• Shlédnuto dne 13. 1. 2024. Divácká recenze divadelního představení.

    První premiérou sezóny 2024 se ve Slováckém divadle stala divadelní hra Michaela Parkera v překladu Pavla Dominika a v režii Igora Dostálka.

    Takže pozor: přichází fraška an sich. Plná vtipů, gagů, dveří, převleků a nějakou tou záměnou osob. Už podle názvu a prezentace hry víme, co očekávat a díky sehranosti hereckého souboru to i v plné míře, dokonce vrchovatě, dostaneme. Po úvodním rozehrání tato situační komedie velmi přímočaře, způsobem start-cíl dobude naše bránice a slavně zvítězí. Obzvláště stojí za zmínku perfektní práce s gradací vtipů.

    Je to vlastně vše, co potřebujeme vědět: dostali jsme frašku v nejlepším smyslu slova. Na začátku představení se rozdají karty. Pochopitelně, že je nám jasné, co se bude dít a kam hra bude směřovat, tušíme i to, jak dopadne. O to lépe si pak užíváme situační komiky, vtipů, gagů a všeho, co se postavám povede a buďme upřímní, hlavně nepovede.

    Zápletka hry spočívá v tom, že dům má být přes víkend prázdný, protože všichni jeho obyvatelé odchází za svými zájmy, ale nakonec se všichni sejdou právě v tomto domě, dokonce s několika neočekávanými osobami navíc.

    Ze všech tradičně skvělých herců bych ráda vyzvedla Daniela Gajdoše, jeho vyděšená nejistota při výslechu je výborná. Sluší mu to i jako atraktivní blondýně, která záletnému panu velvyslanci může nabídnout leda překvapení (protože my víme, že ono to nemusí končit pod nosem, že jo? Ono to pak postupuje třeba i níž. Brada, prsa… a co já vím, kde se to zastaví…).

    Nechci však zůstat jenom při jeho výkonu. Nad vším ční distingovaný komorník Perkins v podání Zdeňka Trčálka. S typickou anglickou zdrženlivostí po celou dobu upravuje polštářky, připravuje drinky, sendviče, případně má přilepenou ruku na sukni jedné slečny anebo kravatu zaseklou v dekoltu druhé slečny. Nedivím se sekretářce Faye, kterou hrála Peťka Staňková, že jeho kouzlu propadla. Dokonce jí přímo astronomickou rychlostí došlo, že 1 a 1 jsou dva a jakéže štěstí ji v podobě tohoto elegantního muže potkalo a jaké výhody z toho můžou pro mladé nezadané děvče plynout.

    Líbil se mi i výkon všech ostatních herců, jenom je momentálně mám více propojené s jinými postavami (např. u J. Hejcmana jeho fenomenální Cyrano, u K. Michejdové její Jandová z 13x za svědka). Soubor je pěkně sehraný a proto hra šlape od začátku až do konce bez významných hluchých míst.

    Vyplatí se koupit si program a po představení si otevřít TOP SECRET obálečku, která je v něm uschovaná. Na chvíli se vrátit k představení a popřemýšlet nad ním.

    Na toto představení bych ze své divadelní party vzala kohokoliv. I intelektuálovi ty dvě hodiny třicet minut utečou jako voda. Zamilovaný velvyslanec je dobře sehraná dobrá komedie. Nepochybuji, že u publika zabere a dlouho bude vděčně plnit hlediště spokojenými smějícími se diváky.

    Pokud to někdo neví, Igor Dostálek je mimo jiné protagonistou divadla Kjogen. Čili jeden zdejší člověk. Pokud tyto stylizované japonské frašky přeložené do češtiny, ale přednášené originální japonskou dikcí v originálních japonských kostýmech neznáte, alespoň jednu si pusťte.

    ·

  • Shlédnuto dne 11.1.2024. Divácká recenze divadelního představení.

    Jak si vede lidová slovesnost transformovaná do recitálové podoby v kraji, kde se folklor žije a není pouhou „lidovou hmotnou a zvykoslovnou kulturou„?

    Scénická montáž lidové poezie převádí v režii Lukáše Brutovského na jeviště hru E. F. Buriana Láska vzdor a smrt v jediném živém obrazu.

    První, co mne upoutalo hned po příchodu do hlediště bylo množství světla na scéně. Slovo, hudba, písně, bílá a černá barva byly hlavními výrazovými prostředky této hry.

    Dění na scéně si pomyslně rozdělme na třetiny. V jedné třetině hudebníci hrají, herci jako voiceband zpívají a recitují. Hra se skládá ze známých lidových písní, které jsou seskládány tak, aby tvořily příběh na ose láska – vzdor – smrt. Přiznávám, že jsem ho na první slyšení vůbec nepobrala a bez vysvětlení jsem události, které se v nich odehrávaly, nedala dohromady. Vůbec mi to však nevadilo. Postavy na jevišti věděly, co se děje a já mám lidové písně ráda a ráda poslouchám jejich čisté provedení ve sboru s dobrým hudebním doprovodem.

    Ve druhé třetině dění, které se také odehrává na jevišti, probíhá vystoupení neherců. Představení je pohybově minimalistické. Když říkám minimalistické, tak to myslím doslova. Herci voicebandu stojí, hudební doprovod sedí. Jediný, kdo se hýbe, je kameraman, který převádí různé detaily na plátno, pak trochu maskérky, když nejprve nalíčí, pak odlíčí a na závěr nabílí neherce. Neherci většinu času sedí, občas se postaví a stojí, případně leží.

