DILETANT V DIVADLE

  • Slovácké divadlo: Jak jsme se dostali až sem

    Slovácké divadlo: Jak jsme se dostali až sem. Shlédnuto dne 6. 4. 2024, 26.5.2024 a 12. 9. 2024. Divácká recenze divadelního představení.

    Představení rozvíjí myšlenku, co se mohlo dít v zákulisí při jednom z předvedení Tří sester, které Slovácké divadlo v režii Zetela uvedlo v r. 2022. První část má daný text, něco se v ní děje. Začíná jako běžná divadelní hra, se strukturou, která se postupně drolí, až se úplně rozpadne. Herci mění kostým, repliky hry probíhají v pozadí a jsou nahrazovány osobní výpovědí postav, mizí scéna. Dozvíme se, jaké jsou možné varianty vztahů mezi herci, technickým zázemím, režisérem. Kdo s kým, knedlíky s vajíčkem nebo suši. V osobních výpovědích každá z postav odhaluje svou niterní motivaci.

    Poté přichází druhá část představení, kdy se zruší čtvrtá stěna. Diváci jsou vybídnuti k tomu, aby se také zamysleli nikoli PROČ, ale JAK se dostali až sem. Herci jdou příkladem, pak dostane šanci i obecenstvo. (Nebojte se, je přitom úplná tma, můžete něco říct a nebude vidět, že jste to vy. Anebo můžete mlčet a v tichosti rozjímat. Obojí je přípustné.) Nakonec se herci rozloučí nádherným zpěvem.

    Reakce diváků byla pokaždé jiná – na premiéře slavnostní a možná částečně i připravená. Při druhém shlédnutí se jedna z divaček zvedla, že to nemá zapotřebí a odešla. Herci, zejména Pavlína Hejcmanová situaci s grácií ustáli, tento typ interakce nemusí být pro každého. Ti, co zůstali, pokračovali a mluvili. Napotřetí byla reakce z publika slabší, ale moc pěkná.

    Vrátím se teď ke Třem sestrám v režii Zetela. Věřte mi, že traumata, která mně a manželovi v minulosti způsobil Čechovův Strýček Váňa před asi třiceti lety v Národním divadle v Brně a poté Višňový sad v podání zdejšího divadla, mohlo napravit jen zcela mimořádné provedení nějaké jeho další hry – a bylo málo pravděpodobné, že mu ještě vůbec dáme šanci. (Platonova, když ho ve Slováckém hráli, jsme zbaběle vynechali. Nelíbil se ani dceři.) Jako předvoj jsme po uvedení Tří sester opět vyslali dcerku, která se vrátila nadšená. Prý dal naštěstí autor na radu Mistra, počet sester skutečně ze dvou zvýšil na tři a v kombinaci s kreativitou režiséra a zdejšího souboru se jedná o krásný divadelní zážitek. Zašli jsme, viděli jsme, odcházeli jsme nadšeni.  

    Byla jsem proto velmi zvědavá, co se vyklube z počinu, který ideově navazuje na tuto hru. Bude to „(Panenanebesích) jak jsme se dostali AŽ sem?“, anebo „JAK jsme se dostali až sem?“, případně ještě jinak?

    Fakt jsem to viděla tři krát. Pro jistotu, abych se přesvědčila, že představení skutečně funguje. Já sama totiž preferuji klasickou strukturu divadelní hry úvod-jádro-závěr. Bez angažování diváků. Do divadla chodím za zábavou. Nikoli nevyhnutně zábavou ve smyslu hihi-haha, spíše ve smyslu „jsem tady, zaplatila jsem si, tak mi smysluplně vyplňte čas, abych se nenudila“. Proto se mi líbila více první část hry. Syna a dcerku zase oslovila druhá, experimentální část.

    Přesto, že se jedná o experiment, nuda v žádný večer nebyla. Nebylo to ani blbé. Pokaždé mne potěšilo, když jsem na odchodu mezi diváky slyšela, že se jim hra líbila. Že rádi využili příležitost k zamyšlení v potemnělém divadle nad tím, jak se dostali až sem.

    Přiznám se: nečekala bych to. Není to typ představení, kdy divadlo praská ve švech, s výjimkou premiéry bylo poloprázdno. Avšak ti, kdo mají divadlo rádi ve všech jeho podobách (snad kromě nudy), si přijdou na své.

    Za pokus to stojí, neváhejte.

    ·

  • Slovácké divadlo: Ošklivec

    Slovácké divadlo: Ošklivec. Shlédnuto dne 16.06.2024. Divácká recenze divadelního představení.

    Důvodů, proč zajít na Malou scénu Slováckého divadla je nyní několik: jednak pravidelné premiéry skvělých Volných večerů, mrazivý thriller Vosa a také nově uvedený Ošlikvec Mariuse von Mayenburga v režii Terezy Říhové.

    Hra komediální formou pojednává o tom, na čem si zakládáme, jak vnímáme svou hodnotu, jak nás ovlivňuje hodnocení okolí a také o tom, zda krásní lidé mají jednodušší život.

