DILETANT V DIVADLE

  • Slovácké divadlo: Tramvaj do stanice touha

    Shlédnuto dne 25.01.2025 (premiéra). Divácká recenze divadelního představení.

    Slovácké divadlo uvedlo jako svou první premiéru v nové sezóně slavné psychologické drama Tennesseeho Williamse Tramvaj do stanice Touha v režijním nastudování Anny Davidové.

    Tento titul patří mezi nejikoničtější díla americké dramatiky a jeho zpracování vždy vzbuzuje vysoká očekávání. I já jsem byla napjatá, zejména po oznámení obsazení a týmu tvůrců. Jak se inscenace povedla?

    Silnou stránkou inscenace je propracovaná psychologická kresba hlavních postav a skvělé herecké výkony tria Hejcman (Stanley), Hejcmanová (Blanche) a Hlaváčová (Stella).

    Stella v podání Jitky Hlaváčové balancuje mezi svou vášní ke Stanleymu a loajalitou k sestře. Jitka Hlaváčová perfektně vystihla rozpolcenost hrdinky, která miluje svého manžela a ví, proč s ním zůstává v malinkatém bytečku. Je samostatná a sebevědomá. Přestože podmínky, ve kterých žije, jsou podstatně horší než ty, ve kterých vyrůstala, nelituje odchodu z rodičovského domu Belle Rêve. Život bohaté jižanské společnosti nechala za sebou a nežije v minulosti. V průběhu hry je však patrné, že Jih v ní svým způsobem zůstal zakořeněný. Na svém manželovi vidí především jeho dobré stránky, i když má temné násilnické chvíle, kdy ani ona před ním není v bezpečí. Svou sestru přijímá takovou, jaká je. Projevuje s ní až andělskou trpělivost, naslouchá jejím útěkům do fantazií a brání ji před Stanleym.

    Pavlína Hejcmanová fantasticky ztvárnila Blanche jako ženu na hranici šílenství, která zoufale lpí na iluzích o vlastní výjimečnosti a společenské úrovni. Její postupné propadání do bludů je přesvědčivé. Blanche se upíná k minulosti, budoucnost je pro ni vidinou, ale současnost popírá. Traumatický zážitek z raného mládí ji připravil o schopnost zvládat realitu. Chce si udržet úroveň, na jakou byla zvyklá. Vůbec se nehodí do prostředí, ve kterém se ocitla, ale nemá na výběr. Kritizuje Stellin způsob života, bydlení i výběr partnera, kterého vidí pouze jako primitivního rváče. Pohrdá prostředím, ve kterém její sestra žije. Postupně se propadá do snů a vidin, ztrácí kontakt s realitou. Nedokáže se od minulosti odtrhnout a dívat se dopředu.

    Stanley v podání Jiřího Hejcmana je prezentován jako zemitý, hrubý a dominantní muž, který dává najevo svou přímou fyzickou sílu. Je na jednu stranu schopný člověk, se Stellou si skvěle rozumí ve své živočišnosti, ale je také rváč a násilník, který si své zlé chvíle vybíjí i na Stelle. Přesto vidíme, že ji miluje. Blanche prohlédne na první pohled, vidí průsvitné lži, konfrontuje ji s realitou, až ji nakonec zcela pokoří.

    První část inscenace má skvěle nastavené tempo, s psychologicky perfektně demonstrovanými charaktery postav a vztahy mezi nimi. Od příchodu Blanche a jejího zděšení nad podmínkami, ve kterých její sestra žije, občasného Stellina zaváhání, když neví, v jakém rozpoložení zrovna Blanche bude, až po Stanleyho přímočarost, poživačnost a hrubiánství. Násilí je explicitní, s důrazem na fyzické herectví.

    Ve druhé části se nálada představení „jižansky rozvláční“. Blanche s manžely v minibytečku zůstává a po dobu několika měsíců najdou jakýsi způsob spolužití, které funguje až do doby, kdy Stanley překročí všechny hranice chování. Dialogy místy plynou způsobem „jedna postava něco řekne, druhá postava něco řekne, první postava něco řekne, třetí postava něco řekne“. Nakonec se Blanche definitivně zblázní. Stella s výčitkami, které ji budou pronásledovat, umožní „odklizení“ své sestry. Právě závěr se vytrácí do náznaků a fantazie diváka a pro mě osobně byl hodně zmatený.

    Kostýmy odpovídají době i charakterům postav. Blanche má krásné šaty a spoustu bot, které se k prostředí nehodí, ale přesto je nosí, aby si uchovala zdání blahobytu. Pečlivě se obléká, líčí a snaží si věci malovat narůžovo, ač je situace bezvýchodná.

    Konflikt ve hře z velké části těží z prostorové těsnosti bytu, ale kvůli častému přesunu děje před naznačené rozměry bytu v kontejnerech těsný prostor ztrácí na důležitosti.

    Upřímně – nastudování hry je výborné, ale nikoli výjimečné. Podoba scény a stylizace připomíná druhý nálev kvalitního zeleného čaje (prvním nálevem byli Opilí). Což ovšem je skvělý výsledek.

    ·

  • Divadelní soubor Karla Hogera: Česká maminka

    Ochotnický soubor Pavla Högera: Česká maminka. Shlédnuto dne 11.10.2024 (premiéra).