    Třetí dění na scéně probíhá formou promítání různých zajímavostí ze života mrtvol na plátno nad jevištěm.

    Provedení hry bylo absolutně stylizované. Drželo formu a jednotu výrazu. Díky tomu se z ní stal statický lyrický recitál. Režisér divákům nevysvětluje, co se v průběhu hry děje, co si postavy myslí, nebo jak se zachovaly a proč. Alespoň malinko občas odkáže na text přednášený voicebandem pohyb neherců. I ve svém minimalismu je vyznění jejich přítomnosti na jevišti velmi intimní.

    Nyní se vrátím k otázce z úvodu. Hodně jsem přemýšlela nad tím, proč několik mých známých hodnotilo svůj dojem z představení jako „rozpačitý“. Výkon voicebandu by podle mého názoru obstál i jako samostatný koncert. Na takový koncert ovšem divák jde s tím, že „nic“ (myšleno žádnou hru s dějem) neuvidí a jde jenom poslouchat, a navíc by ta hodina a čtvrt byla přerušována potleskem.

    Tím, jak se na jevišti „nic“ nedělo, bylo pro mne – diváka – nesmírně náročné udržet pozornost. Vlastně mi dlouho trvalo, než jsem vůbec pochopila, že to líčení, odlíčení, nabělení a občasná krátká procházka po jevišti je celé dění, ž se opravdu nic víc dít nebude. V tom momentě jsem představení začala brát jako koncert sui generis.

    Nevím proč, ale hned při prvních tónech jsem si vzpomněla na Karola Plicku a jeho film Zem spieva, který jsem naposledy viděla před asi 25 lety na strážnických. Myslela jsem na to, že by bylo nesmírně zajímavé vidět tuto hru právě v prostředí strážnického festivalu.

    Na závěr odkaz na stránky Českého rozhlasu, kde jsou i zvukové ukázky originálního voicebandu Emila Františka Buriana.

    ·

  • Shlédnuto dne 19.11.2024 (premiéra). Divácká recenze divadelního představení.

    Na motivy hry W. Shakespeara Romeo a Julie připravil režisér Robert Bellan pro divadlo Pecka krimi parodii Den blbec.

    Do klasického příběhu velké tragické lásky vstupuje v momentě, kdy dojde k zabití Merkucia a Tybalta. Těla najdou dva agilní policisté a ujmou se vyšetřování. Přitom prožívají různé eskapády a pletou se do příběhu mladinkých (no dobře, tak Julie nemá úplně předepsaných 13, ale znáte nějakou adaptaci, kde ano?) milenců.

    Jak se dovídáme z anotace hry, Shakespeare měl zřejmě pochopení pro velký herecký soubor, ve kterém si každý chce zahrát, protože v ní figuruje 27 postav (měšťany veronské, příbuzné obou rodů, masky, stráže, hlídky, družiny a chorus nepočítaje). Protože autor je bezpečně mrtvý, takže se nemůže bránit, sehrává Bellan svůj kus s 16 postavami v pěti lidech. Takže je podstatně velkorysejší a marnotratnější, pokud jde o počet herců na jevišti, neboť jak známo, Mistr Stroupežnického Furianty sehrál v pouhých třech lidech. To se pozná, když soubor není omezený.

    Tu a tam se objeví nějaká ta řádka z originálního textu nebo její parafráze, abychom věděli, ve které části tragédie se právě nacházíme. Díky tomu se dobře orientujeme v původním ději, i když policisté pochopitelně nepátrají jenom ve vyšších patrech společnosti, ale sníží se i k návštěvám diskotéky a putyky, používajíce komických převleků.

    Dělám si z toho trochu srandu, ale ty převleky a vůbec celá hra komické skutečně jsou. Od začátku až do konce vidíme na jevišti sled povedených gagů, na které obecenstvo (a já první, jsem prostě hejkal) příznivě reaguje. Nic jiného mu nezbývá, komedie spolehlivě útočí na první signální smíchu obecenstva.

    David Macháček je nejlepší v momentech, kdy hraje někoho jiného (například typicky devadesátkového DJ, evidentně bývalého kolotočáře) a ocitne se mimo svou obvyklou polohu mladého diblíka.

    Obdiv patří Romeovi, gůůůglila jsem a pokud je to skutečně herec ochotnického divadla, zdatně držel s profesionály krok. No ano, také mu už před delším časem minulo 16, ale to na hru nemá vliv.

    Trochu mě mrzelo, že Paris nedostal více prostoru, nepochybně by se na něm Martin Vrtáček vyřádil, podobně jako na paní Kapuletové. Monika Horká je ve své trojroli perfektní především jako chůva, kde skvělým kostýmem a svým výkonem vyvolává salvy smíchu, ale také její pan Kapulet a otec Lorenc jsou pozoruhodní. A Julie v podání P. Hejcmanové je rozkošnou zamilovanou puberťačkou, co si ví rady (vždyť už jí není 13).

    Protože hra je situační komedií, dokázal autor nalézt podstatně příjemnější rozuzlení příběhu než je smrt mladých milenců. Jednoduše je nechal oba žít s tím, že rodičové, když už si odžili stres z jejich ztráty, budou nyní podstatně méně prudit, když budou chtít být spolu, jen když jsou děti živé. Snad dojde i na kýžené smíření obou stějně vážených rodů.