    Tato břitká satirická komedie vyniká přesně pointovanými dialogy a také zajímavou stylizací herců, kteří ztvárňují několik rolí. Účinkují 4 herci, Jitka Hlaváčová ztvárňuje tři role, Jakub Zelinka a Lukáš Matěj po dvě role. David Vaculík v hlavní roli návrháře konektorů Letteho je Lettem pořád, má tedy jenom jednu roli, i když právě u něj dochází k největší proměně.

    Přestupy z jedné postavy do druhé zvládají herci s obdivuhodnou bravurou. Převtělují se tak souvisle, že někdy nestíháme ty proměny registrovat a jenom díky důslednému odlišení postav formou mluvy, tělesného postoje a vystupování neztrácíme orientaci v ději.

    Lette svůj vzhled neřeší až do doby, kdy mu jeho šéf úplně naplacato sdělí, že je skutečně velmi, ale velmi ošklivý a proto jím navržený nový konektor nebude na konferenci prezentovat on, ale jeho kolega luznějšího vzhledu. Jeho manželka mu svým obvyklým pohledem přímo do jednoho oka také potvrdí, že jeho krása je výlučně vnitřní. A tak se Lette rozhodne pro radikální řešení: nechá si úplně změnit obličej plastickým chirurgem.

    Operace je nezvykle nesmírně úspěšná. Vyloupne se jako vajíčko, najednou je z něj krasavec a jeho život se změní. Napřed mu jako chlapovi stoupne sebevědomí, když si uvědomí, jak díky novému vzhledu jeho akcie v očích obou pohlaví stouply a začne se podle toho chovat.

    Proměna se však povede až tak, že jeho obličej chce mít každý, a protože ho může mít, tak ho i má. Lette je najednou naprosto zaměnitelný a ani jeho manželka ani jeho milenka neví, zda mluví s ním anebo s někým jiným, kdo vypadá úplně stejně. Přijde rozčarování, protože ztrácí jedinečnost své nabyté krásy a jeho nový vzhled se postupně obrací proti němu. Když jeho obličej nosí čím dál více mužů, ztrácí sám sebe a nový vzhled už není jenom jeho, ale všech. (Což mi připomnělo balící hlášku mého skvělého manžela: Pěkné ženské jsou jedna jako druhá, zato ty škaredé jsou vždycky originál!)

    Jednodušší život krásného člověka přestane být skutečností, jakmile jsou stejně (doslova) krásní všichni kolem.

    Ovšem konec dobrý, všechno dobré, i zaměnitelně krásný Lette je dost dobrý jedné dámě a jejímu synovi, a tak spolu svorně žijí dodnes, pokud je plastická chirurgie nebo něco jiného nerozdělilo.

    Na předposlední stránce programu jsou položeny dvě zásadní otázky ke sebezpytování. „Jste spokojeni se svým obličejem?“ Na to si kdykoli odpovím, jasně, že ano, já jsem já, jsem dost krásná, ať už vypadám jakkoli. Druhá otázka je ještě lepší: „A jste si jistí, že jste to opravdu vy, kdo o tom rozhoduje?“ To už je složitější, zvlášť když si člověk vzpomene na několik příležitostí, kdy se bez zjevné příčiny zas tak krásný necítil anebo si jasně uvědomil svou zjevnou nedokonalost, aniž by tušil, proč.

    Představení má střídmou délku 1 hodina 10 minut. Herci jsou skvělí, dialogy vtipné, děj plyne. Pokud máte zájem bavit se, pobavíte se, pokud budete chtít přemýšlet nad společenskými otázkami, také můžete. Ale není to nutné, krásní lidé na jevišti jsou naštěstí nezaměnitelní.

    ·

  • Slovácké divadlo: Hostina dravců

    Slovácké divadlo: Hostina dravců. Shlédnuto dne 27.04.2024. Divácká recenze divadelního představení.

    Další premiérou sezony 2024 ve Slováckém divadle se stala hra Vahé Katchy a Juliena Sibra Hostina dravců v režii Igora Stránského.

    Na tento kousek jsem se obzvlášť těšila. Tři premiéry sezóny 2024 za námi a pokud jde o srdce konzervativního divadelního diváka, který má rád ucelený dramatický příběh (jak zjednodušeně diletantsky říkám úvod-jádro-závěr), zatím se na něj v letošním předplatném nedostalo. Až nyní a můžu hned na začátek říct, že jsem nebyla zklamaná. Naopak, byla jsem potěšena výběrem hry i jejím celkovým provedením.

    Předně přiznávám, že mám ráda inscenace v režii emeritního ředitele pana Stránského. Cokoli režíroval, se mi líbilo, bez ohledu na to, zda šlo o muzikál nebo činohru. Jeho jméno je pro mně zárukou, že se do divadla oplatí na hru zajít.

    Hostina dravců je velmi dobře napsaná hra. Má skvělé dialogy. Se zatajeným dechem sledujeme, jak se postavy chovají a vyvíjejí. Dialogy jsou tak trefné a dobře načasované, jakoby šlo o sitkom. Dovedně stupňují napětí až k prasknutí a když se stane téměř neúnosným, přijde očistný smích. Natolik jsme vtaženi do děje, že visíme hercům doslova na rtech. (Což mi připomíná, že silnou stránkou představení je i to, jak je hercům dobře rozumět, když mluví. Zdá se mi, že to přestává být samozřejmost.)