    Novým kouskem v repertoáru ochotnického souboru Pavla Högera ze Strání se stala hra Richarda Branalda Česká maminka v režii Romana Tomáše. 

    Pojďme se nyní, milí přátelé, na křídlech Branaldovy hry přenést v místě i v čase: na český venkov počátku minulého století. 

    Začnu silnými stránkami představení. Ochotničtí herci odvádí skvělý výkon, díky opulentní scéně evokující selské hospodářství z českého venkova na začátku dvacátého století je jeviště zaplněné, fungují příchody i odchody postav. Léto, poklidné poklízení hospodářských zvířat (takto nejoblíbenější činnost Růženky, jedné z postav hry) i lopotu na nedalekém poli jsem si dovedla živě představit. Chápala jsem znaveného čeledína Jakuba, když si po takové práci sedl, zapálil fajfku a hudroval na dnešní nezvedenou mládež. 

    I další postavy hercům dobře sedly, sehranost souboru je jeho silnou stránkou a patří bezesporu ke kladům představení.  

    Maminka Bártová, vdova, matka dvou dětí a vychovatelka schovanky Růženky neuvěřitelně trpělivě řeší jejich vztahové a osobnostní krize. Vůči svým dětem je natolik nekritická, že nedokáže zamezit úpadku svého syna Jana ani přehnanému sebevědomí své dcery Heleny. Nechá se od dětí peskovat a miluje je opičí láskou. Humor a vtip do hry vnášel Vít Máslo, řezník po otci a duší básník. Každé jeho vystoupení bylo vítaným a vtipným osvěžením děje. 

    Hra se točí kolem vztahových peripetií Helenky a jejich nápadníků Jiřího a Pavla a kolem nešťastně zamilovaného Víta a odmítavé Růženky. Další dějovou linkou je vývoj nezvedeného syna Jana, zběhnuvšího ze studií,  kterému se statek po víru velkého města zdá být tím nejnudnějším místem na světě, protože tam není co dělat. Tedy práce je tam dost, jenom si Jan pod pojmem “něco dělat” nepředstavuje právě práci na poli. 

    Kostýmy byly krásné a odpovídaly módě počátku minulého století. 

    Fungovaly všechny součásti představení, až na hru samotnou. V první polovině hry se nic moc neudálo a ta druhá polovina to jenom dotáhla do konce. Děj, ve kterém to mělo jiskřit, se bavil typickými situacemi venkovského života – láskou, sváry mezi generacemi, hledáním svého místa ve světě. První polovina představení se táhla, ve druhé části se tempo ale opravdu jenom malinko zrychlilo, aby došlo k logickému vyústění. Zbloudilý syn našel správnou cestu a polepšil se, všechna srdéčka se správně zamilovala a spojila, mamince odlehlo. I nám, protože čas od času jsme její otázku „Jak tohle skončí?“ doplnili ještě další „A kdy?“. 

    Této konkrétní hře by prospěla aktualizace a významné přidání na tempu, nebo zkrácení, aby získala trochu spád a dynamiku. Jistě, hodnoty, o které v ní jde, jsou nadčasové, ale kvůli rozvláčnosti postrádá šmrnc a to je velká škoda.

    ·

  • Slovácké divadlo: Zapeklitě

    Shlédnuto dne 22. června 2024 (premiéra) a 7. listopadu 2024. Divácká recenze divadelního představení.

    Slovácké divadlo uvedlo rockové divadlo Zapeklitě autorů Pala Drábka a Ondřeje Kyase ve světové premiéře již v červnu. Celé představení vychází z antických příběhů a Shakespearových děl, hudba je původní. Dějová linka je spletitá, jak se na pořádnou hru se zpěvy patří. Najdeme zde lásku praktickou, platonickou i vypočítavou, mužské části protagonistů se dostane poučení a někteří se i polepší, ženské části se dostane vzrušení i zklamání a dojde k jednomu přerodu z naivní husičky v bestii… Celým dějem se proplétá nadpřirozeno a magie, rozum bojuje s citem a fantazií, s ochotou nechat se okouzlit a unést pozlátkem a leskem třpytek na showmanově oděvu, aby se nakonec ukázalo, že třpytky jsou omšelé, satén se již neleskne…  

    Magickou atmosféru na jevišti vytvářejí barevné projekce a dynamické světelné efekty. Scéna se vůbec povedla, stejně tak i kostýmy, které podtrhovaly charakter jednotlivých postav. Postavy vyžilého rockera Grobiana, platonicky zamilované Minotti a Markolta měly tu správnou kolotočářskou třpytivou omšelost devadesátých let minulého století.

    Tomáš Šulaj v roli Grobiana jako vždy nezklamal. Zahrál a zazpíval charismaticky a s nadhledem stárnoucího seladona, tedy vlastně rockera, na každé štaci obluzujícího místní dámy.

    Natálie Rašín jako bohyně lesa byla naprosto podmaňující.  

    Nejpůsobivější ovšem byl přerod Isabelly, manželky radního v podání Kateřiny Michejdové ve druhé části představení. Když uvolní bestii v sobě a z naivní husičky se stane sebevědomá mladá dáma, jedná se o nejlepší dramatický moment představení.