    Abych to zkrátila: chcete se zasmát a skvěle se zabavit? Navštivte tuto situační kriminální komedii, nebudete litovat.

    Nakonec i premiérové obecenstvo oprávněně odměnilo kus bouřlivými ovacemi.

    ·

  • Shlédnuto dne 18.05.2023 a 18.11.2023. Divácká recenze divadelního představení.

    Adaptace klasické hry Edmonda Rostanda z pera Martina Crimpa v interpretaci režiséra Doda Gombára a tvůrčího týmu Slováckého divadla.

    Jde o jednu z her, které divadlo nabídlo v rámci předplatného 2022. Už samotný fakt, že jsem ji viděla dva krát a dcerka čtyři krát mluví sám za sebe o její kvalitě a atraktivitě. Nemá v sobě spektakulárnost Ježíše, ale je velkolepá a současně velmi intimní ve způsobu, jakým sdílí svou vizi sebehodnocení, chápání svobody a prožívání nešťastné lásky.

    Hra má fantastický nástup, který dá náboj celému představení. Svěží, vtipné provedení monologů o nose (pustil byste ho sám na procházku?), byla asi nejlepší částí, slovní přestřelky měly perfektní spád až člověk nestačil poslouchat, co se na jevišti všechno děje.

    Pak přijde ta vážnější část, ale to už jsme chyceni, hledíme a čekáme, co se stane, i když (s alespoň elementární znalostí učiva ZŠ a SŠ) víme, co přijde. Přesto nás provedení hry natolik vtáhne, že zatajíme dech a sledujeme odvíjející se příběh jako nějaký napínavý film.

    Cyrano ční nad všechny, introvertní, odhodlán bránit svou svobodu až k hranici vytvářet si nepřítele, protože bez nepřítele anebo někoho, proti komu by svou svobodu obhajoval, není svoboda svobodou.

    Není to fanfaron. Ano, se samozřejmostí reka vybojuje bitku se stem chlapů. Z rukávu sází na počkání verše, z nichž dámy jdou do kolen a páni se raději klidí, aby s ním nemuseli na poli literatury soutěžit. A přeci je velmi zranitelný, nevpouští do svého vnitřního světa nikoho, domnívaje se, že vše musí zvládnout sám. Nevěří si na poli lásky, protože srdce má jenom pro tu jedinou, a ta touží po někom jiném.

    Ostatně pole lásky je v této hře polem minovým: Ligniere oddaně miluje Lejlu, Lejla oddaně miluje Cyrana, Cyrano oddaně miluje Roxanu a ta oddaně miluje Kristiána. Všichni se dokonale míjí v objektu své lásky, žádná z lásek nedojde naplnění, přestože Kristián Roxaninu lásku opětuje. Jejich vztah však nemá řešení – Kristián záhy umírá a i kdyby přežil, vztah založený na Cyranových verších by sotva měl perspektivu.   

    Režisér kromě otevřené scény využívá hluku, mluveného slova, písní, elektrické kytary, bubnů a pak ticha. Absolutního ticha, toho ticha, kdy slyšíte špendlík spadnout, ticha takového, že ani nejneomalenější žrout si nedovolí zašustit obalem od bonbonu nebo tyčinek. Ticha, kdy Roxanin němý výkřik „Kristiáne“ má decibely jako start stíhačky.

    Práce režiséra Dodo Gombára, způsob, jakým zhmotnil svou vizi je obdivuhodná. Na jevišti vládně disciplína, soustředění, a to vše přináší divákovi velmi mnohovrstevnatý zážitek. Tato hra rozhodně nesedla na mucholapku průměrnosti.

    Jsme vtáhnuti do děje natolik, že nám ani neschází popcorn, abychom sledovali vyústění. Představení má co přinést pokaždé, když ho znovu vidíme. Sdělení a emoce, které si odnášíme, jsou natolik silné, že vyžadují nějako dobu na zpracování. (O to více obdivuji herce, prožít, co prožívají ve hře na jevišti opakovaně musí být darda.)

    Pokaždé, když vidím nějakou hru ve verších mě zas a znovu napadá ona otázka, kam se poděla poezie z našich životů? Dokázal by ještě někdo mluvit ve verších? Budě znovu někdy cool skládat básně na počkání? Inu, vrátily se horší věci, licousy, brady, zvonáče, tepláky ve veřejném prostoru, dokonce i devadesátková široká ramena na oblečení dam… Tak snad někdy přijde i mluva ve formě poezie. A snad to nebude veršování pouze s akustickou konstantou typu Jupi-jupu-jou.

    Délka představení je 3 hodiny 10 minut. Můj názor na délku divadelních představení je takový, že cokoli nad 2.40 je dlouhé, pokud to má mít více než 2.50 min, musí to mít sakra dobrý důvod a cokoli, co trvá 3 hodiny a déle, je prakticky neodůvodnitelné (s výjimkou Ceny facky, ale to je osobní téma).

    U této hry asi záleží na tom, jak se s dějem na jevišti při každém jednotlivém provedení sžijí diváci. Když jsem jividěla poprvé, měla jsem pocit hluchých míst a odcházela jsem s přesvědčením, že přes nespornou vynikající kvalitu hry by se dalo alespoň 15 minut ubrat. Při druhém shlédnutí bylo „flow“ dokonalé, sledovala jsem dění na jevišti se zatajeným dechem od počátku až do konce a vydržela bych i déle, vůbec jsem čas nesledovala.