    Z hereckých výkonů chci na prvním místě vyzvednout Pierra. Jedná se o slepého válečného veterána a Daniel Gajdoš jej hraje tak, že bych nevěřila, že není slepý. Ani na chvíli z role nevypadne. Jeho postižení je zřejmé ihned po příchodu na scénu, a to ani v tom momentě nemá hůlku.

    Druhý herecký výkon, který na mě velmi zapůsobil, byl obchodník André. Dávno jsem Zdeňka Trčálka neviděla ve vyloženě dramatické roli, ve které by ovšem současně nepadl do škatulky svých obvyklých gest a intonací. Což mi prosím pěkně nevadí, já ho mám v té jeho obvyklé herecké poloze ráda. Ale tady předvedl skvělého úlisného obchodníka, který se vetře na oslavu, kam ho nikdo nezval. Jeho André se vyzná v tlačenici, ale podobně jako všichni ostatní vyznává názor, že pokud je zde možnost volby, kdo se má stát vybraným rukojmím, tak by to rozhodně měl být někdo jiný než on.

    Situace hry je dramatická. Hostina dravců se odehrává jednoho válečného večera, kdy probíhá oslava narozenin krásné knihkupcovy manželky. Na ulici někdo zezadu zastřelí dva gestapácké důstojníky, a tak jsou přítomní domácí a hosté nuceni vybrat mezi sebou dva rukojmí, kteří s velkou pravděpodobností zemřou. Není to jednoduché. Ať už se na to dívají ze strany obětí (jak říká André, raději bude žít s mrtvolou na svědomí, než aby on sám byl mrtvolou na svědomí někoho jiného), nebo s logikou majora Kaubacha, který je do této hry navedl (nechce po nich, aby dva ze svého středu obětovali, on předci chce, aby jich pět zachránili), pořád to skončí tím, že dvě osoby na oplátku dvojité vraždy, se kterou nemají nic společného, zemřou.

    Takže: apriori zábava to opravdu není. Hra je napínavá, místy až nedýcháme, jak nás její provedení vtáhne do děje. Je dovedně napsaná, zrežírovaná a zahraná, takže i když se v ní dějí vážné věci a ne vždy je příjemné vidět charaktery zúčastněných odhaleny až na kost, máme příležitost se dost často upřímně zasmát. Společenské drama s prvky černého humoru jako krátká anotace výborně sedí.

    Přiznávám, že jsem byla malinko zklamaná koncem, nebudu prozrazovat, třeba někoho potěší anebo překvapí příjemně. Já jsem se možná nechala hrou natolik pohltit, že se ze mně stal dravec (bezpečně sedící ve třetí řadě, mimo dosah Pierrovi slepecké hůlky) a čekala jsem jiné rozuzlení.

    Premiéru jsem viděla se svou intelektuální dcerkou, obě jsme odcházely velmi spokojené. Je to hra, na kterou klidně příště vezmu manžela. Pořád čučí na dokumenty o druhé světové válce a svého času jsme rádi sledovali sitkom Allo! Allo! o francouzském odboji. Možná proto mi André tak dobře sedl.

    Přeji příjemný mrazivý zážitek. Tato inscenace si Váš čas zaslouží.

    ·

  • Divadlo Dondi.: Když se zhasne

    Shlédnuto dne 14. března 2024. Divácká recenze divadelního představení.

    V zaplněném sále veselského kulturního domu bylo hostem profesionální kočovné divadlo Dondi. s komedií autorů Romana Vencla a Michaely Doleželové Když se zhasne v režii Romana Groszmanna.

    Anotace hry uvádí, že se jedná o komedii s písničkou a ano, bylo tomu tak.

    Na prvním místě chci říct, že Když se zhasne je výborně napsaná hra. Je vtipná, není banální, na komorní scéně mezi čtyřmi osobami se odehraje vše potřebné a obecenstvo se u toho náramně baví. Nepátrala jsem předem po autorech a když jsem si uvědomila, jak dobře je to napsané, přemýšlela jsem o tom, že se asi jedná o překlad a tedy kromě autora nesmím zapomenout pochválit i překladatele. Takže ne, autorská dvojice Roman Vencl a Michaela Doleželová (vsuvka pro diletanty jako jsem já) jsou mladí čeští autoři a mají na kontě více právě tak skvěle napsaných her. Klobouk dolů!

    V první části představení, když se děj rozehrává, sledujeme pobaveně peripetie ezo kartářky Imeldy a jejího manžela Artura. Imelda s láskou diriguje svého mírně zmateného roztržitého muže, aby si obul ponožky a vzal pohankový salát. Na druhé straně její kamarádka Nina, majitelka restaurace, nestíhá. Důkazem budiž salát Caprese, který mi servírovala ve verzi DoDo (dodělej doma, přidej focacciu). Vypadala jsem asi opět jednou hladová.