    Představení jsem viděla již v červnu na premiéře. Od té doby jsme s recenzí otálela. Mé dojmy přitom byly docela jednoznačné: mám ráda všechny herce, kteří ve hře vystupují, ale ta hra byla jenom dlouhým slepencem oblíbených motivů jiných, bezpečně mrtvých autorů. Délka přes tři hodiny, prostě mi přišlo líto času a námahy herců (zvláště těch, které nevídáme tak často, jak bychom si přáli, jako např. Tomáše Šulaje) a nakonec i nás, diváků. Navíc mám citlivé uši na úroveň zvuku a hercům nebylo při zpěvu rozumět, jak byli převálcováni hudbou. Písně nikam děj neposouvali, připadaly mi až zbytečné, což je ovšem u rockového divadla dost podstatná vada, že ano. Prostě jsem si to neužila.

    Nenechala jsem se odradit a šla jsem ještě jednou, abych si svůj názor potvrdila anebo upravila. Potěšilo mne, že v představení došlo k několika změnám, které ze hry udělaly šmrncovní náplň příjemně stráveného večera. Především došlo k vypuštění několika scén a zkrácení na dvě a půl hodiny. Nesmírně to pomohlo. Pravda je, že některé dějové linky jsou pak vysvětleny jako v Cimrmanech při rekonstrukci operety Proso, ale vůbec ničemu to nevadí. Důkazem je například to, že nevím, co vypustili, nechybělo mi to tam, protože představení najednou mělo spád. Také zpěv a hudba byli v rovnováze a najednou se mi ty hudební motivy zdály pěkné, písně byly k věci a bylo ve hře všeho tak akorát.

    Já jsem to viděla dva krát, Vám to možná bude stačit jednou. Nepřipravte se o tuto příležitost. Na repríze jsem zaznamenala velmi pozitivní ohlasy spoludiváků. Líbily se písně i jejich podání i hra samotná.

    ·

  • Slovácké divadlo: Jak jsme se dostali až sem

    Slovácké divadlo: Jak jsme se dostali až sem. Shlédnuto dne 6. 4. 2024, 26.5.2024 a 12. 9. 2024. Divácká recenze divadelního představení.

    Představení rozvíjí myšlenku, co se mohlo dít v zákulisí při jednom z předvedení Tří sester, které Slovácké divadlo v režii Zetela uvedlo v r. 2022. První část má daný text, něco se v ní děje. Začíná jako běžná divadelní hra, se strukturou, která se postupně drolí, až se úplně rozpadne. Herci mění kostým, repliky hry probíhají v pozadí a jsou nahrazovány osobní výpovědí postav, mizí scéna. Dozvíme se, jaké jsou možné varianty vztahů mezi herci, technickým zázemím, režisérem. Kdo s kým, knedlíky s vajíčkem nebo suši. V osobních výpovědích každá z postav odhaluje svou niterní motivaci.

    Poté přichází druhá část představení, kdy se zruší čtvrtá stěna. Diváci jsou vybídnuti k tomu, aby se také zamysleli nikoli PROČ, ale JAK se dostali až sem. Herci jdou příkladem, pak dostane šanci i obecenstvo. (Nebojte se, je přitom úplná tma, můžete něco říct a nebude vidět, že jste to vy. Anebo můžete mlčet a v tichosti rozjímat. Obojí je přípustné.) Nakonec se herci rozloučí nádherným zpěvem.

    Reakce diváků byla pokaždé jiná – na premiéře slavnostní a možná částečně i připravená. Při druhém shlédnutí se jedna z divaček zvedla, že to nemá zapotřebí a odešla. Herci, zejména Pavlína Hejcmanová situaci s grácií ustáli, tento typ interakce nemusí být pro každého. Ti, co zůstali, pokračovali a mluvili. Napotřetí byla reakce z publika slabší, ale moc pěkná.

    Vrátím se teď ke Třem sestrám v režii Zetela. Věřte mi, že traumata, která mně a manželovi v minulosti způsobil Čechovův Strýček Váňa před asi třiceti lety v Národním divadle v Brně a poté Višňový sad v podání zdejšího divadla, mohlo napravit jen zcela mimořádné provedení nějaké jeho další hry – a bylo málo pravděpodobné, že mu ještě vůbec dáme šanci. (Platonova, když ho ve Slováckém hráli, jsme zbaběle vynechali. Nelíbil se ani dceři.) Jako předvoj jsme po uvedení Tří sester opět vyslali dcerku, která se vrátila nadšená. Prý dal naštěstí autor na radu Mistra, počet sester skutečně ze dvou zvýšil na tři a v kombinaci s kreativitou režiséra a zdejšího souboru se jedná o krásný divadelní zážitek. Zašli jsme, viděli jsme, odcházeli jsme nadšeni.  

    Byla jsem proto velmi zvědavá, co se vyklube z počinu, který ideově navazuje na tuto hru. Bude to „(Panenanebesích) jak jsme se dostali AŽ sem?“, anebo „JAK jsme se dostali až sem?“, případně ještě jinak?

    Fakt jsem to viděla tři krát. Pro jistotu, abych se přesvědčila, že představení skutečně funguje. Já sama totiž preferuji klasickou strukturu divadelní hry úvod-jádro-závěr. Bez angažování diváků. Do divadla chodím za zábavou. Nikoli nevyhnutně zábavou ve smyslu hihi-haha, spíše ve smyslu „jsem tady, zaplatila jsem si, tak mi smysluplně vyplňte čas, abych se nenudila“. Proto se mi líbila více první část hry. Syna a dcerku zase oslovila druhá, experimentální část.

