dostala příležitost předvést svůj komediální talent a role chůvy v Romeovi a Julii jí z tohoto pohledu sedla jako ulitá. Možná se mi to jenom zdá, ale chůva si nyní nevydobyje tolik prostoru. To stejné platí pro druhý případ, kterým je sluha zvaný Petr Jožky Kubánika.
Scéna je jednoduchá a funkční.
Ano, některé deklamace možná zanikly v nedokonalé venkovní akustice, anebo byly příliš rychlé, takže je divák nestihl vstřebat. Radost a hravost herců však atmosféru Verony dokonale dotvořily. Také místní hrdličky se toho večera snažily. Holt, Čespír (pan Kaplan promine). Myslím, že i tento bard by zamáčkl slzu dojetí, že se ten jeho kus zase raz někdy někde povedlo s takovou radostí a hravostí zahrát.
Samozřejmě po 400 letech i v novém překladu text občas zní jako blbost… ale je to ve verších… takže to zní líp. V programu jsem se dočetla, že i na daktylotrochejský pentametr se vzestupnou tendencí došlo, ale neděste se, jako divák, který přišel do divadla za příjemně stráveným večerem to ani nepoznáte. Naopak, když Romeo pod balkonem mluví ve verších o očích a hvězdách, možná vám hlavou probleskne otázka, kam se z našeho života vytratila poezie?
(Dovětek pro úplné začátečníky: okřídlené „Co do jména? Vždyť co růží zveme, pod jiným jménem vonělo by stejně“ pochází právě z této hry.)
A pokud jde o moji obvyklou partu, se kterou do divadla vyrážím, toto představení je vhodné pro všechny skupiny osob, i pro moji kamarádku Lenku, i pro mou dceru Katku a manžel jej rovněž ocenil. Snad jenom osoby, které vědí, co je ten pentametr a vyžívají se v tom, že rozlišují, zda má tendenci vzestupnou či nikoli, a to je jediné, co je na divadle zajímá, by tuto zábavu považovali za pokleslou. Já jsem tolerantní, ať se nechají unášet poezií rozloženou na atomy. My si mezitím užijeme příjemný večer.