    Pak jdou Trevor s Nininým manželem Arthurem na squash a dozvíme se, o co vlastně ve zbytku večera půjde. Jde o předmanželskou smlouvu mezi Ninou a Trevorem a o to, jak to zaonačit, aby došlo k rozvodu a škodná byla ta druhá strana. Jejich předmanželská smlouva totiž obsahuje ustanovení, podle kterého ten z manželů, který podá návrh na rozvod, přijde o veškerý majetek, který tak automaticky připadne tomu druhému. Vzhledem k egu obou manželů a pokročilému rozkladu vztahu dohoda není možná. Proto je třeba přistoupit k drsnějšímu řešení. Tím je narafičení takové situace, aby byl důvod podat návrh na rozvod.  

    Druhá část představení se odehrává na večírku u Niny a Trevora. Skvěle oblečená Nina (dobrý vkus se pozná podle toho, že její overal zahaloval právě tak, aby se mělo oč opřít oko náročného diváka a zbytek látky, chybějící ve výstřihu laskavě přenechala Veselskému kulturnímu centru na oponu – ano, mluví ze mě čirá závist) a Trevor mají mezi sebou chemii dlouholetých manželství, ve kterých toho druhého dokážete rozdráždit na první dobrou každým slovem.

    Následují scény, ve kterých opět obdivujeme jednak to, jak skvěle a s jakým vtipem je hra napsaná, a pak také to, s jakou lehkostí a s jakým vtipem si dokáží herci poradit třeba s trapností situace.

    Dojde totiž ke svádění. Nenechte si to ujít. To vážně musíte vidět na vlastní oči. Svádějící roztržitý Artur v podání Davida Macháčka je prostě rozkošný. On vlastně nikoho svést nechce (a také neumí, ale to Arturovi nebudeme prozrazovat, abychom mu nesnižovali sebevědomí, nakonec zdá se, že on to tak trochu tuší). Do toho neumí lhát. Je profesorem dějin, platí pro něj tedy jenom to, co se již událo a je někde zapsáno. Ale v tomto muži se probudí lev salonu. Salonu, ve kterém se právě nachází. Uvědomí si, že minimálně jednou něco asi udělal správně, když to na někoho (jeho manželku Imeldu) zafungovalo. Už se mu to povedlo. Co se povedlo jednou, může se povést znovu. A tak ve jménu zachování manželství přátel svádí jak o duši. Nevím, zda jsem v poslední době viděla lepší a vtipnější grotesku.

    Rozuzlení celé hry má svou pointu, kterou prozrazovat nebudu. Cesta k ní trvá včetně přestávky slabé dvě hodinky a určitě stojí za to si ji vychutnat osobně, dobře se u toho bavit a nechat se překvapit.

    Co na představení říká moje divadelní parta? Tentokrát nemusím být hypotetická. Představení se účastnili všichni. Ano, od jen od Hujerů dorazilo 14 lidí. A všichni jsme odcházeli po dvou hodinách nekončícího smíchu nesmírně uvolněni a spokojeni.

    ·

  • Monument pro Hradiště

    Slovácké divadlo: Monument pro Hradiště. Shlédnuto dne 22.2.2024. Divácká recenze divadelního představení.

    Druhou premiérou sezony 2024 ve Slováckém divadle se stala hra Pavla Molka Monument pro Hradiště v režii Lukáše Kopeckého. Podtitul „nekorektní komedie“ z české historie velmi dobře charakterizuje průběh i vyznění celé hry. Já bych ještě k „nekorektní“ dodala přívlastek „absurdní“.

    Hra se sestává ze třech scének, každá představuje jinou variantu vývoje kolem Mnichovské dohody. V hlavních rolích paní Hany Benešové, Edvarda Beneše a jeho tajemníka excelují Tereza Novotná, Pavel Hromádka a David Vaculík.

    Hanko, Neville, Jarmilo! V první části jsem ocenila tu absurdní představu přejmenování perly Slovácka, takto Uherského Ostrohu, na Chamberlainův Ostrov. Stejně nikdo neví, co to ten ostroh je a vyhovělo se panu britskému premiérovi v jeho touze, aby po něm byl pojmenován výměnou za změnu postoje k Mnichovské dohodě nějaký ostrov. Nejenom jakési hradiště zbylé po Uhrech. Hle, kam až lze v myšlenkách typu „coby, kdyby“, zajít.

    Tím pochopitelně výčet absurdních komických situací nekončí. Až na tu hru půjdete, počkejte si a soustřeďte se na srovnání, jak jsme na tom v tancích.

    Ve druhé části autor dovádí ad absurdum možnost pomoci ze strany SSSR. Tato část byla nejmrazivější, protože to jsme si my, husákovy děti ještě částečně odžily. Vlastně nejméně absurdní mi přišel socrepík (socialistický rap). Úplně si dokážu svazačku podobnou Natálii Rašín představit na diskotékách v domově mládeže v polovině osmdesátých let, jak roztleskává a roztancovává přítomné mladistvé. Slovácké divadlo Maxima Gorkého by zas uvádělo výrobní dramata, ve kterých bychom mohli ocenit solidně vypracované a citlivě diferencované morálně kvalitní postavy žijící podle pokrokových myšlenek socialistického člověka.