    Přesto, že se jedná o experiment, nuda v žádný večer nebyla. Nebylo to ani blbé. Pokaždé mne potěšilo, když jsem na odchodu mezi diváky slyšela, že se jim hra líbila. Že rádi využili příležitost k zamyšlení v potemnělém divadle nad tím, jak se dostali až sem.

    Přiznám se: nečekala bych to. Není to typ představení, kdy divadlo praská ve švech, s výjimkou premiéry bylo poloprázdno. Avšak ti, kdo mají divadlo rádi ve všech jeho podobách (snad kromě nudy), si přijdou na své.

    Za pokus to stojí, neváhejte.

    ·

  • Slovácké divadlo: Ošklivec

    Slovácké divadlo: Ošklivec. Shlédnuto dne 16.06.2024. Divácká recenze divadelního představení.

    Důvodů, proč zajít na Malou scénu Slováckého divadla je nyní několik: jednak pravidelné premiéry skvělých Volných večerů, mrazivý thriller Vosa a také nově uvedený Ošlikvec Mariuse von Mayenburga v režii Terezy Říhové.

    Hra komediální formou pojednává o tom, na čem si zakládáme, jak vnímáme svou hodnotu, jak nás ovlivňuje hodnocení okolí a také o tom, zda krásní lidé mají jednodušší život.

    Tato břitká satirická komedie vyniká přesně pointovanými dialogy a také zajímavou stylizací herců, kteří ztvárňují několik rolí. Účinkují 4 herci, Jitka Hlaváčová ztvárňuje tři role, Jakub Zelinka a Lukáš Matěj po dvě role. David Vaculík v hlavní roli návrháře konektorů Letteho je Lettem pořád, má tedy jenom jednu roli, i když právě u něj dochází k největší proměně.

    Přestupy z jedné postavy do druhé zvládají herci s obdivuhodnou bravurou. Převtělují se tak souvisle, že někdy nestíháme ty proměny registrovat a jenom díky důslednému odlišení postav formou mluvy, tělesného postoje a vystupování neztrácíme orientaci v ději.

    Lette svůj vzhled neřeší až do doby, kdy mu jeho šéf úplně naplacato sdělí, že je skutečně velmi, ale velmi ošklivý a proto jím navržený nový konektor nebude na konferenci prezentovat on, ale jeho kolega luznějšího vzhledu. Jeho manželka mu svým obvyklým pohledem přímo do jednoho oka také potvrdí, že jeho krása je výlučně vnitřní. A tak se Lette rozhodne pro radikální řešení: nechá si úplně změnit obličej plastickým chirurgem.

    Operace je nezvykle nesmírně úspěšná. Vyloupne se jako vajíčko, najednou je z něj krasavec a jeho život se změní. Napřed mu jako chlapovi stoupne sebevědomí, když si uvědomí, jak díky novému vzhledu jeho akcie v očích obou pohlaví stouply a začne se podle toho chovat.

    Proměna se však povede až tak, že jeho obličej chce mít každý, a protože ho může mít, tak ho i má. Lette je najednou naprosto zaměnitelný a ani jeho manželka ani jeho milenka neví, zda mluví s ním anebo s někým jiným, kdo vypadá úplně stejně. Přijde rozčarování, protože ztrácí jedinečnost své nabyté krásy a jeho nový vzhled se postupně obrací proti němu. Když jeho obličej nosí čím dál více mužů, ztrácí sám sebe a nový vzhled už není jenom jeho, ale všech. (Což mi připomnělo balící hlášku mého skvělého manžela: Pěkné ženské jsou jedna jako druhá, zato ty škaredé jsou vždycky originál!)

    Jednodušší život krásného člověka přestane být skutečností, jakmile jsou stejně (doslova) krásní všichni kolem.

    Ovšem konec dobrý, všechno dobré, i zaměnitelně krásný Lette je dost dobrý jedné dámě a jejímu synovi, a tak spolu svorně žijí dodnes, pokud je plastická chirurgie nebo něco jiného nerozdělilo.

    Na předposlední stránce programu jsou položeny dvě zásadní otázky ke sebezpytování. „Jste spokojeni se svým obličejem?“ Na to si kdykoli odpovím, jasně, že ano, já jsem já, jsem dost krásná, ať už vypadám jakkoli. Druhá otázka je ještě lepší: „A jste si jistí, že jste to opravdu vy, kdo o tom rozhoduje?“ To už je složitější, zvlášť když si člověk vzpomene na několik příležitostí, kdy se bez zjevné příčiny zas tak krásný necítil anebo si jasně uvědomil svou zjevnou nedokonalost, aniž by tušil, proč.

    Představení má střídmou délku 1 hodina 10 minut. Herci jsou skvělí, dialogy vtipné, děj plyne. Pokud máte zájem bavit se, pobavíte se, pokud budete chtít přemýšlet nad společenskými otázkami, také můžete. Ale není to nutné, krásní lidé na jevišti jsou naštěstí nezaměnitelní.

    ·

  • Slovácké divadlo: Hostina dravců

    Slovácké divadlo: Hostina dravců. Shlédnuto dne 27.04.2024. Divácká recenze divadelního představení.