    Fun fact (čerpám z programu): Hector-Savinien de Cyrano, který byl předobrazem našeho rozervaného hrdiny, opravdu napsal cestopis Cesta na Měsíc (1649).

    ·

  • Shlédnuto dne 10.11.2023. Divácká recenze ochotnického divadelního představení. V krátké době další premiéra ochotnického souboru Čapek z Uherského Hradiště se odehrála na Malé scéně Slováckého divadla. Tentokrát divadelníci předvedli hru Josefa Kainara Ubu se vrací v režii Stanislava Nemravy. Jedná se o variaci na Krále Ubu od Alfréda Jarryho. Král Ubu evidentně přežil své svržení z trůnu, vylézá i s matkou Ubu z kanálu, odhazuje krysu v dál a za asistence markraběte napajedelského vyráží do města, aby se po očištění před motorovým soudem stal opět králem a vedl obrannou vojnu proti slabším sousedům až do svého neslavného konce ve vaně. Při jeho zeleném pupku a hovnajs. Jednotlivé typy postav byly vybrány pro hru dobře. Král Ubu byl Ubu jak vyšitý, postavou i kostýmem. Zejména ve druhé části představení a v pasážích, ve kterých se cítil jistě, byl výborný. Jeho mluva, možná v duchu původního Jarryho doporučení pro inscenaci hry (1) obsahovala zvláštní přízvuk, který v mých uších ovšem byl slyšet jako huhlání, kterému jsem dost často nerozuměla. To se týče i markraběte napajedelského. (Myslím to huhlání, jinak obsazení postavy dobré.) Oběma pánům to pěkně klapalo s matkou Ubu, která byla z trojice hlavních postav herecky nejlepší a nejsuverénnější a také nejlépe připravena. Provedení hry obsahovalo několik vtipných a velmi vynalézavých rekvizit a řešení. Za všechny bych jmenovala dvě: motorový soud a scénu, když ve druhé části jdou vojáci do boje. Nejsilnější a nejlépe zvládnutou stránkou představení byl „hudební a rušivý doprovod“ Olgy Strašákové. Scéna byla postavena uprostřed sálu. Malou část zabíralo zákulisí, kde se všichni pohybovali. Jeviště se rozprostíralo napříč místnosti od jedné stěny k druhé a sedadla pro diváky byly z boku po obou stranách. Toto uspořádání mělo jednu velkou nevýhodu: nikdo neměl možnost vidět představení en face, všichni jsme hru sledovali z jednoho nebo druhého boku. Myslím, že to nebylo šťastné řešení. Herci nehráli na všechny strany, aby toto rozložení bylo odůvodnitelné, ale klasicky zezadu dopředu. A tam nikdo nebyl, pouze stěna. Diváci, kteří seděli u vchodu, viděli, co se dělo v zákulisí. (To nevadilo, rušivé bylo to, že tam hrozně ale fakt hrozně vrzala podlaha. Za to herci nemohli, jenom já seděla přímo u toho a těžko jsem to odfiltrovávala, proto to zmiňuji.) Na rozdíl od Zlomatky, kde jsme viděli hotové představení, zde jsme byli svědky provedení možná v úrovni veřejné generální zkoušky. Že v kruciálním momentě zradí technika a vybijí se baterie, to se stane. Zvláště když připravené promítání bude dobře zapadat do kontextu hry, až se příště povede. Na mě nepůsobila rušivě ani přiznaná hlasitá nápověda, pořád dobré, když nemusel zasáhnout zvědavý invalida Jirka aby představení nahazoval zpátky na koleje. Takže – šla bych na to podruhé? Ano, ze zvědavosti, jaké je konečné provedení. Líbí se mi absurdní divadlo a toto provedení je dobré, jen zatím nehotové. Z mojí divadelní party bych na to klidně vzala dcerku. A klidně ho doporučím i dalším účastníkům, zvláště pokud bychom byli účastni pokusu se scénou en face. Literárně historické okénko týkající se postavy krále Ubu: jedná se o charakter, který vymyslel Alfred Jarry, když mu bylo asi 15 let (to se pozná génius). První provedení hry v roce 1896 v Paříži způsobilo skandál, Ubu vylezl na jeviště, prohlásil „merdre“ a na 15 minut prý muselo být představení přerušeno kvůli nepokojům v sále. (1) Pokračovalo se další větou, a to si řekněme, Jarry v originále nepoužíval „zelený pupek“ – což při mé fantazii je hodně nechutná záležitost, ale „chandelle verte“, překládáno do češtiny jako „zelený pták“. (2) Zatím se mi nepodařilo dopátrat, jaký překlad pro tento výraz použil Voskovec pro inscenaci této hry v Osvobozeném divadle v r. 1928, kde krále Ubu hrál Jan Werich. (3)

    ·

  • Shlédnuto dne 20.10.2023. Divácká recenze ochotnického divadelního představení.

    Tento rok Veselský podzimní divadelní košt zahájil Divadelní spolek Slavkov u Brna velmi zdařilou jevištní adaptací románu Reného Falleta Zelňačka.