    Ve třetí části jsme doslova srovnáni se zemí. To je totiž varianta, kdy po komickém, absurdně dlouhém čekání na návrat paní Benešové z lázní (ještěže čekají ve třech, to se totiž čeká podstatně líp a méně trapně, než ve dvou) se chlapi odhodlají k akci, Beneše zbaví moci a národ bojuje až téměř do posledního muže. Ovšem, pár jich přežije a v Hradišti může být odkryta monumentální socha hrdinovi, který se nevzdal a bojoval do posledního dechu.

    Každá z variant je něčím zajímavá, absurdní slovní humor a tradičně skvělé herecké výkony jsou silnou stránkou inscenace. Hra je svižná, střídmá délka 2 hodiny 10 min včetně pauzy je akorát.

    Musím však přiznat, že se mi inscenace zdála být nedotažená. Jde o to, že to pořád byly pouze tři scénky bez příběhu, který by postavy někam posunul, pospojované průvodním slovem paní bufetářky v podání Pavlíny Hejcmanové. Zahráno perfektně, ale tmel to byl drolivý. Než tři varianty alternativního průběhu dějin, raději bych viděla jednu, s rozvinutým příběhem, dramaticky vstavěným a vypointovaným (a klidně bez pauzy, i když to by se paní bufetářce vůbec nehodilo z hlediska tržeb).

    Divák v duchu srovnává co si pamatuje z hodin dějepisu, co se na něj nalepilo za oněch nedělních rán, kdy v TV dávali „Hitléra“, čili dokumenty o druhé světové válce. Pravda je, že o koeficientu potivosti říšského vůdce tam nepadlo ani slovo.

    Kdyby bylo něco, kvůli čemu se oplatí tuto hru vidět, je to postava prezidenta Beneše v podání Pavla Hromádky. Já do toho divadla chodím 20 let, kde ho ukrývali? Samozřejmě, viděla jsem ho hrát v mnoha představeních, ale s výjimkou Kosmického jara jsem to, jak skvělý je herec, zaregistrovala teprve v Opilých a nyní v Monumentu.

    Co na hru říkají moji divadelní souputníci? Dcera byla po premiéře nesmírně spokojená, dobře se bavila. Na hru klidně půjde ještě jednou, líbila se jí víc než Zamilovaný velvyslanec. Manžel byl rozpačitý, ale ve zdraví přežil a rozhodně neodcházel z divadla otráven. A co já? Prezidenta Beneše jsem poznávala prostřednictvím jeho elegantní manželky Hany v knížce První dáma elegance od M. Burianové. Oblíbila jsem si ho přes její oddanost a postoj. (Její vztah k manželovi je ostatně ve všech třech variantách nesmírně důležitý pro rozuzlení scénky.) Tak pořád přemýšlím nad tím, proč ani v jednom případě chudákovi nebylo dopřáno udělat něco tak, aby to dobře dopadlo.

    ·

  • Na správné adrese

    Shlédnuto dne 27. ledna 2024. Divácká recenze divadelního představení.

    V tvrdé konkurenci Muže z Acapulca, kterého můžu vidět i po sto šedesáté, protože miluji J.P. Belmonda, v pátek zvítězilo divadlo Blic a hra Marca Camolettiho Na správné adrese. Oplatilo se?

    V pečlivé režii paní Andrei Helmichové sledujeme eskapády čtyř dam, bytné Georgette, služebné Marie-Louisy, malířky Jacqueline a učitelky klavíru Jeanine, které sdílejí jeden byt. První část hry, než se dostaneme k zápletce, je malinko zdlouhavá, tušíme, že přijde ta správná zábava, ale zatím se nic moc neděje. Sledujeme vztahy mezi dámami, které jsou občas napjaté a které ústí ve snahu vzít věci do vlastních rukou. To se stane tak, že každá z dam si podá inzerát, ve kterém něco nabízí a něco očekává, pochopitelně každá něco jiného, i když shodou okolností pod stejnou značkou. Co se může pokazit?

    Naštěstí v tomto případě nic. Každá postava dojde svého štěstí, najde, co potřebuje, i když to není to úplně to, proč přišla anebo co očekávala. (Čili jak u mistra, jde tu o tu parcelu? … Tak já jsem ještě ochoten tady to kuřátko sníst…)

    Na jednotlivé inzeráty začnou chodit zájemci a herci to rozbalí naplno.

    Nejprve přichází slovní a situační koncert Alžběty Kynclové (Georgette, bývalá kabaretní umělkyně) a Hynka Helmicha (který zjistí, že dědeček měl skvělý vkus – až natolik bývalá kabaretní umělkyně je Georgette) a v salvách smíchu nás provede až do pauzy.

    Ve druhé části představení neztrácí dech, naopak, komedie pokračuje a graduje. Jeden po druhém přichází další tři zájemci, v bytě je přivítá vždy jedna z dam a jsme svědky dalších zábavných dialogů a situací, neodpočineme si. Služebná, která hledá mladého muže za účelem… ehm… radovánek, narazí na adepta hodin klavíru. Učitelka klavíru Jeanine narazí na mladého muže, který přišel nabídnout své služby služebné. Malířka Jacqueline kriticky hodnotí lýtka svého domnělého modela, který se má stát Spartakem a nechápe, proč on se zajímá především o výhled z bytu. My víme, že se není čemu divit, když ten správný Spartakus už od pauzy zjišťuje, co se jeho dědečkovi líbilo na bytné Georgette.