    Další premiérou sezony 2024 ve Slováckém divadle se stala hra Vahé Katchy a Juliena Sibra Hostina dravců v režii Igora Stránského.

    Na tento kousek jsem se obzvlášť těšila. Tři premiéry sezóny 2024 za námi a pokud jde o srdce konzervativního divadelního diváka, který má rád ucelený dramatický příběh (jak zjednodušeně diletantsky říkám úvod-jádro-závěr), zatím se na něj v letošním předplatném nedostalo. Až nyní a můžu hned na začátek říct, že jsem nebyla zklamaná. Naopak, byla jsem potěšena výběrem hry i jejím celkovým provedením.

    Předně přiznávám, že mám ráda inscenace v režii emeritního ředitele pana Stránského. Cokoli režíroval, se mi líbilo, bez ohledu na to, zda šlo o muzikál nebo činohru. Jeho jméno je pro mně zárukou, že se do divadla oplatí na hru zajít.

    Hostina dravců je velmi dobře napsaná hra. Má skvělé dialogy. Se zatajeným dechem sledujeme, jak se postavy chovají a vyvíjejí. Dialogy jsou tak trefné a dobře načasované, jakoby šlo o sitkom. Dovedně stupňují napětí až k prasknutí a když se stane téměř neúnosným, přijde očistný smích. Natolik jsme vtaženi do děje, že visíme hercům doslova na rtech. (Což mi připomíná, že silnou stránkou představení je i to, jak je hercům dobře rozumět, když mluví. Zdá se mi, že to přestává být samozřejmost.)

    Z hereckých výkonů chci na prvním místě vyzvednout Pierra. Jedná se o slepého válečného veterána a Daniel Gajdoš jej hraje tak, že bych nevěřila, že není slepý. Ani na chvíli z role nevypadne. Jeho postižení je zřejmé ihned po příchodu na scénu, a to ani v tom momentě nemá hůlku.

    Druhý herecký výkon, který na mě velmi zapůsobil, byl obchodník André. Dávno jsem Zdeňka Trčálka neviděla ve vyloženě dramatické roli, ve které by ovšem současně nepadl do škatulky svých obvyklých gest a intonací. Což mi prosím pěkně nevadí, já ho mám v té jeho obvyklé herecké poloze ráda. Ale tady předvedl skvělého úlisného obchodníka, který se vetře na oslavu, kam ho nikdo nezval. Jeho André se vyzná v tlačenici, ale podobně jako všichni ostatní vyznává názor, že pokud je zde možnost volby, kdo se má stát vybraným rukojmím, tak by to rozhodně měl být někdo jiný než on.

    Situace hry je dramatická. Hostina dravců se odehrává jednoho válečného večera, kdy probíhá oslava narozenin krásné knihkupcovy manželky. Na ulici někdo zezadu zastřelí dva gestapácké důstojníky, a tak jsou přítomní domácí a hosté nuceni vybrat mezi sebou dva rukojmí, kteří s velkou pravděpodobností zemřou. Není to jednoduché. Ať už se na to dívají ze strany obětí (jak říká André, raději bude žít s mrtvolou na svědomí, než aby on sám byl mrtvolou na svědomí někoho jiného), nebo s logikou majora Kaubacha, který je do této hry navedl (nechce po nich, aby dva ze svého středu obětovali, on předci chce, aby jich pět zachránili), pořád to skončí tím, že dvě osoby na oplátku dvojité vraždy, se kterou nemají nic společného, zemřou.

    Takže: apriori zábava to opravdu není. Hra je napínavá, místy až nedýcháme, jak nás její provedení vtáhne do děje. Je dovedně napsaná, zrežírovaná a zahraná, takže i když se v ní dějí vážné věci a ne vždy je příjemné vidět charaktery zúčastněných odhaleny až na kost, máme příležitost se dost často upřímně zasmát. Společenské drama s prvky černého humoru jako krátká anotace výborně sedí.

    Přiznávám, že jsem byla malinko zklamaná koncem, nebudu prozrazovat, třeba někoho potěší anebo překvapí příjemně. Já jsem se možná nechala hrou natolik pohltit, že se ze mně stal dravec (bezpečně sedící ve třetí řadě, mimo dosah Pierrovi slepecké hůlky) a čekala jsem jiné rozuzlení.

    Premiéru jsem viděla se svou intelektuální dcerkou, obě jsme odcházely velmi spokojené. Je to hra, na kterou klidně příště vezmu manžela. Pořád čučí na dokumenty o druhé světové válce a svého času jsme rádi sledovali sitkom Allo! Allo! o francouzském odboji. Možná proto mi André tak dobře sedl.

    Přeji příjemný mrazivý zážitek. Tato inscenace si Váš čas zaslouží.

    ·

  • Divadlo Dondi.: Když se zhasne

    Shlédnuto dne 14. března 2024. Divácká recenze divadelního představení.

    V zaplněném sále veselského kulturního domu bylo hostem profesionální kočovné divadlo Dondi. s komedií autorů Romana Vencla a Michaely Doleželové Když se zhasne v režii Romana Groszmanna.

    Anotace hry uvádí, že se jedná o komedii s písničkou a ano, bylo tomu tak.