    Sledujeme příběh dvou starých kamarádů, Claude a Francise, kteří žijí poklidný život na společném dvorku někde na francouzském venkově. Jejich život pomalu plyne při vaření starých vydatných polévek a jídel, popíjení skvělého červeného vína a večerním posezení s občasnou hlasitou ventilací útrob. Ta dosahuje takové frekvenční kvality, že přivolá létající talíř s mimozemšťanem Hmotou, který přichází z planety Oxo.

    Na této planetě dosáhli dokonalosti v tom, že vyřadili ze života vše zbytné – kromě osobního kontaktu i dobré jídlo, pití, přátelství, intimitu a jakoukoli další radost ze života. Společnost moudře vede 5 mluvících hlav, počet obyvatel na planetě je konečný, vše je zglajchšaltováno do rovnoměrné strojové šedi. Když moudré hlavy vycítí problém, ustanoví komisi, která ho vyřeší, dovedeme si domyslet, že obvykle potřením jakékoli odchylky a kreativity. Do této koncepce jim ovšem hodí vidle vůně zelňačky jednoho z našich přátel a ochtlík, ke kterému se Hmota nechá nakonec zlákat. Hmota přichází s tím, že jejich společnost je dokonale zařízená a nutně potřebují zjistit, zda nesmírně chutná, voňavá zelňačka náhodou nenaruší harmonii, ve které žijí. Komise zřízená za tímto účelem dokázala dekomponovat polévku na prvočinitele, dokonce ji dokázala i složit do původní podoby, výsledek se však nedal srovnat.

    Hra se skládá z dialogů, stojí na konverzacích postav. Hybatelem děje je Hmota a poklidně plynoucí děj každá jeho návštěva posune kupředu. Vše se odehrává v krátkém časovém úseku, hlavní postavy staroušů neprojdou žádným zvláštním vývojem. Postupně vychází najevo několik jejich vlastností, například u Clauda velkorysost, která se projeví v momentě, když zjistí, že toho měl kdysi se svým přítelem společného více, než by mu bylo milé. Není ovšem malicherný, a nakonec se po dobře sehrané konfrontaci s Francisem povznese nad staré hříchy.

    Zvláště se povedlo polidštění Hmoty až k fanfaronství, které přináší již zmíněný ochtlík červeného vína.

    Věra Stojarová jako policejní komisařka mnoho prostoru neměla, v dialogu s Francisem, který přišel nahlásit UFO mu ovšem velmi pěkně nahrávala. Petra Vyšehradská, oživlá nebožka, manželka Clauda, která přestala býti po zákroku Hmoty tuhá a vrací se do života svého manžela ve věku a stavu odpovídajícím svatební fotografii, tedy o nějakých 50 let mladší. Přejde od zažitého stereotypu milující semetriky k příjemné současné mladé ženě, rychle se v dnešním světě zorientuje a vydá se svou vlastní cestou.  

    Svou úlohu velmi dobře zahrál i Jaromír Matějka coby arogantní starosta zahlcený svou vlastní jedinou správnou vizí zábavného parku na místě domků a dvorků našich dvou přátel, kteří si ovšem s pomocí Hmoty poradí a než by se s ním zahazovali v zbytečných bojích, nechají se přesvědčit, že se společně s dvorkem a polem nechají přemístit na planetu Oxo, kde budou pěstovat zelí a vařit zelňačku pro celou tamní společnost. Věřím, že si sebou vzali i sklípek plný vína, protože na Zemi zanechají po sobě jenom pár prázdných lahví červeného vína.

    Herci si text hry a jednotlivé situace užívají, po jevišti se pohybují s jistotou, větry (oba hlásí: mám je!) jsou vyřešeny elegantně a vtipně zvukem trubky. Jak staříci v podání pana Ivana Marka a Milana Hrazdílka, tak Hmota v podání Radima Kachlíře byli skvělí. Obecenstvo se velmi dobře bavilo.

    K výrazu „ochtlík“ mám svůj vztah. V původním francouzském filmovém zpracování s Louisem de Funesem se tento pojem neobjevil. Byl však v českém překladu románu a také v české filmové adaptaci z r. 1995. Proto jsem čekala, zda se v dialozích objeví „Nebudu již ochtlík píti!“. Bylo to tam a tak moje spokojenost byla úplná.

    Příjemně strávený večer.

    ·

  • Shlédnuto dne 7. října 2023. Divácká recenze divadelního představení.

    Divadelní spolek Čapek z Vések v Uherském Hradišti uvedl hru Maria Geraldiho Zlomatka. Před přeplněným sálem Malé scény Slováckého divadla proběhla premiéra tohoto představení.

    Anotace praví, že se jedná o tragikomedii o předsudcích obyčejných lidí. „Bigotní matka je otřesena přiznáním syna k „nemoci“. Rozhodne se ho uvěznit v bytě a léčit ho. I když je celá hra především komedií, neporozumění mezi matkou a synem vede až k mrazivému vyústění…“ (citováno ze stránek Slováckého divadla).

    Přesně to, co bylo slíbené, jsme dostali. Komedie tam bylo trochu méně, než jsem očekávala, ale to drámo se povedlo.

    Děj se odehrává v Neapoli a vlastně nám to hodně napovídá o průběhu a řešení celého příběhu. Vztah mezi italskou matkou a jejím synem se točí kolem manipulace. Manipulace skrze jídlo, citové vydírání a lásku, která sahá až ke zničení jejího objektu. Já osobně tedy mám předsudek, že tak nějak to mezi italskými matkami a syny chodí :).