    Protože ve všech případech jde o služby poskytované za úplatu, je vyjednávání o ceně, kde si každá ze stran myslí, že platit bude ten druhý, zdrojem dalších nedorozumění.

    Jde vždy o to samé – postavy si myslí, že jejich protějšek je někdo jiný a že přišel za úplně jiným účelem a podle toho jednají. Proto mě zas a znovu potěší, když takovou hru vidím dobře napsanou, zrežírovanou a zahranou. A nejenom to, v tomto provedení nechybí ani vhodná hudba, světla, kostýmy a smysluplná scéna.

    Všichni pánové mají bod (a ti s těmi perfektními) i dva navíc za svá lýtka a další za odvahu kromě lýtka ukázat i bříška. Pohybová stránka představení je propracovaná a klobouk dolů zejména před akrobatickými a tanečními kousky, které předvádí Hynek Helmich.

    Pro mne byla ještě bonusem ta správná, profesionálně prvotřídně provedená hysterie, kterou beze studu předvádí Georgette.

    Jak tedy zní odpověď na úvodní otázku, zda se vyplatilo dát přednost živému představení před J.P.B.? Zcela jistě ano. Nejenom, že jsem se potkala se svým přítelkyněmi. Užily jsme si kvalitně provedené divadelní představení, zasmály jsme se, jako už dlouho ne. Na správné adrese v podání divadla Blic se ocitnete právě tehdy, když budete na tom místě, kde se hraje.

    ·

  • My na to máme!

    Shlédnuto dne 19. 1. 2024. Divácká recenze ochotnického divadelního představení.

    V místním kulturním domě ve Véskách uvedl ochotnický divadelní soubor Sokol Staré Město komedii My na to máme!, představení se zpěvem a tancem.

    Už při vstupu se sálem linula příjemná vůně svařáku a podobně příjemný byl i celý večer.

    Děj představení je velmi jednoduchý, starosta bude mít o dva měsíce padesát, tak se dámy na obvyklém babinci domluví, že secvičí pro účely narozeninové oslavy píseň (nebo dvě, i tři). Když to zjistí chlapi, nenechají se zahanbit a také si něco připraví. Po prvním flirtu se sekyrkami a valaškami raději zvolí bezpečnější synchronizovaný pohyb. Hodinu a dvacet minut sledujeme cestu všech protagonistů k úspěšnému závěru.

    Pozor, vše je tajné, takže kromě toho, že „dílo je to zábavné a dobře to dopadne“, víc konkrétních podrobností nenapíšu.

    Autorkou a režisérkou hry je paní Anna Hudáková. Byla představení přítomna a jistě s potěšením sledovala, jak obecenstvo vděčně přijímá příjemně plynoucí dialogy, ve kterých se mísil vtip a moudrost stáří s nezkušeností mládí, „babské“ drby u vínka a chlapské řeči u piva.

    Pro mě byla nejlepším momentem představení hymna FC Slovácko v podání jejich věrné fanynky Gábiny (vidíme to u těch dýchánků na každém kroku). Byť má svůj věk, pochopitelně blíže nespecifikovaný, pořád se cítí být dostatečně mladá a kompetentní k fandění, protože má kamarádku, která je ještě starší a také fandí. Především nepochybuji, že nechybí u žádného zápasu až do skonání hlasivek.  

    Scéna byla pěkně zabydlená, ať už jsme byli v obýváku u paní Gábiny anebo v hospodě mezi chlapy. Herci vtipně dokázali využít kulis (gumový gauč svádí k vyvrženinám) i vlastních předností (Eričin hlas při zpěvu a věřím, že mnozí pánové ocenili pohyb dekoltu u rytmických písní). Přestavby scény byly díky dobře řešeným rekvizitám svižné, takže rytmus představení nenarušovaly.

    Líbí se mi, jak si pánové nesmírně užívají, když se ocitnou v sukních. Něco na nich (sukních) musí být, třeba ta volnost a svoboda? V každém případě závěrečná choreografie pánů a zpěv dam dopadly na výbornou.

    Radost pobýt a sledovat výsledky práce této party divadelních nadšenců. S tímto názorem jsem v sále nebyla ojedinělá, myslím, že všichni jsme odcházeli s pocitem velmi příjemně stráveného večera.

    ·

  • Zamilovaný velvyslanec

    Shlédnuto dne 13. 1. 2024. Divácká recenze divadelního představení.

    První premiérou sezóny 2024 se ve Slováckém divadle stala divadelní hra Michaela Parkera v překladu Pavla Dominika a v režii Igora Dostálka.

    Takže pozor: přichází fraška an sich. Plná vtipů, gagů, dveří, převleků a nějakou tou záměnou osob. Už podle názvu a prezentace hry víme, co očekávat a díky sehranosti hereckého souboru to i v plné míře, dokonce vrchovatě, dostaneme. Po úvodním rozehrání tato situační komedie velmi přímočaře, způsobem start-cíl dobude naše bránice a slavně zvítězí. Obzvláště stojí za zmínku perfektní práce s gradací vtipů.