    Na prvním místě chci říct, že Když se zhasne je výborně napsaná hra. Je vtipná, není banální, na komorní scéně mezi čtyřmi osobami se odehraje vše potřebné a obecenstvo se u toho náramně baví. Nepátrala jsem předem po autorech a když jsem si uvědomila, jak dobře je to napsané, přemýšlela jsem o tom, že se asi jedná o překlad a tedy kromě autora nesmím zapomenout pochválit i překladatele. Takže ne, autorská dvojice Roman Vencl a Michaela Doleželová (vsuvka pro diletanty jako jsem já) jsou mladí čeští autoři a mají na kontě více právě tak skvěle napsaných her. Klobouk dolů!

    V první části představení, když se děj rozehrává, sledujeme pobaveně peripetie ezo kartářky Imeldy a jejího manžela Artura. Imelda s láskou diriguje svého mírně zmateného roztržitého muže, aby si obul ponožky a vzal pohankový salát. Na druhé straně její kamarádka Nina, majitelka restaurace, nestíhá. Důkazem budiž salát Caprese, který mi servírovala ve verzi DoDo (dodělej doma, přidej focacciu). Vypadala jsem asi opět jednou hladová.

    Pak jdou Trevor s Nininým manželem Arthurem na squash a dozvíme se, o co vlastně ve zbytku večera půjde. Jde o předmanželskou smlouvu mezi Ninou a Trevorem a o to, jak to zaonačit, aby došlo k rozvodu a škodná byla ta druhá strana. Jejich předmanželská smlouva totiž obsahuje ustanovení, podle kterého ten z manželů, který podá návrh na rozvod, přijde o veškerý majetek, který tak automaticky připadne tomu druhému. Vzhledem k egu obou manželů a pokročilému rozkladu vztahu dohoda není možná. Proto je třeba přistoupit k drsnějšímu řešení. Tím je narafičení takové situace, aby byl důvod podat návrh na rozvod.  

    Druhá část představení se odehrává na večírku u Niny a Trevora. Skvěle oblečená Nina (dobrý vkus se pozná podle toho, že její overal zahaloval právě tak, aby se mělo oč opřít oko náročného diváka a zbytek látky, chybějící ve výstřihu laskavě přenechala Veselskému kulturnímu centru na oponu – ano, mluví ze mě čirá závist) a Trevor mají mezi sebou chemii dlouholetých manželství, ve kterých toho druhého dokážete rozdráždit na první dobrou každým slovem.

    Následují scény, ve kterých opět obdivujeme jednak to, jak skvěle a s jakým vtipem je hra napsaná, a pak také to, s jakou lehkostí a s jakým vtipem si dokáží herci poradit třeba s trapností situace.

    Dojde totiž ke svádění. Nenechte si to ujít. To vážně musíte vidět na vlastní oči. Svádějící roztržitý Artur v podání Davida Macháčka je prostě rozkošný. On vlastně nikoho svést nechce (a také neumí, ale to Arturovi nebudeme prozrazovat, abychom mu nesnižovali sebevědomí, nakonec zdá se, že on to tak trochu tuší). Do toho neumí lhát. Je profesorem dějin, platí pro něj tedy jenom to, co se již událo a je někde zapsáno. Ale v tomto muži se probudí lev salonu. Salonu, ve kterém se právě nachází. Uvědomí si, že minimálně jednou něco asi udělal správně, když to na někoho (jeho manželku Imeldu) zafungovalo. Už se mu to povedlo. Co se povedlo jednou, může se povést znovu. A tak ve jménu zachování manželství přátel svádí jak o duši. Nevím, zda jsem v poslední době viděla lepší a vtipnější grotesku.

    Rozuzlení celé hry má svou pointu, kterou prozrazovat nebudu. Cesta k ní trvá včetně přestávky slabé dvě hodinky a určitě stojí za to si ji vychutnat osobně, dobře se u toho bavit a nechat se překvapit.

    Co na představení říká moje divadelní parta? Tentokrát nemusím být hypotetická. Představení se účastnili všichni. Ano, od jen od Hujerů dorazilo 14 lidí. A všichni jsme odcházeli po dvou hodinách nekončícího smíchu nesmírně uvolněni a spokojeni.

    ·

  • Monument pro Hradiště

    Slovácké divadlo: Monument pro Hradiště. Shlédnuto dne 22.2.2024. Divácká recenze divadelního představení.

    Druhou premiérou sezony 2024 ve Slováckém divadle se stala hra Pavla Molka Monument pro Hradiště v režii Lukáše Kopeckého. Podtitul „nekorektní komedie“ z české historie velmi dobře charakterizuje průběh i vyznění celé hry. Já bych ještě k „nekorektní“ dodala přívlastek „absurdní“.

    Hra se sestává ze třech scének, každá představuje jinou variantu vývoje kolem Mnichovské dohody. V hlavních rolích paní Hany Benešové, Edvarda Beneše a jeho tajemníka excelují Tereza Novotná, Pavel Hromádka a David Vaculík.

    Hanko, Neville, Jarmilo! V první části jsem ocenila tu absurdní představu přejmenování perly Slovácka, takto Uherského Ostrohu, na Chamberlainův Ostrov. Stejně nikdo neví, co to ten ostroh je a vyhovělo se panu britskému premiérovi v jeho touze, aby po něm byl pojmenován výměnou za změnu postoje k Mnichovské dohodě nějaký ostrov. Nejenom jakési hradiště zbylé po Uhrech. Hle, kam až lze v myšlenkách typu „coby, kdyby“, zajít.