    Protože o jednom velkém předsudku ta hra je. Já tedy oním konkrétním předsudkem netrpím, takže jsem nebyla do probíhajících emocí úplně vtažena, ale to nic nemění na kvalitě provedení celé hry.

    Je to Itálie, takže se dočkáme emocí. Ty emoce jsou správně vypjaté, především na straně matky (i když do italské matky jim myslím ještě kus chybí – ano, předsudek), která se nedokáže smířit se synovým přiznáním a pustit ho, nechat ho, umožnit mu žít jeho vlastní život. Drží ho zavřeného v bytě a v sérii rozhovorů, kdy mu nenaslouchá ani ho neposlouchá, vytrvale popírá realitu. Přesto nakonec pochopí, že prohrála, ale v mrazivém závěru si ještě spraví náladu posledním zoufalým činem.

    Škoda, že nevíme, kdo hrál matku, na titulní fotce jsou uvedeny obě alternace. (Nyní už to víme. Hrála paní Ludmila Řezníčková.) Měla krásný prvorepublikový přízvuk. Výkon „nemocného“ syna zaslouží také vyzdvihnout. Povedená je světelná stránka představení a podařily se i erotické scény. Předvedou se v nich kromě „nemocného“ syna obě ženské postavy (nikoli dohromady ani ve vzájemné souvislosti, pochopitelně, vždyť jsme v katolické Itálii).

    Představení se hraje bez přestávky, trvá hodinu čtyřicet minut, čili délka byla přiměřená. Režie Kamila Pulce je dobře zvládnutá (opět jeden z mých oblíbených herců, které postrádám na prknech Slováckého divadla). Scéna je střídmá, nepřeplácaná, umožňuje hercům komfortní pohyb, takže hra není statická. Slibovaný mrazivý závěr je důstojným vyvrcholením celé hry.

    Základní poučení bych shrnula následovně: když někdo chce vaše dobro, nenechte si ho vzít. I kdyby to byla vaše milovaná máma, kdo ho chce.

    ·

  • Shlédnuto dne 7. července 2021 (koncertní verze) a 27. září 2023. Divácká recenze muzikálového představení.

    Ty tři dny, co uplynuly od představení jsem potřebovala na to, abych to vstřebala. Bylo to spektakulární!

    Dobrovolně přiznávám, že jsem neviděla žádnou jinou verzi a bylo pro mě novinkou, že spousta známých písní patří právě do „Ježíše“. O to autentičtější snad můj názor na nastudování muzikálu ve Slováckém divadle vyzní.

    Co se mi líbilo:

    Charizmatický Jidáš. Ne vždy jsem úplně rozuměla, co zpívá, ale tu a tam chodím i do opery, takže na to jsem zvyklá a nevadí mi to. Nasazení Toma Šulaje je jedinečné a nominace na Thálii byla na místě. Naléhavost, bezradnost, zrada a pak bídný konec, jak se patří.

    Lidský Ježíš. Konzistentní ve svém vystupování, někdy spíše jako by před svými následovníky chtěl uniknout, nechápaje, proč ho (pro)následují, naštvaný při vyhánění kupců z chrámu, ochoten pomáhat a léčit až za hranice sebeobětování, přesto pokorný až do samého konce. Pokora při vědomí své jedinečnosti a opuštěnosti.

    Máří Magdaléna. Krásný hlas, pohladil po duši, nesmírně se mi zpěv Kristýny Daňhelové líbil.

    Skvělý Petr Čagánek, mám ráda jeho hlas. A postrádám ho na scéně, právě tak i Martina Hudce. Patřili k mým oblíbeným hercům. Ze stávajících akvizicí postupně přicházím na chuť Danielovi Gajdošovi, který se mi zpočátku zdál být na scéně hřmotný, velký a neohrabaný a nyní začíná velmi dobře zapadat.

    Sbor a jeho fungování. To, jak celá skupina oddaně pracovala ve prospěch představení. To bych ráda vyzvedla ještě jednou. Vidět všechny členy souboru, v jaké jsou souhře, jak jsou všichni skvělí, byl obrovský zážitek.

    Diváci. Společně jsme dávali najevo nadšení a dokázali jsme být tak zticha, že by bylo slyšet i spadnout špendlík. Existuje lepší důkaz, jak moc jsme byli vtaženi do dění na scéně? Dokonce nikdo v tom tichu nešustil obalem od cukrovinek!

    Scéna. V porovnání s velkými produkcemi se na scéně Slováckého divadla jedná v podstatě o kapesní muzikálek. Nastudovaný a předvedený všemi protagonisty tak, že by snesl i jeviště dvojnásobné velikosti a pravidelně zaplnil hlediště právě tak zvětšené.

    Kostýmy. Někdo mohl být (a byl) překvapen, že herci ve hře nevystupují v hábitech jak ze starého Říma. Pro mně je ta představa, že by to tak muselo být, směšná, přenesení kostýmů do dnešní doby je mimořádně povedené. Provedení muzikálu je totiž takové, že je úplně jedno, co herci mají na sobě, vůbec to nehraje roli.