    Je to vlastně vše, co potřebujeme vědět: dostali jsme frašku v nejlepším smyslu slova. Na začátku představení se rozdají karty. Pochopitelně, že je nám jasné, co se bude dít a kam hra bude směřovat, tušíme i to, jak dopadne. O to lépe si pak užíváme situační komiky, vtipů, gagů a všeho, co se postavám povede a buďme upřímní, hlavně nepovede.

    Zápletka hry spočívá v tom, že dům má být přes víkend prázdný, protože všichni jeho obyvatelé odchází za svými zájmy, ale nakonec se všichni sejdou právě v tomto domě, dokonce s několika neočekávanými osobami navíc.

    Ze všech tradičně skvělých herců bych ráda vyzvedla Daniela Gajdoše, jeho vyděšená nejistota při výslechu je výborná. Sluší mu to i jako atraktivní blondýně, která záletnému panu velvyslanci může nabídnout leda překvapení (protože my víme, že ono to nemusí končit pod nosem, že jo? Ono to pak postupuje třeba i níž. Brada, prsa… a co já vím, kde se to zastaví…).

    Nechci však zůstat jenom při jeho výkonu. Nad vším ční distingovaný komorník Perkins v podání Zdeňka Trčálka. S typickou anglickou zdrženlivostí po celou dobu upravuje polštářky, připravuje drinky, sendviče, případně má přilepenou ruku na sukni jedné slečny anebo kravatu zaseklou v dekoltu druhé slečny. Nedivím se sekretářce Faye, kterou hrála Peťka Staňková, že jeho kouzlu propadla. Dokonce jí přímo astronomickou rychlostí došlo, že 1 a 1 jsou dva a jakéže štěstí ji v podobě tohoto elegantního muže potkalo a jaké výhody z toho můžou pro mladé nezadané děvče plynout.

    Líbil se mi i výkon všech ostatních herců, jenom je momentálně mám více propojené s jinými postavami (např. u J. Hejcmana jeho fenomenální Cyrano, u K. Michejdové její Jandová z 13x za svědka). Soubor je pěkně sehraný a proto hra šlape od začátku až do konce bez významných hluchých míst.

    Vyplatí se koupit si program a po představení si otevřít TOP SECRET obálečku, která je v něm uschovaná. Na chvíli se vrátit k představení a popřemýšlet nad ním.

    Na toto představení bych ze své divadelní party vzala kohokoliv. I intelektuálovi ty dvě hodiny třicet minut utečou jako voda. Zamilovaný velvyslanec je dobře sehraná dobrá komedie. Nepochybuji, že u publika zabere a dlouho bude vděčně plnit hlediště spokojenými smějícími se diváky.

    Pokud to někdo neví, Igor Dostálek je mimo jiné protagonistou divadla Kjogen. Čili jeden zdejší člověk. Pokud tyto stylizované japonské frašky přeložené do češtiny, ale přednášené originální japonskou dikcí v originálních japonských kostýmech neznáte, alespoň jednu si pusťte.

    ·

  • Láska, vzdor a smrt

    Shlédnuto dne 11.1.2024. Divácká recenze divadelního představení.

    Jak si vede lidová slovesnost transformovaná do recitálové podoby v kraji, kde se folklor žije a není pouhou „lidovou hmotnou a zvykoslovnou kulturou„?

    Scénická montáž lidové poezie převádí v režii Lukáše Brutovského na jeviště hru E. F. Buriana Láska vzdor a smrt v jediném živém obrazu.

    První, co mne upoutalo hned po příchodu do hlediště bylo množství světla na scéně. Slovo, hudba, písně, bílá a černá barva byly hlavními výrazovými prostředky této hry.

    Dění na scéně si pomyslně rozdělme na třetiny. V jedné třetině hudebníci hrají, herci jako voiceband zpívají a recitují. Hra se skládá ze známých lidových písní, které jsou seskládány tak, aby tvořily příběh na ose láska – vzdor – smrt. Přiznávám, že jsem ho na první slyšení vůbec nepobrala a bez vysvětlení jsem události, které se v nich odehrávaly, nedala dohromady. Vůbec mi to však nevadilo. Postavy na jevišti věděly, co se děje a já mám lidové písně ráda a ráda poslouchám jejich čisté provedení ve sboru s dobrým hudebním doprovodem.

    Ve druhé třetině dění, které se také odehrává na jevišti, probíhá vystoupení neherců. Představení je pohybově minimalistické. Když říkám minimalistické, tak to myslím doslova. Herci voicebandu stojí, hudební doprovod sedí. Jediný, kdo se hýbe, je kameraman, který převádí různé detaily na plátno, pak trochu maskérky, když nejprve nalíčí, pak odlíčí a na závěr nabílí neherce. Neherci většinu času sedí, občas se postaví a stojí, případně leží.

    Třetí dění na scéně probíhá formou promítání různých zajímavostí ze života mrtvol na plátno nad jevištěm.

    Provedení hry bylo absolutně stylizované. Drželo formu a jednotu výrazu. Díky tomu se z ní stal statický lyrický recitál. Režisér divákům nevysvětluje, co se v průběhu hry děje, co si postavy myslí, nebo jak se zachovaly a proč. Alespoň malinko občas odkáže na text přednášený voicebandem pohyb neherců. I ve svém minimalismu je vyznění jejich přítomnosti na jevišti velmi intimní.