    Tím pochopitelně výčet absurdních komických situací nekončí. Až na tu hru půjdete, počkejte si a soustřeďte se na srovnání, jak jsme na tom v tancích.

    Ve druhé části autor dovádí ad absurdum možnost pomoci ze strany SSSR. Tato část byla nejmrazivější, protože to jsme si my, husákovy děti ještě částečně odžily. Vlastně nejméně absurdní mi přišel socrepík (socialistický rap). Úplně si dokážu svazačku podobnou Natálii Rašín představit na diskotékách v domově mládeže v polovině osmdesátých let, jak roztleskává a roztancovává přítomné mladistvé. Slovácké divadlo Maxima Gorkého by zas uvádělo výrobní dramata, ve kterých bychom mohli ocenit solidně vypracované a citlivě diferencované morálně kvalitní postavy žijící podle pokrokových myšlenek socialistického člověka.

    Ve třetí části jsme doslova srovnáni se zemí. To je totiž varianta, kdy po komickém, absurdně dlouhém čekání na návrat paní Benešové z lázní (ještěže čekají ve třech, to se totiž čeká podstatně líp a méně trapně, než ve dvou) se chlapi odhodlají k akci, Beneše zbaví moci a národ bojuje až téměř do posledního muže. Ovšem, pár jich přežije a v Hradišti může být odkryta monumentální socha hrdinovi, který se nevzdal a bojoval do posledního dechu.

    Každá z variant je něčím zajímavá, absurdní slovní humor a tradičně skvělé herecké výkony jsou silnou stránkou inscenace. Hra je svižná, střídmá délka 2 hodiny 10 min včetně pauzy je akorát.

    Musím však přiznat, že se mi inscenace zdála být nedotažená. Jde o to, že to pořád byly pouze tři scénky bez příběhu, který by postavy někam posunul, pospojované průvodním slovem paní bufetářky v podání Pavlíny Hejcmanové. Zahráno perfektně, ale tmel to byl drolivý. Než tři varianty alternativního průběhu dějin, raději bych viděla jednu, s rozvinutým příběhem, dramaticky vstavěným a vypointovaným (a klidně bez pauzy, i když to by se paní bufetářce vůbec nehodilo z hlediska tržeb).

    Divák v duchu srovnává co si pamatuje z hodin dějepisu, co se na něj nalepilo za oněch nedělních rán, kdy v TV dávali „Hitléra“, čili dokumenty o druhé světové válce. Pravda je, že o koeficientu potivosti říšského vůdce tam nepadlo ani slovo.

    Kdyby bylo něco, kvůli čemu se oplatí tuto hru vidět, je to postava prezidenta Beneše v podání Pavla Hromádky. Já do toho divadla chodím 20 let, kde ho ukrývali? Samozřejmě, viděla jsem ho hrát v mnoha představeních, ale s výjimkou Kosmického jara jsem to, jak skvělý je herec, zaregistrovala teprve v Opilých a nyní v Monumentu.

    Co na hru říkají moji divadelní souputníci? Dcera byla po premiéře nesmírně spokojená, dobře se bavila. Na hru klidně půjde ještě jednou, líbila se jí víc než Zamilovaný velvyslanec. Manžel byl rozpačitý, ale ve zdraví přežil a rozhodně neodcházel z divadla otráven. A co já? Prezidenta Beneše jsem poznávala prostřednictvím jeho elegantní manželky Hany v knížce První dáma elegance od M. Burianové. Oblíbila jsem si ho přes její oddanost a postoj. (Její vztah k manželovi je ostatně ve všech třech variantách nesmírně důležitý pro rozuzlení scénky.) Tak pořád přemýšlím nad tím, proč ani v jednom případě chudákovi nebylo dopřáno udělat něco tak, aby to dobře dopadlo.

    ·

  • Na správné adrese

    Shlédnuto dne 27. ledna 2024. Divácká recenze divadelního představení.

    V tvrdé konkurenci Muže z Acapulca, kterého můžu vidět i po sto šedesáté, protože miluji J.P. Belmonda, v pátek zvítězilo divadlo Blic a hra Marca Camolettiho Na správné adrese. Oplatilo se?

    V pečlivé režii paní Andrei Helmichové sledujeme eskapády čtyř dam, bytné Georgette, služebné Marie-Louisy, malířky Jacqueline a učitelky klavíru Jeanine, které sdílejí jeden byt. První část hry, než se dostaneme k zápletce, je malinko zdlouhavá, tušíme, že přijde ta správná zábava, ale zatím se nic moc neděje. Sledujeme vztahy mezi dámami, které jsou občas napjaté a které ústí ve snahu vzít věci do vlastních rukou. To se stane tak, že každá z dam si podá inzerát, ve kterém něco nabízí a něco očekává, pochopitelně každá něco jiného, i když shodou okolností pod stejnou značkou. Co se může pokazit?

    Naštěstí v tomto případě nic. Každá postava dojde svého štěstí, najde, co potřebuje, i když to není to úplně to, proč přišla anebo co očekávala. (Čili jak u mistra, jde tu o tu parcelu? … Tak já jsem ještě ochoten tady to kuřátko sníst…)

    Na jednotlivé inzeráty začnou chodit zájemci a herci to rozbalí naplno.