    Bylo to skvělé. Šla jsem sama (nemám problém jít sama kamkoli a do divadla už vůbec ne), potkala jsem tam spoustu známých, všichni byli unešení. Kromě dámy, která byla zaskočena kostýmy a dvou mladých děvčat, kterým se nelíbilo, že je to „moderní“, což mně docela překvapilo, protože jde přeci o rockovou operu. Připisuji to však spíše mizení křesťanské tradice a kvalitního rocku z našich životů než kvalitě představení.

    Prostě, řečeno s klasikem: erőmű!

    ·

  • Shlédnuto dne 30. března 2023 a 22. září 2023. Divácká recenze divadelního představení.

    Psal Shakespeare s vizí, že jeho hry se budou hrát i po 500 letech? Jaká hra má potenciál, aby byla uváděna i po 2 500 letech podobně jako řecké tragédie? Myslím, že tito bardi se o to nesnažili (poučení z textu: snaha není koksovatelná) a přeci se to stalo.

    Ta otázka tady totiž pořád je, a proto s ní začínám: proč psát nové hry? Odpovím si sama: tuto novou hru napsanou na objednávku Slováckého divadla panem Šotkovským jsem dobrovolně viděla dva krát a v obou případech jsem byla potěšena a pobavena. Takže já to vidím tak, že nové hry lze psát, protože když někdo má invenci, dovede napsat svěží neotřelou zápletku na téma romantických vztahů (opravdu, i po těch pěti tisících let, co počítáme kulturu lidské civilizace se to může stát, což je vlastně největším překvapením hry).

    Hra byla napsána pro Slovácké divadlo a zejména pro Zdeňka Trčálka (Adama). Jeho postava projde největším vývojem, od roztomilého nekňuby, který se jen tak klackuje životem, vztahy i v práci až k roztomilému organizačně zdatnému asistentovi režie, který vyhoví i nesmírně náročné režisérce z Prahy a stane se pro ni v mnoha aspektech nepostradatelným.

    Pro mě je nejlepším momentem hry poznání, že i když člověk cokoli zvládne i sám, nemusí na to přece nutně být jenom sám. Může mít vedle sebe někoho, kdo mu pomůže.

    Takže když se pak paní pražská režisérka z výlučně „mužské role“ přetaví v ženu, která by se ráda doma po návratu z práce jako koťátko přitulila ke lvovi a zněžní dokonce natolik, že jí nevadí, když se nakonec místo koťátka a lva tulí doma dvě koťátka, máme i vývoj druhé nejdůležitější postavy ve skvělém podání Kateřiny Michejdové dokonaný. Ani lvice v práci nepotřebuje doma lva, u kterého by byla koťátkem, protože i dvě koťátka si rozumí, i když se občas „klbčí“.

    Hlavní poselství hry vidím v tom, že třináct párů, které se v průběhu děje díky Adamovi dají dohromady a uzavřou sňatek, představuje už skoro významný statistický vzorek, který dokazuje, že nic v párovém soužití není špatně, pokud se k sobě pár hodí a sedne si. Všimneme si to někdy všichni – páry zdánlivě nekompatibilní, a přesto skvěle souznějící. Právě takové páry má Adam v moci najít a seznámit. Každému někoho najde, i sobě. S trochou peripetií nakonec i tu pravou.

    Scéna je jednoduchá, díky figurínám není přeplněná a figuríny jsou jako živé, což pocítíme, zejména když paní pražská režisérka dává najevo, co provede pánskému příslušenství ředitele brněnské televize. Fyzicky to bolí, i když příslušné části příslušenství nemáme.

    V představení účinkuje 7 herců. Postav je tam samozřejmě více než na orloji, kolem 30… a přesto je scéna dost zalidněná a přitom nepřecpaná. Navíc neztrácíme přehled o jednotlivých osobách ani jejich osudech. Poklona patří hercům s více rolemi, jak dokáží pěkně odlišit jednotlivé postavy. Jedná se mimochodem o první hru, ve které se mi velmi líbil výkon Daniela Gajdoše ve všech rolích.

    Vše, o čem píšu, jsou drobné střípky, ze kterých je poskládána odlehčená, svěží, vtipná, moderní hra o střídmé délce 2 hodin a max 40 minut.

    Celou hrou se vinou stereotypy „na Brno dobrý“, „my to tady tak děláme“ a „to si nikdo nevšimne“. No, možná v Brně nebo v Praze ne. My v Uherském Hradišti bychom si všimli. Páč co je na Brno dobrý, nemusí být dobrý na Uherské Hradiště. A tato hra a její provedení je dost dobrá i na Uherské Hradiště. Protože dost dobrý na Uherské Hradiště znamená perfekt v Brně a skvělý v Praze.

    Jo a vidím to tak, že „tata Vás ožere“ je jakási slovácká danost, kterou má v DNA každý moravský tata.

    Začínám práci pana Šotkovského vyhledávat, natolik se mi tato hra líbila.

    Pokud Vás zajímá, kdo je pro Vás tím nejideálnějším partnerem, kupte si program. V mém případě to fungovalo, tak zkuste také své štěstí. Třeba se to Adamovi povede a doporučí i Vám Vaši nejlepší lepší polovinu.

    ·

  • Shlédnuto dne 21. června 2022 a 13. září 2023. Divácká recenze divadelního představení.