    Nyní se vrátím k otázce z úvodu. Hodně jsem přemýšlela nad tím, proč několik mých známých hodnotilo svůj dojem z představení jako „rozpačitý“. Výkon voicebandu by podle mého názoru obstál i jako samostatný koncert. Na takový koncert ovšem divák jde s tím, že „nic“ (myšleno žádnou hru s dějem) neuvidí a jde jenom poslouchat, a navíc by ta hodina a čtvrt byla přerušována potleskem.

    Tím, jak se na jevišti „nic“ nedělo, bylo pro mne – diváka – nesmírně náročné udržet pozornost. Vlastně mi dlouho trvalo, než jsem vůbec pochopila, že to líčení, odlíčení, nabělení a občasná krátká procházka po jevišti je celé dění, ž se opravdu nic víc dít nebude. V tom momentě jsem představení začala brát jako koncert sui generis.

    Nevím proč, ale hned při prvních tónech jsem si vzpomněla na Karola Plicku a jeho film Zem spieva, který jsem naposledy viděla před asi 25 lety na strážnických. Myslela jsem na to, že by bylo nesmírně zajímavé vidět tuto hru právě v prostředí strážnického festivalu.

    Na závěr odkaz na stránky Českého rozhlasu, kde jsou i zvukové ukázky originálního voicebandu Emila Františka Buriana.

    ·

  • Den blbec

    Shlédnuto dne 19.11.2024 (premiéra). Divácká recenze divadelního představení.

    Na motivy hry W. Shakespeara Romeo a Julie připravil režisér Robert Bellan pro divadlo Pecka krimi parodii Den blbec.

    Do klasického příběhu velké tragické lásky vstupuje v momentě, kdy dojde k zabití Merkucia a Tybalta. Těla najdou dva agilní policisté a ujmou se vyšetřování. Přitom prožívají různé eskapády a pletou se do příběhu mladinkých (no dobře, tak Julie nemá úplně předepsaných 13, ale znáte nějakou adaptaci, kde ano?) milenců.

    Jak se dovídáme z anotace hry, Shakespeare měl zřejmě pochopení pro velký herecký soubor, ve kterém si každý chce zahrát, protože v ní figuruje 27 postav (měšťany veronské, příbuzné obou rodů, masky, stráže, hlídky, družiny a chorus nepočítaje). Protože autor je bezpečně mrtvý, takže se nemůže bránit, sehrává Bellan svůj kus s 16 postavami v pěti lidech. Takže je podstatně velkorysejší a marnotratnější, pokud jde o počet herců na jevišti, neboť jak známo, Mistr Stroupežnického Furianty sehrál v pouhých třech lidech. To se pozná, když soubor není omezený.

    Tu a tam se objeví nějaká ta řádka z originálního textu nebo její parafráze, abychom věděli, ve které části tragédie se právě nacházíme. Díky tomu se dobře orientujeme v původním ději, i když policisté pochopitelně nepátrají jenom ve vyšších patrech společnosti, ale sníží se i k návštěvám diskotéky a putyky, používajíce komických převleků.

    Dělám si z toho trochu srandu, ale ty převleky a vůbec celá hra komické skutečně jsou. Od začátku až do konce vidíme na jevišti sled povedených gagů, na které obecenstvo (a já první, jsem prostě hejkal) příznivě reaguje. Nic jiného mu nezbývá, komedie spolehlivě útočí na první signální smíchu obecenstva.

    David Macháček je nejlepší v momentech, kdy hraje někoho jiného (například typicky devadesátkového DJ, evidentně bývalého kolotočáře) a ocitne se mimo svou obvyklou polohu mladého diblíka.

    Obdiv patří Romeovi, gůůůglila jsem a pokud je to skutečně herec ochotnického divadla, zdatně držel s profesionály krok. No ano, také mu už před delším časem minulo 16, ale to na hru nemá vliv.

    Trochu mě mrzelo, že Paris nedostal více prostoru, nepochybně by se na něm Martin Vrtáček vyřádil, podobně jako na paní Kapuletové. Monika Horká je ve své trojroli perfektní především jako chůva, kde skvělým kostýmem a svým výkonem vyvolává salvy smíchu, ale také její pan Kapulet a otec Lorenc jsou pozoruhodní. A Julie v podání P. Hejcmanové je rozkošnou zamilovanou puberťačkou, co si ví rady (vždyť už jí není 13).

    Protože hra je situační komedií, dokázal autor nalézt podstatně příjemnější rozuzlení příběhu než je smrt mladých milenců. Jednoduše je nechal oba žít s tím, že rodičové, když už si odžili stres z jejich ztráty, budou nyní podstatně méně prudit, když budou chtít být spolu, jen když jsou děti živé. Snad dojde i na kýžené smíření obou stějně vážených rodů.

    Abych to zkrátila: chcete se zasmát a skvěle se zabavit? Navštivte tuto situační kriminální komedii, nebudete litovat.

    Nakonec i premiérové obecenstvo oprávněně odměnilo kus bouřlivými ovacemi.

    ·