    Nejprve přichází slovní a situační koncert Alžběty Kynclové (Georgette, bývalá kabaretní umělkyně) a Hynka Helmicha (který zjistí, že dědeček měl skvělý vkus – až natolik bývalá kabaretní umělkyně je Georgette) a v salvách smíchu nás provede až do pauzy.

    Ve druhé části představení neztrácí dech, naopak, komedie pokračuje a graduje. Jeden po druhém přichází další tři zájemci, v bytě je přivítá vždy jedna z dam a jsme svědky dalších zábavných dialogů a situací, neodpočineme si. Služebná, která hledá mladého muže za účelem… ehm… radovánek, narazí na adepta hodin klavíru. Učitelka klavíru Jeanine narazí na mladého muže, který přišel nabídnout své služby služebné. Malířka Jacqueline kriticky hodnotí lýtka svého domnělého modela, který se má stát Spartakem a nechápe, proč on se zajímá především o výhled z bytu. My víme, že se není čemu divit, když ten správný Spartakus už od pauzy zjišťuje, co se jeho dědečkovi líbilo na bytné Georgette.

    Protože ve všech případech jde o služby poskytované za úplatu, je vyjednávání o ceně, kde si každá ze stran myslí, že platit bude ten druhý, zdrojem dalších nedorozumění.

    Jde vždy o to samé – postavy si myslí, že jejich protějšek je někdo jiný a že přišel za úplně jiným účelem a podle toho jednají. Proto mě zas a znovu potěší, když takovou hru vidím dobře napsanou, zrežírovanou a zahranou. A nejenom to, v tomto provedení nechybí ani vhodná hudba, světla, kostýmy a smysluplná scéna.

    Všichni pánové mají bod (a ti s těmi perfektními) i dva navíc za svá lýtka a další za odvahu kromě lýtka ukázat i bříška. Pohybová stránka představení je propracovaná a klobouk dolů zejména před akrobatickými a tanečními kousky, které předvádí Hynek Helmich.

    Pro mne byla ještě bonusem ta správná, profesionálně prvotřídně provedená hysterie, kterou beze studu předvádí Georgette.

    Jak tedy zní odpověď na úvodní otázku, zda se vyplatilo dát přednost živému představení před J.P.B.? Zcela jistě ano. Nejenom, že jsem se potkala se svým přítelkyněmi. Užily jsme si kvalitně provedené divadelní představení, zasmály jsme se, jako už dlouho ne. Na správné adrese v podání divadla Blic se ocitnete právě tehdy, když budete na tom místě, kde se hraje.

    ·

  • My na to máme!

    Shlédnuto dne 19. 1. 2024. Divácká recenze ochotnického divadelního představení.

    V místním kulturním domě ve Véskách uvedl ochotnický divadelní soubor Sokol Staré Město komedii My na to máme!, představení se zpěvem a tancem.

    Už při vstupu se sálem linula příjemná vůně svařáku a podobně příjemný byl i celý večer.

    Děj představení je velmi jednoduchý, starosta bude mít o dva měsíce padesát, tak se dámy na obvyklém babinci domluví, že secvičí pro účely narozeninové oslavy píseň (nebo dvě, i tři). Když to zjistí chlapi, nenechají se zahanbit a také si něco připraví. Po prvním flirtu se sekyrkami a valaškami raději zvolí bezpečnější synchronizovaný pohyb. Hodinu a dvacet minut sledujeme cestu všech protagonistů k úspěšnému závěru.

    Pozor, vše je tajné, takže kromě toho, že „dílo je to zábavné a dobře to dopadne“, víc konkrétních podrobností nenapíšu.

    Autorkou a režisérkou hry je paní Anna Hudáková. Byla představení přítomna a jistě s potěšením sledovala, jak obecenstvo vděčně přijímá příjemně plynoucí dialogy, ve kterých se mísil vtip a moudrost stáří s nezkušeností mládí, „babské“ drby u vínka a chlapské řeči u piva.

    Pro mě byla nejlepším momentem představení hymna FC Slovácko v podání jejich věrné fanynky Gábiny (vidíme to u těch dýchánků na každém kroku). Byť má svůj věk, pochopitelně blíže nespecifikovaný, pořád se cítí být dostatečně mladá a kompetentní k fandění, protože má kamarádku, která je ještě starší a také fandí. Především nepochybuji, že nechybí u žádného zápasu až do skonání hlasivek.  

    Scéna byla pěkně zabydlená, ať už jsme byli v obýváku u paní Gábiny anebo v hospodě mezi chlapy. Herci vtipně dokázali využít kulis (gumový gauč svádí k vyvrženinám) i vlastních předností (Eričin hlas při zpěvu a věřím, že mnozí pánové ocenili pohyb dekoltu u rytmických písní). Přestavby scény byly díky dobře řešeným rekvizitám svižné, takže rytmus představení nenarušovaly.

    Líbí se mi, jak si pánové nesmírně užívají, když se ocitnou v sukních. Něco na nich (sukních) musí být, třeba ta volnost a svoboda? V každém případě závěrečná choreografie pánů a zpěv dam dopadly na výbornou.

    Radost pobýt a sledovat výsledky práce této party divadelních nadšenců. S tímto názorem jsem v sále nebyla ojedinělá, myslím, že všichni jsme odcházeli s pocitem velmi příjemně stráveného večera.

    ·