    Najde se vůbec někdo, kdo neviděl slavný film Oldřicha Lipského Limonádový Joe aneb Koňská opera? Dodnes si pamatuji, jak mi v dětství jeho obsah vyprávěla kamarádka, a to podle těch kakaových skvrn velikosti mexického dolaru, podle kterých se pak všichni, padouch i hrdina, stali všichni jednou rodinou, anžto v rodinném podniku je potřeba nejenom obchodního cestujícího s lihuprostou limonádou (náš hrdina Joe), ale i někoho, kdo se postará o marketing (náš padouch Hogo Fogo). Uplynula pak ještě nějaká doba, než jsem film skutečně viděla a přála bych vám tu radost, když jsem si uvědomila, že je to právě to, o čem mi nadšeně vykládala ona kamarádka.

    Od té doby jsem ho samozřejmě viděla 100x a pokaždé, když se dívám, těším se na své oblíbené scény, směji se předem a moc si to užívám.

    Asi nejsem jediná, a proto je myslím velmi těžké přetavit tento příběh do divadelní hry (byť existovala ještě dříve než film), která by snesla srovnání s filmem. Úplně nejnevděčnější je v mých očích role arizonské pěnice Tornado Lou. Můžeš dělat, to chceš, pořád tam je famózní Květa Fialová.

    Představení začíná pěkně zostra rvačkou v hospodě a seznámíme se tak hned s jeho nejsilnější stránkou, kterou je choreografie jednotlivých hudebních čísel, rvaček a přestřelek. Je to dechberoucí, zábavné a má to spád, dívá se na to jedna radost.

    Divadelní hra ve Slováckém divadle je pojata jako reklamní kabaret, revue se „zpěvy a tanci“. Písně, a to jak nové, tak notoricky známé z filmu jsou předvedeny v různých žánrech s občasnou reklamní vsuvkou pana Kolaloky, který je osobně přítomen a obohatí mezihrou na kytaru a zpěvem. Hudební čísla v představení jsou jeho druhou nejsilnější stránkou.

    Zejména pánská část ansáblu válí s obdivuhodným elánem, a to jak ve zpěvu, tak v tancích, žádné z těchto čísel nemá chybu. Hogo Fogo v podání Toma Šulaje je okouzlující zloduch (nakonec, kdy nebyl?). A blues před přestávkou je absolutní pecka.

    Limonádový Joe v podání Jiřího Hejcmana je karikaturou. Jak uvádím výše, viděla jsem tohle představení podruhé po roce. Je mnohem lepší. Když byla hra uvedena, zdál se mi být Joe hrozně šroubovaný, karikatura kladného hrdiny byla přehnaná. Nyní, s časovým odstupem třinácti měsíců je představení odlehčené, herci se baví, nikoli však prvoplánově sami pro sebe, ale baví se i divák v hledišti. Joe je stále karikaturou, ale snesitelnou a velmi vtipnou. Je to takový Mirek Dušín – cesťák s kšticí Elvise Presleyho. Musím říct, že napodruhé jsem bavila mnohem lépe než napoprvé.

    Netajím se tím, že představení, které trvá déle než 2.40 je zbytečně dlouhé. Limonádník je střídmý nikoli pouze v otázce požívání lihovin, ale i co do času, představení totiž trvá pouhé dvě hodiny. Proto má rychlý spád, ani chvíli se nenudíme. Pořád nás zaměstnává, ať už skvělými tanečními a pohybovými čísly, vynikající hudbou anebo vizuálně – takový kaktus velikosti Jiřího Hejcmana je opravdu pěkná podívaná.  

    Jedna výtka směřuje k divačce, která si o přestávce zakoupila něco šustivého – uvědomte si prosím vy všichni, jak tam sedíte, když se zhasne a je tma v hledišti, neznamená to, že není slyšet! Šustění papírků ruší, leze to na nervy a myslím, že v tom nejsem sama.

    Také si dovolím odpovědět na otázky z dotazníku v programu – pro svou vlastní potěchu a poznání.

    1. Oblíbená kovbojka: Italské spaghetti westerny s Terencem Hillem a Budem Spencerem
    2. Vaše první setkání s Limonádovým Joem – popsala jsem na začátku recenze
    3. Váš vztah k této příkladné postavě: veskrze kladný, mám ráda lívance (referuji k programu, kde je vzpomínka Květy Fialové na to, jak Karel Fiala vypadal jako lívanec a to bylo to pravé,  proč roli získal. Hejcman je v této roli také lívanec, lívanec se kšticí Elvise Presleyho.)
    4. Vaše nejoblíbenější hláška z filmu: Já se vrátím a se mnou přijde zákon. (Mimochodem, tohle v divadle nezaznělo.)
    5. Vaše zamilovaná postava: Tornado Lou, arizonská pěnice
    6. Výzva pro vaši profesi: napsat recenzi
    7. Váš oblíbený mok: víno
    8. Váš vztah ke koním: z dálky kladný
    9. Máte zbrojní pas? Ne
    10. Na so si nejraději hrajete? Na to, jak vše stíhám a všemu rozumím
    11. Máte mateřské znaménko? Ano
    12. Váš vztah ke Slováckému divadlu: veskrze kladný, je to moje oblíbené divadlo.

    A co moje obvyklá parta, se kterou chodím do divadla? Řekla bych, že náročného diváka prahnoucího po hluboce existenciálních prožitcích příliš neuspokojí. Ale moje kamarádka Jana byla nadšena, manžel pouze postrádal spoře oděné děvy, ale nestěžoval si, Lenku bych na to klidně vzala. Tak neváhejte a jděte.

    ·